Pane senátore, jaké emoce ve vás vzbuzovala známá fotografie utopeného syrského chlapce na pláži?
Zlost. Zlost z toho, že jeho rodiče ho dokázali vzít na cestu na takové lodi. Museli přece předpokládat, že se něco takového může stát. Druhý, opravdu nehezký pocit byl ten, že toto dokázaly naše sdělovací prostředky zneužít k vyvolání emocí u nás s cílem změnit názor na nekontrolovaný přísun ilegálních imigrantů.
Co říci na to, jak se z této fotografie stal symbol zdůvodňující jakékoliv kroky ve prospěch běženců?
V podstatě je odpověď v předchozí otázce. Je to hnus. Je to smutné zneužití cizího neštěstí, byť pravda o této fotografii, říká se, je úplně jiná.
Není už to občas na hraně citového vydírání?
Je to daleko za hranicí citového vydírání! Je to nechutné a je to, žel, realita.
Psali jsme:
V týdnu ministři vnitra EU schválili projekt povinných kvót pro přijímání běženců. Nemáte obavy z důsledků, jaké to může mít pro Českou republiku?
Samozřejmě mám, stejně jako většina našeho národa. Přicházejí lidé z jiné kultury, obávám se, že ne moc vzdělaní. Jsem přesvědčen, že sem přicházejí v domnění, že budou pohodlně žít ze sociálního systému. Když se podíváte na videa z jejich příjezdu do Řecka i Itálie, vidíte, že to nemohou být lidé z válečných oblastí. Vyfešákovaní mladíci, dobře oblečení, vybavení elektronikou včetně mobilních telefonů, ale i nemalými finančními částkami. To nesvědčí o lidech přicházejících z války.
Co mě ale zaráží nejvíc, je to, že přicházejí oni, nikoli děti s jejich matkami. Ty bych se přece snažil ochránit nejdříve. Přiřadíte-li si k tomu zachycení pěti tisíc amerických pušek s půl milionem nábojů, poslaných jako humanitární pomoc, pak si nutně musíte položit otázku, od koho a pro koho jsou určeny. Na koho jsou určeny, moc hádat asi nemusíme. Kdo to vše platí? A upřímně řečeno, kde je jistota, že takových zásilek, nezachycených, nebylo více! Vidíte, že obavy jsou oprávněné. A nejen to. Podívejte se na problém, který se ukazuje v Nizozemí, problém, o němž se u nás ještě raději nemluví. Myslím tím dovážení dětských, tj. dvanácti- až patnáctiletých nevěst! Podívejte se na rozmach dětské prostituce v jejich uprchlických zařízeních.
Žel, dozvídáme se to jen ze zpráv šířených po internetu. Naše sdělovací prostředky o tom cudně mlčí. Samozřejmě už slyším, že to jsou vymyšlené zprávy k vyvolání protiimigračních nálad. Jsem přesvědčen, že tak to není. Takové zvěrstvo by nikdo bez reálného pohledu ani vymyslet nemohl.
Poprvé se stalo, že v EU v zásadní otázce většina přehlasovala menšinu a nutí ji podřídit se postoji, se kterým nesouhlasila. Co to podle vás vypovídá o dnešní EU?
Pověděli nám, že v EU jsou malé státy, jakým jsme my, druhořadými, se kterými se nemá cenu zabývat. Stalo-li se to poprvé, stane se to, kdykoli budou chtít a potřebovat. Má to asi také být výstraha, že troufneme-li si něco obdobného znova, přijdou sankce. Těmi ostatně již vyhrožovali. Neměl by to ale být důvod k tomu, abychom se nechali zastrašit a neuvědomovali si svou cenu, tak jako Slováci a Maďaři. Před nimi smekám pomyslný klobouk.
Objevují se i přirovnání k Mnichovské dohodě ve smyslu zrady spojenců a prosazení rozhodnutí proti naší vůli. Jsou podle vás tyto analogie adekvátní?
Ano, je to naprosto přesné přirovnání. Podívejte se na zradu Poláků. Na V4 souhlasí se svými spojenci s odmítnutím povinných kvót a pak…?
Tato srovnání podporuje i problematická role Polska – tehdy i dnes. Jak se díváte na postoj našeho spojence, který se v poslední chvíli rozhodl jít proti zemím V4 a hlasovat s většinou?
Co jiného se dalo od Poláků čekat? Uvědomme si, jak se k naší zemi zachovali po vzniku naší republiky, ale i před začátkem druhé světové války! Jejich choutky po válce na část, ne zrovna malou, zastavil jednoznačným „bouchnutím do stolu a vyřčením rozhodného ne!“ až Sovětský svaz.
Jak jsem již řekl. Poláci nezradili jenom nás, zradili i ostatní členy V4. Je otázkou, zda za této situace s nimi má cenu nadále ve V4 počítat. Upřímně řečeno, zradili-li jednou, zradí, kdykoli se jim to hodí znova. Nastává za současné situace i otázka opodstatněnosti další existence V4.
Psali jsme:
Ve středu, před jednáním premiérů, nastala v Senátu debata o tom, zda Česká republika nemá podat kvůli kvótám na EU žalobu. Nakonec tento návrh schválen nebyl. Jaká byla při jednání atmosféra a jak probíhalo?
Jednání bylo dlouhé a emotivní. Nepřesvědčivé vystoupení ministra Zaorálka k tomu přispělo. Jeho konstatování, že kvóty nic neřeší, bylo opravdu objevné. Nemyslím si, že přinesl nějaké nové informace. V diskusi trvající přes čtyři hodiny padaly argumenty pro i proti přijetí návrhu usnesení. Já osobně jsem byl pro podání žaloby, přestože si myslím, že i v tomto případě by si silné státy prosadily svou. Mohli jsme ale tak ukázat, že ne vše si necháme líbit. Nestalo se tak a jsem přesvědčen, že to je chyba a naše škoda.
Česká vláda projevila nesouhlas, ale premiér Bohuslav Sobotka nakonec odmítl činit možné právní kroky ke zpochybnění většinového postoje. Na rozdíl od slovenského premiéra Fica, který pronesl, že dokud bude premiérem, tento „diktát“ aplikovat nebude, a pohrozil EU žalobou. Který z těchto postojů je vám bližší?
Jednoznačně postoj premiéra Fica. Jak jsem řekl, vystoupení ministra Zaorálka bylo, alespoň pro mě, naprosto nepřesvědčivé. Vyvolalo ve mně pocit naší podřízenosti, strachu z toho, že by nám EU mohla pohrozit „ty ty ty, nebudete-li hodní, budete toho litovat!“. O to víc si cením postoje premiérů Slovenska a Maďarska. Chtěl bych mít premiéra, jakým je Fico.
Jak se díváte na postoj evropské socialistické strany, jejíž představitelé vyhrožují premiéru Ficovi vyloučením z frakce kvůli jeho postojům a ještě mu vzkazují, že se staví „proti pokroku“?
To je skandální! Obávám se, že přijde doba, kdy Ficovi přiznají, že to byli oni, kdo se postavil proti pokroku, že to byli oni, kdo nepochopil nebezpečí, které Evropě hrozí. Řekl bych, že to je velmi svérázné pojetí demokracie. Ostatně totéž se dá říci o EU, možná že to od ní okoukali. „Takovou cestu jsme vám určili a zkuste si najít tu drzost, že se nepodřídíte!“
Objevují se názory, že schválení kvót je podobně jako někdejší pozvání uprchlíků od kancléřky Merkelové dalším impulzem, který povzbudí statisíce nebo možná miliony lidí v utečeneckých táborech, aby vyrazily na Evropu. Myslíte si to také?
Ta realita tady přece už je! Merkelová si asi nepřipouští, že nastartovala sebevraždu nejen Německa, ale s ním i celé Evropy. Sebevraždu nejen ekonomickou, ale i kulturní a existenční. Obávám se také, že je jen otázkou krátké doby, kdy se objeví nový vůdce a s ním přijdou daleko horší časy, než byly obě války. Ostatně víme, že i ty byly rozpoutány právě Německem!
Jak se vůbec díváte na postoje české politické reprezentace k imigrační krizi? Jaké stanovisko českých politiků je vám nejbližší?
Tento způsob politiky zdá se mi poněkud podivným, dalo by se parafrázovat. Víte, to, že Polsko zradí V4, se vcelku dalo předpovídat. Ale že po všech těch siláckých prohlášeních a krocích, jako je hlasování proti přijetí kvót, prohlášeních, že nepřijmeme více než 1 500 migrantů atd., se najednou umravníme a necháme slovenského Fica jako „samotného vojáka v poli“, se mi opravdu zdá podivným. Proč jsme nedokázali přijít i my s návrhem, aby se o imigranty staral celý svět, jako to udělal maďarský Orbán? Protože bychom museli přiznat, že na současné situaci má především vinu Amerika? Vím, že si opět přečtu dost, řekněme, velmi neslušných vyjádření, ale přesto musím říci, že nejbližším názorem mi je názor pana prezidenta Zemana.
Co říci k názoru ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který na vládě prosazoval souhlasné stanovisko k povinným kvótám a po hlasování ministrů vnitra nazval náš menšinový postoj nesmyslným trucováním?
Vyvolává ve mně otázku, zda to není důkaz toho, že se rád podřídí, rád přidá na stranu silnějšího. Náš ministr Chovanec věděl, že bude hlasovat proti přesile, a přesto to za nesmyslné trucování nepovažoval.
Karel Schwarzenberg na ČT uvedl, že se bohatým islámským zemím ani nediví, že běžence nechtějí, protože by jim tam prý dělali politickou opozici, což nikdo nechce. My bychom je však bez ohledu na tato rizika měli přijímat. „V těchto zemích jsou trochu citlivější na politickou opozici, tak není divu, že si ji tam nechtějí zatáhnout,“ řekl doslova. Co říci k tomuto postoji?
To by snad bylo na Chocholouška! Obávám se, že Karel Schwarzenberg už neví, o čem mluví. O nebezpečí, které s imigranty přichází, už toho bylo řečeno tolik, že bych jen opakoval známé. O všech těch nebezpečích v islámských zemích vědí, a to je důvod, proč je nejen nepřijímají, ale proč jejich cesty do Evropy, obávám se, i financují, byť třeba jen částečně.
Není to jediná událost, která v tomto týdnu „hýbala politikou“. Sledovali jsme také peripetie „performance“ uměleckého hnutí Ztohoven na střeše Pražského hradu, kde sejmuli prezidentskou standartu a na její místo vyvěsili rudé trenýrky. Jak na vás toto „dílo“ působilo?
Jednoznačně to je gauneřina hodná přísného potrestání. To s jimi proklamovaném uměním nemá nic společného, se slušností pak už vůbec ne. Ti „hrdinové“ určitě vzhlížejí s úctou k americké demokracii. Netuší ale, že tam by při podobné (s prominutím) zhovadilosti živí nevyvázli. Přál bych jim, aby nalezli alespoň zlomek úcty ke státní vlajce jako k symbolu státu. Myslím, že jim šlo opět i o útok na prezidenta Zemana. Ve skutečnosti to je zneuctění sídla českých králů, sídla hlav našeho státu. Pro mě nemají ani cenu toho, co evokuje jejich název.
O prezidentu Zemanovi se také mluvilo v souvislosti s bezpečnostní prověrkou kancléře Vratislava Mynáře. Pokud by se skutečně potvrdilo, že o ní NBÚ rozhodl negativně, co byste prezidentovi doporučoval?
Měl by dodržet slovo, které dal.
Hodně se také hovoří o prezidentově cestě do Číny a obchodních stycích, které s touto zemí byly navázány. Jak vnímáte názory těch, kteří za to prezidenta kritizují a hovoří o servilitě před totalitou?
Pan prezident tam udělal obrovskou práci. Z ní je zavedení přímého leteckého spojení ta nejmenší. Velké rozšíření hospodářských styků včetně investorů u nás v naší republice, našemu hospodářství jen pomůže. Bez jeho cesty a ukázky toho, že se nehodlá před mocnými světa postavit do pozoru a nebojí se prosadit svůj názor, by cesta k hospodářské spolupráci byla podstatně delší. A servilita před totalitou? Směšné tvrzení těch, kteří úspěchu Zemana v Číně nepřejí a raději by viděli potíže hospodářství než jeho prosperitu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
