Spisovatelka Jandová, která bývala pokrokovou feministkou, a teď by volila Trikolóru: Míra byla překročena. Zženštilá společnost. Samé „oběti“, málo dospělých lidí

13.04.2020 16:29

ROZHOVOR Dříve pokroková feministka, dnes konzervativní žena. Novinářka a spisovatelka Lucie Jandová, vystudovaná kulturní antropoložka a historička, je opravdu záhadou. Celý život se zabývá rodinnými a partnerskými vztahy. Její poslední kniha se jmenuje Temné matky a jejich dcery. Když se jí zeptáte, koho by volila, odpoví bez přemýšlení, že Trikolóru. V době koronaviru prý přidala na aktivitě a už chystá další dvě knihy.

Spisovatelka Jandová, která bývala pokrokovou feministkou, a teď by volila Trikolóru: Míra byla překročena. Zženštilá společnost. Samé „oběti“, málo dospělých lidí
Foto: Archiv LJ
Popisek: Spisovatelka Lucie Jandová

Jak vnímáte současnou koronavirovou hysterii? Nemáte nějaký politicky nekorektní postřeh?

S klidem. Je pravda, že informace o koronaviru jsou dost protichůdné. Ráno dostaneme jedny, k večeru jiné. Vlastně nikdo dnes neví, co proti tomu viru funguje. Dávám si čas, abych to vše vyhodnotila. Je pozitivní, že disciplinovanost Čechů je na vysoké úrovni. Prostě jsme k ohrožení přistoupili velmi spořádaně. Když jsem se bavila se svým brazilským kolegou, tak mi říkal, že v očích Brazilců jsme velmi stoupli. To, že si u nás většina lidí umí ušít roušku, je pro ně skoro nepředstavitelné. Prostě máme být na co hrdí a netřeba si, jak je to v těchto zeměpisných šířkách zvykem, pěstovat malé sebevědomí.

Jak vznikal projekt internetového a posléze i tištěného časopisu NeKorektní?

Anketa

Chcete, aby byl Andrej Babiš předsedou vlády i po volbách v roce 2021?

85%
15%
hlasovalo: 34294 lidí

Kolem poslance Patrika Nachera se sdružila skupinka lidí, kteří se z různých důvodů ocitli v konzervativní části společenského spektra. Uvědomili jsme si, že hlas konzervativců a zastánců tradičních hodnot není příliš slyšet. Proto jsme se rozhodli vydávat vlastní časopis.

S názvem NeKorektní přišel brazilský novinář Fabiano Golgo, který má velké zkušenosti nejen z Česka, ale i z Brazílie, Ameriky a dalších zemí. Poukazujeme tím na rozmáhající se přílišnou politickou korektnost, která může zastírat pravou povahu věcí. Vydali jsme několik tištěných čísel a provozovali jsme web, kde se prezentovaly konzervativní názory. Nicméně v době pandemie se jejich vydávání ukázalo být nad naše síly.

Pod pojmem politická korektnost se už dnes kritizuje kdeco. Co znamená být politicky nekorektní?

Pravda, slovní zásoby jsou dnes nepřehledné, protože se kříží. Slova jako konzervativní, tradiční a nedejbože vlastenecký získaly v podání některých uživatelů pejorativní nádech. Ta jsou zahlazována dnešní politickou korektností, takže lidé přestali říkat, co si myslí. Vede to k takovým absurditám, že v sousedním Německu letos při volbě královny krásy zasedly v porotě pouze ženy, aby do toho muži nevnášeli svá hlediska. To mi přijde absurdní.

Proto podtitulem časopisu NeKorektní byl Český rozum, což vyjadřuje fakt, že většina Čechů se podle nás drží selského rozumu. To neznamená extrémní nacionalismus, xenofobii či rasismus, ale jde o míru věcí. Zrovna míra jakéhosi neoliberalismu či neomarxismu je už dostatečně překročená.

Takže se vymezujete proti přehnaně liberálnímu pohledu na svět, který dnes ve velkých městech a hlavních médiích hraje prim?

Ano, přesně tak. Je to paradox, protože jsem sama dlouhou dobu vyznávala liberální názory. Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v táboru konzervativců. Byli to pro mě kostlivci, dogmatici, nepružná skupina. Myslím si, že v normálně fungující společnosti bych dál volila Stranu zelených. A stála na svobodomyslné části politického i společenského spektra.

Jsem člověk, který uznává hlavně svobodu. Nicméně jde o tu míru, vyváženost. Bezbřehá svoboda vede k chaosu. I když jsem dříve byla feministka, tak dnes cítím potřebu řádu a pravidel. Nějakého jednoticího prvku ve společnosti, který by ale nebyl dogmatem. A to mě přivedlo ke konzervatismu.

Obáváte se liberálů, dejme tomu neomarxistů?

V médiích jejich názory určitě převažují. Je velký rozdíl mezi Českou republikou a Prahou či Brnem. Střídavě pobývám v Praze a severních Čechách a vím, že tam ti lidé nechápou, co se tady v hlavním městě děje. My se tady na ně díváme jako na nevzdělané blbečky, ale oni tam mají opravdu dost jiné starosti. Třeba jak zabezpečit každodenní chod rodiny. Jsou prostě názorově úplně jinde. Vůbec je nehodlám podceňovat, protože jsou v kontaktu s přirozeným životem. V Praze si žijeme velmi dobře, takže máme mnoho volného času a někdy to vede k přemíře toho, co jsem původně uznávala. Co pro mě bylo původně dobré.

Nevytvořily jste ale právě vy, feministky, muže, kterým se dnes říká metrosexuálové, tedy zženštilé muže?

Myslím si, že celá společnost je zženštilá. Péče je příliš, ale asi nejde do těch správných míst. Žijeme ve společnosti, která je pečovatelská. Pobírají se dávky, lidé si mohou studovat, jak chtějí dlouho. Chybějí mantinely. A myslím si, že mužské hodnoty jsou vytěsňovány. Do jisté míry je to zákonité, protože jsme určitou dobu žili v době patriarchátu, kdy toho řádu a pravidel bylo až příliš. A teď se to kyvadlo dostává na druhou stranu. Jde jen o to, abychom se zase dostali do středu, což podle mě přijde.

Byla jsem feministka, psala jsem diplomovou práci o feminismu a pořád si myslím, že v devadesátých letech to bylo pro mladou ženu studující Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy velké téma a že feminismus sehrál v mnoha oblastech velice pozitivní úlohu. Zároveň bylo třeba narovnat poměr mužských a ženských archetypálních kvalit. Nejen výkon, ale i spolupráci. To bylo v pořádku. Z feminismu se časem stala ideologie stejně jako z ochrany přírody a všech původně dobrých myšlenek. Přešlo to v ideologický nátlak. Z dnešního feminismu necítím touhu po řešení, ale cítím z něj touhu po diktátu či nastolení vlastních pravidel. To se mi fakt nelíbí.

Myslíte tím americkou mediální kampaň proti sexuálnímu obtěžování jako MeToo?

Je dobré mluvit o obětech sexuálního násilí. Nepochybuji o tom, že se to děje. Nicméně se domnívám, že určitá míra byla překročena, a když si nějaká sekretářka po třiceti letech vzpomene, že jí někdo sáhl na koleno, tak bych tomu až takovou pozornost nevěnovala. Ale věnujeme.

Mužská a ženská role jsou rovnocenné, ale nedají se vzájemně prohazovat. Experimenty typu otcovská dovolená jsou dobré ve smyslu, že je to možné, ale netřeba z toho dělat pravidlo. Měli bychom se držet toho zažitého, že matka a otec mají odlišné rodinné role.

S jakým pocitem jste se dívala na video, kde se ženy omlouvají mužům?

Bylo mi jich líto. Nicméně jsem si vědoma, že spousta lidí žije v pocitu oběti. Dost často se setkáváme v mezilidských vztazích s dvojicí agresor a oběť. Takže ty ženy asi měly nějaká svá zranění a neuměly ho řešit jinak, než se z pozice oběti omluvily. Podle mě by sebevědomá žena takto nepostupovala. Ovšem zdravě sebevědomých a vlastně dospělých jedinců je málo, protože se v této společnosti neustále prodlužuje stadium dětství. Lidé v dnešní společnosti nejsou nuceni dospět. Jsou v jakési věčné juvenilní personální nastavenosti a myslím si, že je to i případ těchto žen.

Přečetl jsem vaši knihu Penelopea. V ní končíte tím, že žena vládne dvěma mužům. Jste dominantní žena?

Ale, ani ne. Jsem matkou dvou krásných dcer, na které jsem velmi hrdá.

Ještě se chci vrátit k vašemu přerodu. Od feministky k zastánkyni konzervativních hodnot. Jak to vypadalo?

Byla jsem strašně zaražená a překvapená, že se české feministky neozvaly proti zahalování muslimských žen. Setkala jsem se s tím, že se to relativizuje, protože „to tak chtějí“ a tak dále. Je to z části pravda, ale pak zde máme protesty v Íránu, kde ženy pálí šátky, protože nechtějí být nucené se zahalovat, není to jejich svobodné rozhodnutí. A tady bych čekala, že se evropská feministická scéna ozve. A nic. Rovněž mě znechutilo přepisování tradičních pohádek do podoby, v níž například princezna osvobodí prince. To je zasévání zmatku do hlav dětí. Boj proti nadčasovým archetypům považuji za nebezpečný.  

Z těch feministek, z části spektra, která mi vždy byla blízká a byla svobodomyslná, začaly sílit hlasy, které relativizovaly hodnoty typu tradiční rodina, svazek muže a ženy a tak dále. A tak mě to obrátilo směrem, který bych nikdy nečekala.

Aby nedošlo ke zmýlení. Nejsem pro to, aby homosexuálové byli ostrakizováni. Zastávám právo každého člověka na svůj život. Za každým příběhem je individuální osud a snažit se to plošně narovnat tím, že je budeme brát jako jediné správné lidskoprávní bojovníky, je na pováženou.  

Když dítě při autonehodě přijde o oba rodiče, tak se ho ujmou dvě tety či dva strýčkové z příbuzenstva a je to naprosto v pořádku. Ale dělat z toho normu, že jde o alternativu k rodině, ne-li jiný druh rodiny, se mi nelíbí.

Je to pro vás politikum?

Mám tu zkušenost, že se o to ti lidé, až na pár případů, ani moc nesnaží. Vše je v rukou aktivistů, kteří si toto téma vzali a nějak si ho rozvíjejí.

Takže aktivistický byznys?

Zní to logicky. Sama jsem po tom nepátrala, ale lze se domnívat, že to tak může být.

Jaké jsou vaše konzervativní hodnoty?

Je otázkou, co tady konzervovat? Máme za sebou ne zrovna ideálních čtyřicet let, myslím minulý režim, a tam se asi nechceme vracet. To není zdroj konzervativních hodnot. Spíše to mám tak, že jde o určité všelidské hodnoty, které máme formou ideálů a archetypů zakódované ve své psychice. Třeba vztah k místu, kde žiju. Tleskám Američanům, kteří mají všichni na svých zahradách vlajku. Jejich patriotismus je vyspělý. Dnes se to ale už moc nenosí.

Vztah k zemi, kde žijeme a kterou chceme spravovat a pak předat svým dětem. Zachování nukleární rodiny a tak dále. Vždyť ve svých knihách se zabývám tím, jak nukleární rodina funguje. Je naprosto zásadní, jaké vzorce chování nám pak dá do života. Mít pro ni zdravé prostředí je velmi důležité, což se promítá do celé společnosti. Námitky, že rodina často dobře nefunguje, jsou namístě, ale sevřenější skupina lidí ve společnosti není. A vlastně ještě dvě konzervativní hodnoty mě napadají. Pravda a láska.

Ve vaší poslední knize Temné matky a jejich dcery řešíte vztah dominantních matek k dcerám...

Je o zraněních, která si vzájemně uštědřujeme, aniž chceme. Jsou fatální a ovlivňují nás po celý život, a pokud si je neuvědomujeme, tak můžeme celoživotně zůstat v roli dítěte, které se bojí, stydí a nechce převzít zodpovědnost za svůj život. Zůstane v roli oběti, tedy se bude stále omlouvat a obviňovat. Ženy v mých knížkách mohou najít inspiraci.

Od matek pak dcery přebírají dominantní chování, s nímž se jim dost těžko funguje...

Přesně tak. To, čím sami v dětství trpíme, nám připadá normální a k tomu saháme, protože nic jiného neznáme. A divíme se, že pak zažíváme s dětmi podobné věci. Vystoupit z takového bludného kruhu jde, pokud má člověk zájem. U nás spousta lidí sází hlavně na mozek. Jsou inteligentní, podávají výkony, ale mají zavřená srdce. Chybí zde vřelost a podle mě to jsou právě výchovné chyby rodičů. Technicistní výchova, přehnaný materialismus a tak dále.

I proto jsme uzavření a řešíme vše hlavou. Ono to ale člověka doběhne a pak už řeší jen problémy z toho vyplývající. Hrábnout si do svých zranění nikdo nechce a začne až pod tlakem životních okolností, kdy se mu nedaří, kdy mu ztroskotávají vztahy. Otevřít srdce a léčit si zranění z dětství by vedlo k mnohem lepší atmosféře ve společnosti. Nicméně přiznávám, že jsem idealistka.

Když se bavím s cizinci, kteří nevyrostli na Západě, tak namítají to samé. Třeba to, že se v Česku moc nenosí hlubší přátelství mezi muži...

Nejsilnější vazby, které jsou mezi lidmi, je matka s dítětem a pak přátelství dvou mužů. Muži jsou u nás všeobecně dost zamrzlí a toho se týká má další kniha. Stále se potýkáme s dopady dvou světových válek, které strašně otřásly zdejší společností. Chybějící otcové a nedostatek vzorů zapříčiňuje to, že se spousta mužů ve svých životech cítí bezradně. Jsou totiž odkázáni jen na vnitřní archetypy, takže si vlastně konstruují představu, jak by to mělo být. Nechci to úplně zobecňovat, protože i charakterově vyspělí muži tady jsou.

Takže další kniha se týká slabých, submisivních či zakřiknutých otců?

Ano. Ono to bývá často ruku v ruce. Slabý otec, dominantní matka. Mnohdy to vidíme na svatebních fotografiích, z nichž hledí sebevědomé matróny a muži tam uskřípnutě stojí v koutku. A takový otec samozřejmě nedá dceři ani synovi pocit sebehodnoty, víru v dobré konce, vědomí řádu kolem nás, naději.

Je to do určité míry i důsledek čtyřicetiletého socialistického experimentu. Je dobře, že se společnost dosytila, protože od roku 1989 vzniklo spoustu zajímavých věcí spojených s naší sebereflexí. Společenské klima dnes ale zase každého nabádá „neboj se, odvaž se“ či „všechno můžeš“, takže vytváří bezbřehost, tekutost a potopu. Je to o vyváženosti principů. Lidé nejsou šťastní, ale všichni po štěstí touží.

Právě dobu pandemie koronaviru jsem využila k větší aktivitě. Přestěhovala jsem se do chaloupky „na konci světa“ u Nového Boru. Dopsala jsem knihu o otcích, takže už o ní mohu hovořit v přítomném čase. Jakmile budou otevřena knihkupectví, bude rozvezena. Řídím se podle toho, že by v krizi měli lidé přidat o dvacet procent. Takže makám. S psycholožkou Lenkou Čadovou už doděláváme další knihu. Lidé se vzdalují od běžného života a my se jim snažíme dát odpovědi na běžné otázky ohledně zdraví, společnosti, hodnot a dalších věcí.

Co soudíte o ostrém rozdělení české společnosti?

Je rozdělená a ty tábory se od sebe vzdalují. Rozdělení na pravici a levici dnes už moc nefunguje. Možná liberálové a konzervativci. Nicméně ty dva směry se vždy dobře doplňovaly, ale teď se rvou. Nejde o to, aby jeden vyhrál. Nechci žít v totálně konzervativní společnosti. Byla by to nuda a tyranie.

Mám moc ráda jednu kolegyni. Říkám jí, že je mou nejoblíbenější sluníčkářkou. Politicky se neshodneme, ale je pro mě velmi obohacující s ní hovořit o společnosti, literatuře a světě kolem nás. Ostatně ani s Fabianem Golgem se často moc neshodnu. Velebí Gretu Thunbergovou, já ne. Je to inteligentní člověk, neútočíme na sebe a bavíme se, takže mě občas navede na nepoznaný úhel jeho pohledu. Nicméně spousta lidí má pocit sebedůležitosti, že právě ten jejich názor je ten správný a netřeba s tím nic dělat. Přichází konfrontace.

Buddhističtí mniši dělají argumentační soutěže. Diskutují a přou se. Rozumem lze nicméně odůvodnit i opravdu dost hrozné věci. Na úrovni srdce by to mělo být o větší vřelosti, ochotě naslouchat i člověku, který nám připadá úplně mimo. A proč? Protože tady spolu prostě musíme vyžít.

Velmi často se zpochybňují i pozice stran, hnutí či politiků, kteří vyhráli volby. Co vy na to?

Hodně nad tím přemýšlím. Je to dvojsečné. Zakázat protesty, protože respektujeme vítěze voleb, je hloupost. Na druhou stranu mi přijde absurdní, že doktor Stanislav Křeček dostal nálepku xenofoba, když má za sebou dlouholetou praxi, při níž se menšin zastával, řešil sociální otázky a tak dále. Tyto protesty mi přišly nepodložené. Nebyly autentické, ale aktivistické.

Ve volbách obecně vítězí lidé, kteří se chovají politicky nekorektně. Nevyjadřují se jako politici. Třeba Andrej Babiš u nás, Donald Trump v USA anebo Boris Johnson v Británii. Lidé mají dost klišé a žvanění a jdou za takovými lidmi. Tradiční politika se tomu bude muset přizpůsobit.

Nicméně tuzemská společnost ztrácí během pandemie většinu svobod. Neměli bychom se obávat, že si na „koronavirovou totalitu“ zvykneme?

Podle mě je to otevřené. Po teroristických útocích 11. září 2001 jsme se kvůli ušlechtilým cílům také vzdali části občanských svobod. Mezi lidmi je mnoho spekulací, které by se daly zneužít. V takové krizi totiž nikdo moc neví, co bude následovat. Doufám, že se Češi budou i nadále chovat spořádaně a naše společnost vyjde z té katastrofy obrodně.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Jozef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: Jan Rychetský

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Povinné očkování. Nesouhlas od lékařů, ale raději mlčí. Dernerová prozradila, jak to je

7:09 Povinné očkování. Nesouhlas od lékařů, ale raději mlčí. Dernerová prozradila, jak to je

V pátek? Senátorka, lékařka Alena Dernerová žádá po Ústavu zdravotnických informací a statistiky kon…