Netajíte se tím, že knihy pro své nakladatelství Leda vybíráte srdcem, nikoli se snahou o bezduchý zisk. Jaké tituly či jaká témata vaše srdce oslovují?
Patřím k lidem, kteří jsou bytostně neschopní dělat něco čistě jen pro peníze. Mám ostatně pocit, že mnoho z nás – běžných lidí – žije pocitem hrdosti na pěkně provedené dílo. Dokonce i úřednictvo bylo dříve hrdé – třeba na svůj krásný rukopis... Ano, je to už dávno.
Protestoval bych trochu proti „bezduchosti“ zisku, když je výsledkem úsilí a chytrosti. Mezi českými knihami ovšem už dlouho platí (sto let?), že finanční terno se s nimi nedá udělat. Možné to bylo jen v přelomové době 90. let, kdy kulturně vyhladovělí čtenáři byli schopni koupit několik set tisíc výtisků určité knihy. Tak se prodával například Josef Škvorecký, jehož dvorním vydavatelem jsme až nyní, kdy tisíc výtisků jeho knih prodáváme několik let.
Líbí se vám, jak Petr Pavel vykonává úřad prezidenta republiky?Anketa
A jaké knihy se tedy snažím vydávat? Takové, které odpovídají na otázky, jež nás často trápí, a nemusíme si toho ani být vědomi. Knihy, které napomáhají orientaci v současném světě, který mnohdy ztrácí ze zřetele to nejpodstatnější. Místo monumentálního se nám dnes podsouvá momentální, místo trvalého efemérní, místo podstatného nepodstatné.
Jaké z knih, které napomáhají orientaci v nynějším světě, tedy například vydáváte?
Vydáváme jednak populárně naučné knihy z oblastí, v nichž během posledních let dochází k rychlému rozvoji poznání, což je třeba genetika, neurověda, jaderná fúze nebo třeba psychologie – připravujeme Dotěrné drmolení amerického psychologa Ethana Krosse, jež otevře oči každému, kdo má nějakou potíž se svým vnitřním hlasem. V beletrii se věnujeme autorům, kteří představují vrcholy současného literárního světa, letošní podzim bude ve znamení nejnovějšího knihy slavného Irčana Colma Tóibína, která má český název Čaroděj. Pak excelentní klasickou beletrii, která díky úsilí svých autorů prodrat se k základům lidské existence a lidské duše je naprosto nenahraditelná, a ještě k tomu úžasně čtivá, jako například Noc o polednách Arthura Koestlera. No a když večer člověku dojdou síly nebo má nějaké trápení, osvěží se třeba u naší knížky plné laskavého humoru (autor Patrick Taylor) nebo moderní a zároveň tradiční anglické detektivky – takovou pro nás výtečně přeložil pan Benjamin Kuras a jmenuje se Vražda v anglické zahradě. Anebo světový zájem budící thriller Tichá nájemnice americké Francouzky Clémence Michallonové.
Psali jsme:
„Naše přesvědčení se vzpírá názoru, že je třeba všechny bez výjimky osekat do jediného tvaru a zařadit do zástupu poslušných bezejmenných.“ To jsou vaše slova ze záložky, která je součástí životopisu Winstona Churchilla: Předurčen osudem od Andrewa Robertse, jenž v loňském roce vydalo vaše nakladatelství. Evidentně jdete proti proudu, protože vládnoucí elity i ti, co vlastní média, chtějí ovládat masy, které nepřemýšlejí, jen poslouchají a přijímají jen ty jediné správné názory. Lze tento vývoj, před kterým de facto varujete, ještě u nás i v rámci EU zastavit?
Samozřejmě víme, že významná část lidí považuje za pohodlné a prospěšné, když se podřídí síle, která jim za poslušnost nabízí zajištěnou existenci. Z minulých zkušeností ale dobře víme, že za takovou nabídkou se vždy skrývá lež: Mocní jednak nejsou z principu schopní zajistit dlouhodobý blahobyt – ten se dosahuje jen aktivitou (svobodných) lidí – jednak své sliby nedodrží, i kdyby to nakrásně zpočátku měli v úmyslu. Jasně o tom hovoří dystopické romány, které soustavně vydáváme: Je to nejen George Orwell, také už zmíněný Arthur Koestler, H. G. Wells nebo slavná japonská autorka Jóko Ogawa.
Lékem proti neblahému vývoji k totalitarismu je celá tradiční kultura, a v tom především ta knižní, která je stvořena k tomu, aby byla nositelem myšlenek. A kdo zná dějiny vlastního národa, ten totalitnímu vábení snáz odolá. Ono vábení totiž není domácího původu – přichází ze Západu a nejvíc ze Spojených států, kde odjakživa přežívaly nejrůznější sekty, někdy dost šílené. Praktické bude, když počkáme do příštího podzimu na americké prezidentské volby, ty bezezbytku určí i naši budoucnost.
Psali jsme:
Naši přítomnost teď ovlivňuje česká vláda. Premiér Petr Fiala je toho názoru, že lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány. Uznávaný vývojář a spoluzakladatel Společnosti pro obranu svobody projevu Daniel Vávra se obává, že tu máme politika, který se tváří jako konzervativec, ale z úst mu vycházejí totalitní nápady hodné Klementa Gottwalda. Pokud pomineme jistou nadsázku, neutahuje vláda složená z pěti demokratických stran, jak o sobě všechny neustále tvrdí, šrouby svobody jako žádná jiná v polistopadovém období?
Uvědomme si, že honosně znějící „premiér“ není nic jiného než vrchní nadřízený úředníků státu. Výrok, který uvádíte, je jeden z nesmyslů, které se mu v nesnadné a pro něj neřešitelné celkové situaci dostávají na jazyk. Vždyť v něm někde uvnitř musejí rezonovat zbytky vědecké ukázněnosti – ví tedy, že „pravda je sloveso“, řečeno s básníkem, čímž se zdůrazňuje dynamičnost poznání. Žertem se dá říct, že pravdu zná jedině Pán Bůh – rozhodně ji nezná žádný úředník ani komise úředníků, i kdyby jich bylo milion.
Řídí se podle vás média apelem předsedy vlády, nebo lidem předkládají nekorigované informace? Považujete je za důvěryhodná? Která z nich jako zdroj informací upřednostňujete a jsou mezi nimi ta veřejnoprávní?
Nevím, jakým apelem se řídí naprostá většina médií, rozhodně to ale není apel profesionalismu. Domnívám se, že jejich apelem je směsice prosté hlouposti, oprávněného strachu ze ztráty místa a starosti o vlastní hmotný prospěch. V naprosté většině médií se vyskytují texty, jež jako by z oka vypadly komunistické normalizační době – a kromě nich naštěstí ještě aspoň občas i texty, které jakžtakž dávají smysl. Státní, tzv. veřejnoprávní rozhlas a televizi jsem už několik let vůbec nezapnul, většinu tištěných a internetových médií lze produktivně sledovat, jen pokud má člověk vyvinutý smysl pro čtení „mezi řádky“.
Fotogalerie: - Nechte vlajky vlát...
Začátkem října vydáte knihu MEGAHROZBY slavného ekonoma Nouriela Roubiniho, který proslul svými úspěšnými předpověďmi náhlých obratů v hospodářském a politickém vývoji světa. Jedním z deseti velkých problémů, kterým se věnuje, je bouřlivý vzestup tzv. umělé inteligence. Jak si jako odborník, který se umělou inteligencí zabýval v souvislosti s matematickými aplikacemi, její vývoj představujete a kam až může dojít její využití či zneužití ve vztahu k životu lidí?
Když slyšíme „umělá inteligence“, málem to vypadá, že máme co do činění s něčím, jako byl Centrální Mozek Lidstva v půvabném českém seriálu Návštěvníci. V seriálu zjistí děda Drchlík, že CML byl instalován nakřivo, a poskytuje proto chybné výsledky – podobné zklamání (nebo úleva) je před námi i v tomto případě. Skutečně však dochází k výraznému kvalitativnímu skoku v možnostech počítačového zpracování údajů v přirozeném jazyce. Jako cokoli jiného je i tento pokrok zneužitelný. Snadno si představíme, jak počítače filtrují veškeré texty i hlasové záznamy publikované na internetu a mažou, případně upravují ty nepřípustné, vytvářejí seznamy jejich provinilých autorů, předávají je příslušným policejním útvarům, a tak dále. Ostatně americká National Security Agency (NSA) pravděpodobně používá takovou technologii už více let. Je na nás, zda zažijeme počítači podporovanou totalitu, nebo zda vynaložíme dostatečné úsilí a ubráníme relativní svobodu. Proti takovému úsilí však bohužel míří například současné obsazování Ústavního soudu mravně pochybnými, zkorumpovanými a manipulovatelnými lidmi.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Podle toho tedy prezidentu Petru Pavlovi a většině Senátu o obranu svobody asi nejde. Ale to je jiná kapitola. Vraťme se k Roubinimu. O většině problémů, které ve své knize řeší, se mezi vědci i laickou veřejností otevřeně diskutuje. Jen demografický vývoj zůstává tabu na rozdíl od klimatu, ke kterému je, ať už oprávněně, či neoprávněně, nasměrovávána největší pozornost vzhledem k životu dalších generací. Co říkají matematické modely o udržitelnosti života na naší planetě vzhledem k nekontrolovatelnému růstu populace?
Abychom si vytvořili jasný názor ohledně demografického vývoje, k tomu bohužel nepotřebujeme matematické modely – situace je jasná téměř na první pohled. Obyvatelstvo euroatlantické oblasti, jejíž součástí jsme – tj. v pásu od Ameriky přes Evropu včetně Ruska – rychle stárne a vymírá, například v Evropě statisticky průměrně připadá na dva lidi (tj. muže a ženu) asi 1,5 dítěte. Naopak v Africe probíhá už několik desetiletí mimořádně dramatický růst populace, Afrika je kvůli tomu označována za porodnici světa. V roce 1980 měla Afrika 478 milionů obyvatel, v roce 2000 to bylo 815 milionů, o dalších 20 později, tedy v roce 2020, to bylo už 1 341 milionů. Co z obou zmíněných tendencí vyplývá, snad není nutné vysvětlovat, bohužel to pro nás i pro Afričany není nic veselého ani snadného.
Většina z nás si dokáže představit, že jste se v souvislosti s matematickými aplikacemi zabýval demografií, umělou inteligencí či klimatem, ale už obtížně, že i mezinárodními vztahy. Můžete prozradit, k jakým závěrům je možné dojít? A copak lze zohlednit i povahy a ambice politických vůdců, kteří mezinárodní vztahy významně ovlivňují?
I interakce států lze matematicky modelovat a nijak složité aplikace má v této oblasti třeba matematická teorie her. V této oblasti existuje dokonce několik základních přístupů. První je klasický von Neumannův, já jsem se setkal s kybernetickým přístupem Herberta Simona a používá se přístup založený na postupech experimentální kognitivní psychologie – zájemci si mohou najít knihu Mathematical models of foreign policy decision-making (Alex Mintz a kol.). Závěry modelování se ovšem týkají určité, konkrétně vymezené otázky, například vývoje finančních trhů a politických důsledků tohoto vývoje, nikoliv obecného vývoje celého světa. Co se týká politických vůdců a jejich rozhodování, můžeme leckteré označit za bezcharakterní, a dokonce hloupé, většinou to však nebývají nevypočitatelní šílenci.
Proč jste vlastně dal vale tomu, co jste na Matematicko-fyzikální fakultě UK vystudoval, a pustil jste se do vydávání knih?
Šlo o nenápadný postupný vývoj: Když jsem pod tlakem životních okolností zavrhl možnost emigrace do USA, kde jsem měl vyjednáno docela prestižní zaměstnání, a zabýval jsem se počítačovým zpracováním přirozeného jazyka. Přitom se používají jazykové slovníky, třebaže trochu jiné, než jak je běžně známe, takže jsem se seznámil s jejich autory. Když po roce 1989 zmizela státní nakladatelství, ujal jsem se vydávání slovníků, poté přibyly jazykové učebnice a nakonec i v Česku finančně nejobtížnější disciplína, literatura.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Po jaké knize či knihách nejraději saháte, když si potřebujete zlepšit náladu?
Mimořádný citový a estetický zážitek pro mě představují básně, namátkou Mácha, Rimbaud, Hlaváček, Seifert, Wernisch – dnes to kupodivu zní podivně až směšně, ale ještě před pár lety to směšné nebylo. Bohužel národ, který nemá dobré básníky anebo své básníky nezná, je i proto odsouzen do závislé, provinční role. Pak francouzská literatura: Alain-Fournier, Proust, Camus, něco z toho jsem i přeložil. Jinak cokoliv příznačného, výrazného, naposledy třeba autentické deníky vojáků z první světové války.
V souvislosti s návrhem na nulovou sazbu DPH u knih jsem však zaregistroval i udivené reakce typu: Copak knížky v tištěné podobě ještě někdo čte? Proto se zeptám přímo u pramene: Jaký zájem o knihy v posledních letech je?
V oblasti literatury čte české elektronické knihy málokdo, představují jen tři nebo čtyři procenta obratu. Složení čtenářů tištěných knih se za poslední roky proměnilo, výrazně ubylo mužů, převažují tedy ženy, české čtenářky vítězí nad muži v poměru 80 : 20. Je to česká anomálie, doufejme dočasná: Ve Francii nebo i v Německu není nepoměr tak výrazný. Muži by se měli vzpamatovat: Podle odborných studií se lidé, kteří čtou knihy, dožívají významně vyššího věku než ti, kteří knihy nečtou.
Co si od nulové sazby DPH mohou vydavatelé a také čtenáři slibovat?
V posledních letech bylo vydávání kvalitních českých knih ekonomicky čím dál obtížnější, jsme prostě malý národ a v horších životních podmínkách ubylo čtenářů. Nejpravděpodobněji se můžeme těšit, že nakladatelé nabídnou víc kvalitních knih, a to takových, které představují vrcholy literárního myšlení a cítění, ovšem nebudí prvoplánovou senzaci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
