Pan Křeček musel odněkud tento názor převzít, čeští historici, potažmo publikace o historii a školní učebnice lžou, když vyvozují nezbytnost vyhnání československých Němců z toho, že vítali v roce 1939 příchod Wehrmachtu, nebo že rozbili ČSR. To učinil německý nacistický stát, ne oni. Pan Křeček se měl předtím obeznámit s důvody, proč Wehrmacht tak vítali, což neučinil. Učiňme to tedy za něj.

V ČSR byli Němci českých zemí hned od počátku republiky propouštěni ze státních podniků a úřadů pro nedostatečnou znalost státního jazyka československého, v zemědělství v německých sídelních územích byli nahrazováni Čechy, protože statky v rámci pozemkové reformy připadly jen příslušníkům státotvorného národa a ti si tam přivedli zemědělské dělníky z vnitrozemí. Prvotní mlčky dodržovaný úzus, později zformulovaný prováděcím zákonem, způsoboval, že i v ryze německých sídelních územích musel mít podnik stejné národnostní složení zaměstnanců jako v sídle firmy. Pokud bylo sídlo firmy v Praze, což bylo nejobvyklejší, smělo být v podniku v pohraničí zaměstnáno nejvýše 5 % zaměstnanců národnosti německé a 95 % československé. Přitom národní poměr místního obyvatelstva byl přímo opačný – v německých sídelních oblastech bydlelo na konci první světové války jen asi 5 % Čechů. K získání veřejných zakázek bylo nezbytnou podmínkou, aby většina zaměstnanců v podniku byla národnosti československé.

To vše znamenalo masivní propouštění pracovníků německé národnosti. Odhad počtu takto postižených existuje jen pro zemědělství, kde vlivem pozemkové reformy ztratilo živobytí cca 100 000 německých rodin. Vlivem jazykového zákona to bylo přes 50 000 německých rodin, ostatní statistiky chybějí. Českou diskriminaci tedy pocítilo několik set tisíc osob německé národnosti. Ani v nejzapadlejší vesnici v pohraničí si nesměli čeští Němci pojmenovat parčík nebo novou ulici bez svolení ministerstva vnitra v Praze. Není divu, že sudetští Němci požadovali při každé příležitosti autonomii až do 15. 9. 1938, kdy se se poprvé, tedy jen na dva týdny, objevilo heslo „Wir wollen heim ins Reich“. Připojení k Říši nebylo ale příliš vhodným řešením, po několika měsících toho Sudetoněmci začali litovat, i když jim připojení k Říši poskytlo ochranu proti diskriminaci ze strany Čechů.

Česko-slovenská vláda se snažila během druhé republiky (1. 10. 1938 – 15. 03. 1939) tyto poměry zděděné z první republiky mírnit, ale pro značně zjitřené xenofobní, nacionalistické a antisemitské nálady českého obyvatelstva proti všem údajně nepůvodním českým obyvatelům, tedy i vůči Němcům, se to příliš nedařilo. Shrneme-li to, tak si Češi stát rozbili útlakem svých národnostních menšin sami. Kdyby nebylo Hitlera, rozpadl by se česko-slovenský stát zřejmě nejpozději za rok, a to „péčí“ Slováků.