Pamatuji na všechny ty Jambory a Rovenské… A pan Vajíčko...
„Přiznávám, jsem celoživotním fanouškem televize, jako takové, od jejího spuštění u nás. Mohu tedy srovnávat, leccos pamatuji, mnohé o ní vím… i z vlastní zkušenosti,“ říká Pavel Černocký. A hned na úvod se podělil se čtenáři PL o své vzpomínky z dětství týkající se v té době ještě Československé televize.
„Pamatuji, jak jsme s otcem chodili po střeše činžáku s dvoumetrovým ‚dipólem‘ a hledali ideální místo příjmu. Vzpomínám na první televizor s obrazovkou velikosti pohlednice a na vynálezy jako ‚předsádková čočka‘, tehdy zvaná ‚akvárium‘, která dovedla obraz opticky zvětšit,“ usmívá se.
„O kvalitě programu jistě můžeme diskutovat. Byl samozřejmě poplatný režimu, a tak měl především diváky manipulovat, a bavit až v druhém sledu. Pamatuji všechny ty Jambory a Rovenské, kteří na nás z obrazovky po roce 1968 křičeli a říkali nám, co si musíme myslet. Na většinu vysílání se nedalo dívat… a tak jsme se chodili bavit na bigbítové koncerty a na diskotéky. Televize vysílala polské, ruské a bulharské filmy. Občas i západní, ale jenom ty, které ideologicky nevadily. Ovšem jenom ty kvalitní, žádný béčkový brak,“ říká.
„Jedno ale nešlo ČST upřít. Technicky bylo vysílání kvalitní a redaktoři museli ovládat češtinu i výslovnost cizích jmen. Reklamy bylo minimum a tak často docházelo i na ‚hrající si koťata‘. Legendou byl pan Vajíčko,“ vzpomíná s úsměvem a dostává se k současné, nyní už České televizi.
Bombastická studia, horentní plat a odměny ředitele
„A jak vypadá televizní vysílání na ČT dnes? Čas oponou trhnul, od roku 1989 uplynulo přes třicet let, a tak by mělo být vidět výrazné zlepšení. Ale je tomu tak?“ pokládá publicista otázku. A rovnou si na ni odpovídá.
„Jistě, televizní studia jsou bombastická a Václav Moravec si nechal zbudovat speciální síťovou klec. Ředitel pobírá horentní plat i odměny. Královsky jsou placení ředitelé oborů i klíčoví redaktoři. (Platy jsou samozřejmě pečlivě tajeny.) Co se tedy změnilo? Po ‚spacákové revoluci‘ ovládla ČT progresivní parta ‚havlistů‘, stoupenců ‚Spojené Evropy‘, v zájmu nového, lepšího světa,“ pokyvuje hlavou Pavel Černocký. A znovu se dostává do let minulých, konkrétně „polistopadových“.
Psali jsme:
Žertovný pokus a nepřátelská atmosféra…
„Musím se ještě vrátit na začátek 90. let. Tehdy ještě v televizi doznívaly zbytky plurality. Byl jsem, po odstoupení ředitele Kantůrka, jedním z kandidátů na místo nového ředitele ČT. No, byl to spíše takový žertovný pokus, do kterého mě navezla kamarádka Jurinová, spolu s Bobošíkovou. Šel jsem tam jen proto, abych nahlédl ‚pod pokličku‘ celého toho slavného konkurzu,“ říká dnes už s téměř nostalgickým úsměvem Černocký.
„Okamžitě jsem zakusil tu nepřátelskou atmosféru poroty, která už měla předem jasno, koho vybere. Nicméně jsem byl, jako tehdy aktivní novinář (velmi pravicový) občasným hostem ve vysílání Aktualit, kde jsem mohl číst svoje politické komentáře. Kdeže ty časy jsou?“ ptá se se smíchem publicista.
„Dnes už nesmím práh televize ani překročit. Zařadil jsem se mezi ‚nepřátele‘ progresivistů… Nevadí mi to ani trochu a to, co píši, určitě nejsou ‚kyselé hrozny‘. Snažím se hodnotit současnou televizi objektivně, bez jakékoliv trpkosti...“ vysvětluje.
Povinná láska k EU. A kdo je označován za „kremelské noky“?
„Je dnešní ČT lepší, než ta bývalá ČST? V mnohém určitě ano. Kulturní redakce vybírá většinou opravdu kvalitní filmy. ČT2 nám nabízí úžasné přírodní a historické dokumenty. Na ČT Art můžeme vidět zajímavé koncerty, divadla i filmy. V ČT pracuje spousta kvalitních, fundovaných lidí. V čem tedy vidím problém? Respektive problémy?“ pokládá řečnickou otázku publicista.
„Především, samozřejmě ve zpravodajství. Stejně jako v Zelenkově televizi, zpravodajství ovládá ten jediný správný světonázor. Komentovat dění mohou jen pečlivě vybraní novináři a ti opoziční nejsou zvaní buď vůbec, anebo jen výjimečně, aby se neřeklo. Láska k EU je povinná… Novináři, kteří to vidí poněkud jinak, jsou označováni za ‚kremelské noky‘ a ‚slouhy Pekingu‘. Velebeni jsou Macron a Merkelová, a naopak, za padouchy jsou Trump, Putin a Čína, jako celek,“ vypočítává Pavel Černocký.
„Podporu má ‚demoblok‘, režírovaný tím směšným zběhlým studentíčkem bohoslovectví Mikulášem Minářem. Celá redakce zpravodajství je jedna rodina, od vedení až po jednotlivé redaktory a zpravodaje, provázaná jednotným politickým názorem i příbuzenskými vazbami. Nesouhlasíš s námi? Máš jiný názor (podobný většinové populaci), pak nemáš mezi námi co hledat… Mimochodem, i v redakci zpravodajství je pár slušných, objektivních redaktorů, neaktivistů, ale ti si dávají dobrý pozor, aby se to o nich nevědělo,“ říká s nepříliš veselým úsměvem publicista.
Čas na novou, ale ne spacákovou, revoluci
„Ale odhlédněme od politického pohledu. Jsou zde i jiné problémy,“ pokračuje v tématu publicista a vysvětluje. „Především asi to hospodaření. Televize vyhazuje spoustu peněz na produkci filmů, po kterých po pár měsících ani neštěkne pes. ČT rozhazuje peníze plnými hrstmi na projekty svých ideologických spřízněnců, a tak na jiné věci peníze nezbývají. Tak třeba na sport… Kde jsou ty programy z britské fotbalové ligy? A proč je česká liga už jen na O2? A což tak přenosy z golfu?“ ptá se, a hned si odpovídá. „To by to hospodaření ČT muselo vypadat poněkud jinak. Doufám, že na to paní Lipovská důkladně dohlédne. Česká, veřejnoprávní televize přece není majetkem soudruha Dvořáka, Fridrichové a Šámala… Myslím, že nazrál čas udělat v ČT novou, ale ne spacákovou, revoluci,“ míní Pavel Černocký.
„Program ČT24 vysílá už 15 let, ale podle mě je úroveň zoufalá. Teď to nemyslím ideologicky. Technicky a personálně je to čiré zoufalství. Redaktoři neumí pořádně česky a trpí různými manýrami. Neovládají ani ten základní jazyk zpravodajství, tedy angličtinu. Ne úplně všichni, ale většina...“ říká publicista a ve svém hodnocení pokračuje dál.
„Samostatnou kapitolou je třeba ‚počasí‘, ty zavedené ‚rosničky‘ možná nejsou nejpůvabnější, ale jsou to profesionálky. Ale co si myslet o moderátorce počasí, která se neustále přeříkává, a navíc se tomu hloupě hihňá, anebo o redaktorovi počasí, který musí mezi každou větou polykat vlastní slinu? Řada redaktorek má opravdu úděsnou dikci a přednes. Když dospělá žena mluví jako učitelka z mateřské školy k dítkám, je to poněkud trapné… Kdo ty amatéry pouští do vysílání? Kdo je za to odpovědný?“ kroutí hlavou Černocký. „A ty chybné výslovnosti českých i anglických slov? Snad by tam měl být neustále přítomen jazykový korektor, který by redaktory na chyby upozornil. Něco takového by v ČST před rokem 1989 opravdu nebylo možné.“
Za patnáct let se to nenaučili!
„A ještě něco... technický personál. Jde to opravdu děs,“ nebere si servítky publicista a vysvětluje své rozhořčení. „Za patnáct let se to nenaučili! Moderátorka mluví a najednou se to ‚usekne‘ a přepne třeba do parlamentu. To není možné vstup rozumně ukončit?“ žasne publicista.
„Jistě jste si třeba i všimli, jak se do vstupu moderátora najednou ozve jakási znělka, předělový ‚jingle‘. Občas mám dojem, že u těch ‚šavlí‘ sedí jacísi šílení diskžokejové, kteří mají ambici nenechat vysílání ani půl vteřiny bez zvuku… a tak klidně vpálí ‚jingle‘ moderátorovi do neukončené věty. Upozorňoval jsem na to Fr. Lutonského už před několika lety, ale trvá to stále,“ kroutí hlavou Černocký. „Každému rozumnému člověku je přece jasné, že je lepší vteřinu počkat, než ukvapeně zařadit znělku. Je mi líto, ale ČT24 prostě dirigují absolutní, nepoučitelní amatéři. Pokud to neumí, tak ať se občas podívají na BBC nebo ARD,“ vzkazuje.
Na závěr se pak ještě vrací k nedávno zmíněnému průzkumu ohledně koncesionářských poplatků. „ČT nám sdělila, že 80 % diváků souhlasí s televizními poplatky, případně i s jejich zvýšením. Mám pocit, že ten průzkum asi dělali v kantýně na Kavčích horách,“ směje se Pavel Černocký.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
