Než se dostaneme k samotnému výročí, aktuálně se debata stočila k otázce, kdo půjde, nebo nepůjde slavit na Hrad. Někteří politici neobdrželi pozvání, jiní odmítli. Například poslankyně Miroslava Němcová v ODS vzkázala prezidentovi v otevřeném dopise, že se zpronevěřuje své přísaze. Vy jste na Facebooku psal, že také nepůjdete a že oslavíte svátek raději s rodinou u pomníku předka, legionáře. Proč jste se takto rozhodl?
Obrovsky mě mrzely výroky pana prezidenta o tom, koho chce a koho nechce vyznamenat. Z mého pohledu je absolutně nepřijatelné, pokud prezident České republiky vyznamenává jménem České republiky své přátele, nebo pokud věc prezentuje tak, že vyznamenává lidi, kteří bojují proti „ekonomickým zmrdům“. Já si myslím, že tohle vůbec nepatří do reprezentativní funkce prezidenta. Zbytečně tím dělí společnost.
Nejdřív jsem pozvání neobdržel, když jsem to někde řekl, za dva dny mi přišlo. I tohle je zbytečné. Kancelář prezidenta by měla mít větší nadhled, větší velkorysost i ke svým oponentům. Neměla by sklouzávat k tomu, že úřad bude někomu stranit a selektovat, kdo půjde a nepůjde na oslavy.
Vás tedy vedla k rozhodnutí nejen forma, komentáře pana prezidenta, a také jména lidí, kteří obdrží vyznamenání…
Které jméno z lidí, kteří dostanou vyznamenání, vám nejvíc vadí?
Nechci být úplně konkrétní. Medaili Za zásluhy by měl mít někdo, kdo má větší přesah. Člověk, který udělal něco mimořádného. Mezi jmény, která byla zveřejněna, jsem našel spoustu průměrných osobností, které možná mohou být něčím výjimečné, ale to jim mohl dát prezident nějakou osobní medaili nebo je pozvat na oběd, ale ne státní vyznamenání.
Můžete být konkrétní naopak ve jménech lidí, které by měl prezident ocenit?
Máme hrdiny, kteří se zasadili o vznik Československa, lidi, kteří byli ve vězení v letech 1914 až 1918. Jejich vyznamenání je nasnadě. Pak tu máme řadu špičkových vojáků, generálů, kteří odváděli obrovskou práci, třeba generál Pavel, který byl druhý nejvýš postavený člověk v NATO, je to světově respektovaný člověk. To je kandidát na podobnou medaili. Je spousta lidí, kteří České republice pomáhají s reprezentací v zahraničí. Napadají mě hned dvě nebo tři jména. Například slovinský muzikolog, který žije v Berouně, Peter Kuhar.
Byla reakce pana prezidenta poslední kapkou ve vašem soudu o něm, nebo jde „jen“ o udělování vyznamenání? Nesouhlasíte s jeho přítomností v úřadě?
Jak věc komentoval pan prezident v Českém rozhlase, je absolutně nepřijatelné. Nejlépe to vystihl můj syn, který se mě ptal cestou do školy: „Tati, kdo jsou to ti zmrdi?“ Prezident tím ukázal národu důstojnost svého úřadu. To si mohl odpustit. To nepatří do veřejného života.
V souvislosti s výročím, co je podle vás důležité si připomenout? O čem se podle vás málo mluví?
Málo se připomíná, že Československo bojovalo. 28. října 1918 sice bylo vyhlášeno Československo a 30. října to vyhlásili na Slovensku v tzv. Martinské deklaraci, ale pak se do roku 1919 vedly boje o dvě části státu. První bylo Těšínsko, kde nás napadla polská armáda a československá armáda ji musela zahnat na polské území. Na Slovensku byl nasazen můj pradědeček. Tam porazili maďarskou armádu. Například vojenská operace u Zvolena není v povědomí Slováků, ale především Čechů vůbec známá. Přitom tam bylo zabito mnoho lidí. My jsme museli bojovat o svou samostatnost, museli jsme si vybojovat vlastní stát. Zapomíná se na to, že po první světové válce a po těchto dvou operacích, které jsem zmiňoval, zůstalo několik tisíc vdov… Zapomíná se na to, že Češi bojovali proti nacistům. Řada Čechů, ať už na četnických stanicích, nebo na stanicích finanční správy zemřela v roce 1938 při boji s henleinovskými vojáky, zmilitarizovanými polovojenskými jednotkami. Nemluví se o hrdinech roku 1968, kteří se postavili sovětské okupaci, málo se mluví o lidech, kteří nás proslavili po roce 1989. To bychom si měli připomenout.
Psali jsme:
Když jste upozornil ještě na Slovensko, do jaké míry odpadli Slováci z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli?
Ta reflexe je často vnímána nějakým rodinným příběhem. Můj dědeček, protože pradědeček byl voják a byl poslaný do Trenčína, se narodil v Trenčíně, potom část rodiny z jedné nebo z druhé strany pocházela ze Slovenska a totéž má v rodině i má žena. Máme československé kořeny. Dlouho jsme se cítili jako Čechoslováci. Rozdělení jsme přijali, ale pořád vidíme jako nejbližší českému národu národ slovenský. Stále se cítím na Slovensku jako doma. Česko je moje vlast, ale i při slovenské hymně si dávám ruku na srdce. Stále cítím, že Slovensko je mou součástí.
První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi?
Musíme neustále opakovat a vysvětlovat lidem, že žijeme ve výjimečné době, žádná válka nebyla, na území České republiky se nám žije celkem dobře. To, že demokratické principy v našem státě plus minus fungují, je obrovský dar. Měli bychom si to stále říkat a připomínat. Jako europoslanec jsem navštívil během misí řadu států, kde slovo demokracie je sprosté slovo. Každý, kdo pochybuje o tom, zda bychom měli zůstat demokratickou republikou, by měl tyto země, kde zavírají lidi za jiný názor, kde udávání je součástí běžného politického diskursu, navštívit a chvíli tam žít. Pak by pochopil, že se v České republice máme velmi dobře.
Tomáš Zdechovský
Je něco, co podle vás náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Je potřeba sledovat mezinárodní dění. Já osobně bezprostředně necítím hrozbu Ruska ani Spojených států, ani z Evropské unie. Jsme zakotvení v mezinárodních organizacích a ty nám poskytují stabilitu. Jen si myslím, že tím, jak se máme dobře, nám trochu vyrůstá hřebínek. Do našich zákonů se snažíme implikovat různé ideologie, především spojené s ideologiemi, které nás budou omezovat. Na začátku byla skvělá idea politické korektnosti, a když si vezmete, kam jsme se dostali za třicet let? Když dnes řeknete jiný názor, než malá skupina různých ideologů chce, začne být potíraný. Měli bychom zbystřit a říct ne. Říct, že máme určité hodnoty, tradice a nebudeme je měnit. Ano, v některých věcech se musíme posunout, ale aby nám někdo říkal, jak máme nebo nemáme vychovávat naše děti, aby kontroloval, jestli si dáme na svatbě řízek nebo svíčkovou a kolik vypijeme panáků, to je strašně nebezpečné. Měli bychom být na pozoru a bojovat proti jakýmkoli náznakům demokracii okleštit a pod rouškou obecně přijatelné kontroly přitvrdit kontrolu nad námi. Demokracie je také o svobodě, ale na to mnoho lidí při psaní zákonů zapomíná.
Co vám nejvíc vadí?
V zemích, kde rostla demokracie, jako je Norsko nebo Švýcarsko, dochází k odebírání dětí a k justičním omylům. Lidé jsou braní do psychiatrických léčeben a různých ústavů jen na základě nějakého obvinění. Můžeme vidět, jak jsou odebírány děti a otcům je znemožňováno děti vidět jen pod rouškou různých blbostí, kdy někdo zinscenuje proti nim obvinění a člověk se nemůže bránit. V současné společnosti stačí říct, že otec osahával dítě, a pak ho dva roky nevidí, než se to prošetří. Jde o nevymahatelnost práva. Lidé se marně domáhají za křivé obvinění kompenzace. To jsou všechno věci, které mi říkají, že je potřeba na demokracii zapracovat a neustále za ni bojovat.
Když hodnotíte v tomto rozhovoru minulost, jak vnímat náš vztah s Němci? Někteří tvrdí, že už jsme si vše vyříkali a jdeme dál. Přesto, máme s nimi stále „nevyřízené účty“?
Tím, jak jsme byli určitou dobu odříznutí od západního Německa, v řadě lidí zůstala určitá hořkost. Někteří Německo nesnášejí už s ohledem na průběh druhé světové války a na množství lidí, kteří byli během ní perzekvováni nebo přišli o život. Na druhé straně uběhla dlouhá doba, máme společné projekty, měli bychom se začít dívat dopředu. Já pán, ty pán. Neměli bychom být v žádném podřadném postavení vůči nikomu. Měli bychom ukázat, že jsme hrdý národ, hrdí lidé, kteří jsou velice šikovní, dokážou skvělé věci a umí spolupracovat. Je potřeba ale určitou animozitu odžít. Když budu mluvit u mé babičky, kdy děda prošel koncentrákem, o odpuštění Němcům, bude proti. Když o tom budu mluvit u mé maminky, otec zemřel ve 49 letech, bude cítit despekt, ale už ne takovou nenávist. Já cítím potřebu se posunout se vztahem k Německu dál, máme s Německem stabilní hranice, nemáme kontroly, žijeme v nějakém prostoru, potřebujeme více spolupracovat a hledat projekty do budoucna.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
