Další lodě a letadla pošle do východní Evropy Severoatlantická aliance, Dánsko se připojuje s fregatou. Spojené státy uvažují o vyslání tisícovky vojáků, na Ukrajinu také míří různá vojenská technika. Americko-ruské vztahy jsou na bodu mrazu. Jak tuto situaci jako odborník čtete?
Pokud byste byl(a) sportovcem, měl(a) byste morální problém jet na olympiádu v Číně?Anketa
S trochou cynismu by se dalo říci, že sledujeme poněkud více vyhrocenou fázi naprosto standardního soupeření velmocí, zatímco odborný či akademický pojem pro tuto situaci zní bezpečnostní dilema. Nezáleží na tom, zda nějaká hrozba objektivně existuje, protože pokud jedna strana tu hrozbu vnímá, tak z jejího pohledu existuje, takže následují kroky k omezení či potlačení této hrozby. Druhá strana, a to opět zcela nezávisle na tom, zda nějaká původní hrozba existuje, to samozřejmě sleduje a začne to hodnotit jako hrozbu pro svou bezpečnost, takže začne také podnikat nějaké kroky. Obě strany se tak snaží tu druhou odstrašit, respektive zvýšit vlastní pocit bezpečnosti, ačkoliv tyto kroky mohou mít – a velice často i mají – dopad přesně opačný. Obě strany se zaplétají do eskalační spirály, ve které ani není příliš důležité, kdo to začal. Původní motivace se ztrácejí, popřípadě jsou chybně hodnoceny a vykládány, jelikož roste vzájemná nedůvěra a nepochopení. Všimněte si, že jsem tady vůbec nejmenoval konkrétní státy či bloky, protože ten vzorec, který teď sledujeme, platí naprosto obecně bez ohledu na geografii nebo historické podmínky. Jedná se totiž o zcela elementární geopolitické procesy. A mimochodem, přesně takovým způsobem kdysi vypukla i první světová válka.
Má prezident ČLK Milan Kubek vaši důvěru?Anketa
Joe Biden vyřkl několik rázných varování ohledně důsledků, pokud by Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Domníváte se, že by Spojené státy americké (USA) nebo Severoatlantická aliance (NATO) doopravdy vojensky zasáhly?
Přímé vojenské zapojení Severoatlantické aliance či Spojených států je podle mě takřka vyloučené, tedy samozřejmě když hovoříme o Ukrajině. Kdyby byl napaden členský stát aliance, nepochybně by situace byla zcela jiná, ale Brusel i Washington daly opakovaně, jasně a jednoznačně najevo, že za Ukrajinu do války s Ruskem nepůjdou a sáhnou pouze k sankcím. Státy NATO už dnes poskytují Ukrajině rozsáhlou nepřímou pomoc, jelikož jí dodávají zbraně, munici a zpravodajské informace, posílají poradce a instruktory, a tak dále, ale jestliže by opravdu došlo na ozbrojený konflikt, přímá účast vojsk NATO je mimo hru, tedy ta oficiální.
Současně však platí, že existují země, které mají na Ukrajině vlastní zájmy, a u takových si dovedu představit, že by mohly Ukrajině poskytnout jistý ekvivalent zelených mužíčků, tedy neoznačené vojáky, případně síly vystupující formálně coby žoldnéři. Jde zejména o Turecko a Polsko, které nyní Ukrajinu podporují výrazně nad rámec pomoci NATO. Možná by se našel i někdo další, avšak nejvýznamnější zdroj takové pomoci bych hledal opravdu v Turecku, které udržuje s Ukrajinou těsné vztahy, protože jí prodává mimo jiné bezpilotní bojové letouny Bayraktar TB2 a další zbraně. Ankara se pravděpodobně snaží o vybudování jakéhosi spojenectví, které by společně fakticky kontrolovalo Černé moře, což by ale z pohledu Ruska samozřejmě znamenalo zásadní strategickou komplikaci.
Fotogalerie: - Vysvědčení s Gazdíkem
Pojďme se na věc podívat z pohledu ruské mocnosti. Vladimir Putin dlouhodobě varuje před rozpínáním Západu kolem Ruska, před vyzbrojováním Ukrajiny a žádal záruky, že se Evropská unie nebo NATO nebude rozšiřovat dále na východ právě směrem k Rusku. Oprávněně?
Ano i ne, to záleží na úhlu pohledu, protože právě zde leží ústřední bod celého sporu. Základem ruské strategické koncepce je obrana proti útoku ze západu, který už koneckonců Rusko v historii nejednou zažilo. Němečtí rytíři, Napoleon, německé císařství, Třetí říše, ti všichni se opakovaně snažili víceméně o totéž, takže z pohledu Kremlu je NATO prostě jen další v seznamu hrozeb ze západu. Rusko se snaží takové hrozbě čelit především tím, že mezi svým územím a územím potenciálního protivníka chce mít takzvané nárazníkové pásmo, které ovládají státy či režimy buď Rusku přátelské, nebo aspoň neutrální. Toto, nikoli jakási obrana míru a socialismu, byl ostatně i skutečný smysl Varšavské smlouvy, která vznikla jako reakce na NATO.
Rusko nadále považuje NATO za vojenskou hrozbu, a proto je znepokojeno tím, že bývalé země východního bloku se staly členy a že aliance pozvala také Ukrajinu a Gruzii. A dokonce i bez přímého členství v alianci by se na Ukrajině mohly hypoteticky rozmístit alianční síly či základny, což Rusko samozřejmě rovněž kategoricky odmítá. Ukrajina má navíc pro mnoho Rusů velkou citovou hodnotu, takže těžce nesou, že obě země jsou dnes fakticky nepřáteli. To přesvědčení o hrozbě NATO a jakési jednotě Rusů a Ukrajinců není jen nějaká propaganda Kremlu, to je opravdu cosi, co v ruském establishmentu a celé společnosti naprosto reálně existuje.
Fotogalerie: - 1. československá konference covid-19
Rusko už má vojáky i v Bělorusku. Předpokládáte, že Putin vojáky a techniku skutečně pošle na Ukrajinu? Kam až je podle vás ochoten zajít?
Nechci dávat žádnou jednoznačnou odpověď, protože tohle zkrátka nevím, a když někdo tvrdí, že si je naprosto jistý, pak podle mě není důvěryhodný. Co osobně považuji za skutečně takřka vyloučené, to by byla rozsáhlá ruská invaze s cílem obsadit větší území, možná i Kyjev. Rusové zkrátka nemají důvod tohle dělat. Stále doufám, že zůstane jenom u hrozeb vojenskou silou a že se nezačne opravdu střílet, ovšem pokud by na konflikt přece jen došlo, pak má Vladimir Putin desítky různých variant. Rozhodně to není tak, že by volil jen mezi ofenzivou na Kyjev a ničím.
Rusko by mohlo uskutečnit například letecké a dělostřelecké údery proti ukrajinským základnám a jednotkám. Mohlo by provést jakýsi větší výpad či nájezd na ukrajinské teritorium mimo Donbas, způsobit ukrajinské armádě citelné ztráty a škody a po několika dnech bojů stáhnout tyto síly zpět. Také by třeba mohlo poslat své oficiálně označené vojáky na Donbas jako mírové síly, které by chránily tamní ruskojazyčné obyvatelstvo. Ale jakási velká invaze s cílem okupovat velkou část Ukrajiny mi zkrátka nedává smysl, a to už z ryze ekonomického hlediska, protože pro Kreml by to bylo další území, kam by musel lít peníze, jichž nemá nazbyt. Dost na tom, že už teď musí fakticky financovat ty dvě v uvozovkách lidové republiky.
Mluvilo se o útoku pod falešnou vlajkou, varovaly před ním Spojené státy, ale i další země. Měl rozpoutat válečný konflikt. Zatím se nic nestalo, může přijít? A nemá tedy Putin zájem na tom válečný konflikt rozpoutat?
Když dojde na soupeření velmocí, samozřejmě nelze vyloučit ani špinavé triky tohoto druhu, ovšem to platí pro obě strany. Ostatně rovněž Rusové tvrdili, že jakýsi provokační útok chystá naopak Západ. V mnoha médiích se pořád vyskytuje líčení Ruska coby jakési říše zla, kterou ovládá ďábelský Vladimir Putin, jehož jediným cílem a potěšením je rozvracet Západ, vyvolávat války a působit zlo. Tohle mi ale připomíná nějaké béčkové, ne-li ještě horší špionážní thrillery. To i zloduši z bondovek většinou mívali rozumnější cíle.
Ale teď už vážně. Vladimir Putin sleduje strategii s cílem zabezpečit Rusko, a pokud se rozhodne, že k tomu je potřeba nasadit ozbrojené síly, tak je nasadí. Tímto se samozřejmě nijak neliší od politiků jiných mocností. A určitě se od nich neliší ani v tom, že když může něčeho dosáhnout i bez nasazení armády, pak dá zaručeně přednost mírové cestě. Válka totiž přináší nejistotu a riziko, jelikož události se mohou vydat nečekaným směrem. Může dojít k nechtěné eskalaci, mohou narůstat ztráty a škody. Ozbrojené konflikty mají vlastní dynamiku a rozumný státník se vždy dvakrát rozmyslí, než dá generálům povel zahájit útok. Jinými slovy, Vladimir Putin určitě nemá prvoplánový zájem začít válku, ačkoli je nepochybně připraven ji vést, pokud to uzná za nutné. Takže stále doufám, že se podaří najít nějakou kompromisní dohodu a že se situace uklidní.
Mluví se o zbraních, technice a výzbroji, které na Ukrajinu míří. O jaké se konkrétně jedná?
Několik zemí včetně České republiky posílá na Ukrajinu například dělostřeleckou munici, jelikož pokud by nějaký válečný konflikt opravdu vypukl, nepochybně by obrovským tempem odčerpával právě zásoby munice. Laikové mají často dost zkreslené představy o tom, jakou ohromnou intenzitu může moderní válka mít. Ztráty a škody mohou narůstat obrovským tempem a zásoby kalkulované na roky mírového provozu mohou být vyčerpány klidně za několik dnů. Kromě toho Ukrajina získává i například další zásilky amerických protitankových řízených raket FGM-148 Javelin. To jsou skutečně vysoce efektivní zbraně, které by ruským tankům mohly způsobit citelné ztráty.
Psali jsme:
Spojené státy posílají také přenosné víceúčelové zbraně M141 BDM, kdežto Britové dodávají lehké protitankové střely NLAW. Mluví se také o možnosti, že by Kyjev mohl získat moderní protivzdušné zbraně, například přenosné řízené rakety Stinger, které by mohly narušit jinak jednoznačnou leteckou převahu Rusů. Turecko dodává další bojové drony Bayraktar TB2, které se již na Ukrajině i licenčně vyrábějí. Za zmínku stojí i některé nové zbraně ukrajinského původu jako protilodní střely Neptun nebo raketomety Vilcha. Ukrajina vyvíjí i balistickou střelu Hrim-2 – rusky Grom-2 – s perspektivním dostřelem možná až 500 kilometrů, což by jí v případě konfliktu dovolilo udeřit i na ruské jednotky a základny ve vnitrozemí Ruské federace.
A dokážou ji Ukrajinci správně použít?
Některé z těch zbraní vlastní už delší dobu, například střely Javelin, a státy NATO posílají i instruktory, aby Ukrajince cvičili, a proto bych odhadoval, že by to zvládli. Také je potřeba si jasně říci, že se ukrajinská armáda hodně změnila a posunula. Samozřejmě to pořád není vůbec ideální, přetrvávají mnohé velké problémy v čele s obrovskou korupcí, ale přece jen je tam vidět i velké zlepšení oproti jaru roku 2014. Připomínám, že ukrajinská armáda vlastně vůbec nebránila Krym a také na Donbasu si zpočátku vedla všelijak. Na podzim 2014 už to bylo lepší a dostavily se reálné úspěchy, a kdyby tam potom nezasáhly neoznačené ruské síly, ukrajinská armáda by ty dvě lidové republiky prakticky jistě porazila, zatímco proti daleko schopnějším Rusům mnoho šancí neměla.
Ale jak říkám, hodně se toho zlepšilo. Přestože se Rusko nadále těší nepochybné převaze v kvalitě i kvantitě personálu i techniky, jsem si vcelku jistý, že tentokrát by to už pro Rusy nešlo zdaleka tak hladce jako na Donbasu v letech 2014 a 2015. Z toho vyplývají také spekulace, že by se Ukrajina mohla pokusit o jakýsi Blitzkrieg (rychlý, početný a překvapivý vojenský útok s cílem ochromit soupeře, pozn. red.), s cílem znovu ovládnout Donbas a postavit Rusko takříkajíc před hotovou věc, podobně jako to roku 2020 provedl Ázerbájdžán s Náhorním Karabachem. Osobně soudím, že Ukrajinci by to opravdu zkusit mohli, ale nikoli teď, spíše až za několik let, až budou vojensky ještě výrazně silnější.
S poskytnutím vybavení Ukrajině naopak váhá Německo a Estonsko, které ho od Německa nakupuje. Nechtějí eskalovat konflikt. Co říkáte na tento přístup?
Především to dokazuje, že NATO a Evropská unie nejsou ani zdaleka tak jednotné, jak se často opakuje. A není to ani nijak překvapivé, protože hledání vztahu k Rusku rezonuje v politice evropských zemí již po staletí. Díky poloze, velikosti a síle Ruska to ani jinak být nemůže, to je zase jen elementární geopolitika. Tím, kdo v této dimenzi hraje první housle, je Německo, což opět nepřekvapuje, protože Německo je stále ekonomicky nejsilnější zemí Evropy. Jeho vztahy s Ruskem jsou historicky mimořádně pestré a složité a sahají od úzké spolupráce po nemilosrdné vyhlazovací války.
Jak názorně prokazuje případ admirála Schönbacha, který musel rezignovat po několika vstřícných výrocích na adresu Moskvy, v Německu je stále velmi silný proud, který lze nazvat bismarckovský, protože kancléř Otto von Bismarck vždy stál o úzké německo-ruské vztahy. Na něj za studené války navázala koncepce Ostpolitik kancléře Willyho Brandta, který prosazoval hledání společných, zejména ekonomických zájmů s Moskvou. Původně šlo jen o koncepci SPD, ale v německé politice se postupně stala dominantní. A není to jen Německo, kdo stojí o dobré vztahy s Ruskem. Podobně se často vyjadřuje i Francie a tyto proudy existují prakticky ve všech zemích, pochopitelně včetně Česka. Ostatně i sami Rusové stále hledají odpověď na otázku, zda je pro ně Evropa spíše partnerem, nebo naopak soupeřem.
Jde o plyn z Ruska přes Nord Stream 2?
Nepochybně jde o jeden z nejvýznamnějších faktorů. Již v základech zmíněné německé Ostpolitik leží teze, že obchodní partneři na sebe nestřílejí. Sama o sobě je ovšem dost diskutabilní, protože tady se hodí připomenout, že největšími obchodními partnery Třetí říše byly Francie a Sovětský svaz. Obchod sám o sobě nemůže válce zabránit. Může působit jako důležitý faktor proti ní, někdy to však může být paradoxně i naopak, jak ukazují mimo jiné spekulace o tom, že obchodní válka mezi USA a Čínou by mohla přerůst do války opravdové.
Vrátíme-li se k ruskému plynu, ten je pro Evropu nesmírně důležitý a bez něj by evropské státy nejspíše zkolabovaly, zvláště ty, které nemají vlastní nukleární elektrárny, popřípadě je vypínají a věří takzvaným obnovitelným zdrojům, zejména právě Německo. To tedy z velké části vysvětluje i nechuť Němců vůči dodávkám zbraní na Ukrajinu a vůči dalším možným sankcím proti Kremlu, například odpojení Ruska od systému mezinárodních plateb SWIFT. Německo se zkrátka stalo na Rusku životně závislým, byť je potřeba zdůraznit, že to platí i naopak, protože Rusko zase potřebuje západní peníze, alespoň zatím, jelikož do Číny dosud ještě nevede dost ropovodů a plynovodů na to, aby Peking mohl suplovat hypotetický výpadek plateb od západních států. A je otázka, zda tam někdy povede, protože Čína nechce udělat tuto chybu a být na Rusku zcela závislá.
Jak se tedy podle vás vše, o čem nyní mluvíme, projeví na dodávkách plynu z Ruska a na Nord Streamu 2? Víme, že Spojené státy už vyjednávají o dodávkách pro Evropu s Katarem. Co by to znamenalo?
Jak jsem již uvedl, ruský zemní plyn je pro Evropu v této chvíli prostě nepostradatelný. Dodávky z USA či z arabských zemí by hypotetický výpadek nedokázaly nahradit, protože kapacita terminálů není ani zdaleka postačující na potřebná množství plynu. Vypuknutí války na Ukrajině by navíc určitě přineslo i další velké zvýšení cen ropy a plynu, což by se při dnešní situaci v Evropě rovnalo naprosté katastrofě, protože ceny energií jsou už teď extrémní. Dosavadní nárůst ale samozřejmě není vinou Ruska, nýbrž naopak těch evropských zemí, které kvůli tlaku ekofašistů snižují výrobu elektřiny, například když vypínají jaderné elektrárny. Menší produkce čehokoli rovná se nárůst ceny.
Potvrzuje se, že ekofašisté neznají nejen fyzikální zákony, ale ani základy ekonomie, zejména vliv nabídky a poptávky na cenu. Téma cen energie možná souvisí i se zprávou, že čínský prezident Si Ťin-pching údajně požádal Vladimira Putina, aby nesahal k vojenské akci proti Ukrajině, prý proto, že by to zkazilo zimní olympiádu v Číně, ale těch důvodů může být více. Čína je největší investor na Ukrajině a válečný konflikt tam určitě nepotřebuje. A další nárůst cen ropy a plynu by nepochybně byl pro Čínu velký problém, protože Čínská lidová republika se sice snaží o diverzifikaci a dováží suroviny z řady zemí, avšak ten nárůst by byl nepochybně globální a pro čínskou ekonomiku by to v současné situaci mohlo být kritické.
Vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy se zhoršily. Vypovídá to něco o jiném přístupu Spojených států nebo jejich prezidentovi Joeovi Bidenovi?
Nějaká spojitost tam s největší pravděpodobností existuje. Opakovaně se sice říkalo, že Rusové v uvozovkách něco mají na Donalda Trumpa, někteří šli dokonce až tak daleko, že Trumpa označovali za ruského agenta, který vyhrál prezidentské volby hlavně díky ruským zásahům. Nic z toho se ovšem nikdy nepotvrdilo a byl to Trump, který přitvrdil v sankcích proti Rusku a začal výrazně tlačit na evropské země NATO, aby více investovaly do své obrany a bezpečnosti. Také se však evidentně pokoušel o jakousi větší dohodu s Ruskem, protože se chtěl soustředit primárně na Čínu jako hlavního mocenského soupeře USA a byl ochoten Rusku něco nabídnout.
Koneckonců americký obrat k Asii začal už za George W. Bushe, byť tehdy poměrně nenápadně, za Obamy se stal jasně viditelným a Trump na to jen navázal. Ostatně ten Obamův reset vztahů s Moskvou nebylo nic jiného než dosti nešikovný a naivní, ale zcela racionálně motivovaný pokus o uvolnění rukou, aby se USA mohly soustředit na Asii a Pacifik, respektive na Čínu. Dá se očekávat, že bez ohledu na různé výkyvy půjdou USA tímto směrem nadále, protože Evropa pro ně zkrátka pozbývá význam a americké priority leží jinde. Vladimir Putin si to zajisté uvědomuje, takže se nelze divit, že toho chce využít ve prospěch zájmů Ruska.
Slýchávám v rozhovorech, že jsme desítky let nebyli tak blízko válečnému konfliktu jako nyní. Je to pravda?
Takhle dramaticky bych to asi neformuloval, různé historické případy jsou unikátní a je těžké hodnotit a srovnávat jakousi blízkost nebo vzdálenost od propuknutí války. Ovšem rozhodně bychom tu situaci neměli podceňovat a mávat nad ní rukou. Pořád opakuji a doufám, že jde jen o harašení zbraněmi a ani jedna strana válku nechce. Obě strany mají nějaké zájmy a cíle a používají kromě jiného i hrozby vojenskou silou, aby ty zájmy prosadily a dosáhly cílů. Ale kromě těchto konkrétních zájmů a cílů tady leží faktor, který osobně pokládám za mnohem nebezpečnější, a to je vzájemné nepochopení motivů.
Jak jsem se zmínil, Rusko pokládá NATO za hrozbu a sleduje strategii, kterou samo vnímá jako striktně obrannou, protože se chce chránit proti hypotetické agresi ze západu. Naopak státy NATO označují za agresora Rusko, které nepřijatelně tlačí na Ukrajinu, protože ji chce mít pod kontrolou. Nechci se tady stavět ani na jednu stranu, jsem však přesvědčen, že prvním krokem ke kompromisu musí být hledání vzájemného porozumění. Západní země proto musejí pochopit, že Rusko má nějaké legitimní obavy o svou bezpečnost a že Ukrajina je pro něj nesmírně důležitá, kdežto Rusko by mělo poněkud revidovat svou averzi vůči NATO. Chápu, že může být opravdu obtížné změnit takové dlouho zakořeněné vzorce uvažování, avšak je to pořád nekonečně lepší než válčit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
