V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země spěje k letošnímu 28. říjnu a 17. listopadu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?
Jde o to, z jakého úhlu pohledu. Jako „socan“ nemohu nevidět, natož skrývat, že jsme utrpěli další volební výprask. Přičemž netvrdím, že bych jej neočekával. Udělalo se pro to skutečně mnoho. Obrazně řečeno, je poněkud smutné, že až po nárazu do ledovce kapitán Titaniku připustí vhodnost změnit směr a rychlost plavby. Přitom kdokoliv z posádky to navrhoval předtím, byl rebel, potížista...
Jako poslanec jsem pak vystaven neskutečně nevšednímu zájmu médií, zda půjdu nebo ne 28. října na Hrad. A proč. Je poněkud zvláštní, že se titíž nikdy tolik nezajímali o mé názory či postoje v daleko závažnějších věcech pro tuto zemi. Přitom ne vždy jen v duchu jakési stranické linie. I to o něčem svědčí a vůbec mne to netěší. Všichni chtěli přímou volbu hlavy státu. A i já jsem bohužel jako poslanec tomu tlaku ustoupil. Vidím, že to byla chyba. Někteří se prostě s výsledkem smířit neumějí. Nebo nechtějí. Jenže právě o tom demokracie je. Hon na pana prezidenta, ať už Hrad má máslo na hlavě, to nevyřeší.
Nu a pak je tu pohled za naše hranice. Ani ten nelze pominout. Krajně neradostná situace v Evropě, ve světě. Brexit, naprostá, a přitom panovačná impotence Bruselu, blížící se prezidentské volby v USA se dvěma poněkud i rozporuplnými kandidáty. Imigranti, Turecko, Sýrie, Islámský stát. Námi cíleně, a přitom hloupě rozvrácené země severní Afriky. Irák, Kurdové, Afghánistán, Jemen. Oligarchická Ukrajina, protiruské tažení, sankce. Hrozící nová, zatím snad jen studená válka. Ve vší úctě, slon v porcelánu by se choval jistě šetrněji než mnohá současná reprezentace takzvaného civilizovaného světa. Slon je totiž zvíře veskrze inteligentní. A nezapomíná.
Asi takto ve stručnosti vidím situaci v předvečer blížícího se 98. výročí obnovení české státnosti. A bohužel již rozpadlého Československa. Rozhodli jsme se však toto datum jako státní svátek zachovat. A měli bychom se podle toho k němu i chovat. Ostatně za dva roky to bude celých 100 let. Když už jsme si jako svátek nevybrali získání první české královské koruny pro Vratislava II. v roce 1085. Nebo již dědičného královského titulu Zlatou bulou sicilskou pro Přemysla Otakara I. roku 1212.
Jak vnímáte spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec Daniel Herman tvrdí, že Řád TGM strýci nebude udělen kvůli postoji synovce k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá?
Již jsme o tom vlastně mluvili. Je to trapné, velmi trapné. Pravdu však neznám. Jak však vidno, vysoký ústavní činitel by nikdy neměl ve výkonu funkce prosazovat na vyznamenání své příbuzné. I když pan Brady by si jistě ocenění zasloužil minimálně stejně jako letos jistý zpěvák nebo vloni filmař v mikině. Nu a Hrad by zase měl mít schopnější administrativu. Jejím hlavním úkolem je hlavu státu od malérů chránit. Kdyby byl kancléřem možná pan Šlouf, tohle by se zřejmě nestalo. Pan prezident mi proto promine. Jako prognostika ano, ale jako personalistu bych zrovna jeho osobně nechtěl. Na rozdíl od pana Kmoníčka právě jím vybraný korunní princ ČSSD nebo jistý nejmladší tehdejší ministr, pak pan předseda a premiér Špidla nebo pan kancléř bez bezpečnostní prohlídky... To nejsou zrovinka trefy do černého.
Jak jste ostatně vnímal návštěvu dalajlámy, která opět vzbudila vášně? Co říci ke sporu o to, zda se raději setkávat s dalajlámou, nebo dát přednost ekonomickým vztahům s Čínou?
Zbytečná bouře ve sklenici vody. A zmatlala to naprostá většina všech zúčastněných. Navíc jsem postrádal jakoukoli týmovou práci mezi Hradem, vládou, parlamentem. Bylo by naivní popírat, že dalajláma osobností je. Stejně jako že Čína je toho času neskutečně důležitý ekonomický hráč. Od toho existuje diplomacie, aby se za určité situace vlk prostě nažral a koza zůstala celá. Je to prostě o komunikaci našich čelných státních představitelů mezi sebou.
Věřím, že tohle by za opačné situace pan ministr zahraničí Zaorálek nějak s paní čínskou velvyslankyní zvládl. Kdyby „dopředu věděl...“ Ono před někým uklonit se neznamená ještě se hrbit. A naopak. Ale jen tak na okraj, spíše pro některé pravdoláskaře a komentátory. Proč stejný spravedlivý humbuk nespustili, když Praha neschválila partnerství s Tchaj-wanem?!
Psali jsme:
Jak se díváte na krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítají přijít na státní oslavu 28. října a místo toho hodlají uspořádat vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti? Když už ani slavit neumíme spolu, chceme si spolu vůbec ještě povídat?
Nedivte se, třeba i „fráterníci“, nejdou-li na Hrad, nemají kam jít. Prodejny nad 200 metrů čtverečních budou totiž poprvé díky jejich nápadu povinně poprvé zavřené. Ale vážně, nejen s ohledem na jejich ústavní funkce tento nápad, není-li již toliko součástí tvrdé předvolební kampaně, vůbec za šťastný nepovažuji. Asi to je dnes naivní názor, ale politici by měli bez ohledu na soupeření v rámci fair play národ pokud možno stmelovat. Stát se a být pro něj vzorem. Nejen o hlavním státním svátku. V tomto ohledu se obávám, že náš dluh je ještě větší než vnitřní zadluženost ve stovkách miliard korun.
Debata se často točí kolem prezidenta Miloše Zemana. Toho má část společnosti za hrubiána, burana, ruského a čínského kolaboranta a podněcovatele nenávisti. Jiná část ho zase bere za lidového a přímého muže, svého advokáta proti elitám a za někoho, kdo otevřenou politikou vůči všem velmocím koná pro naši zemi dobro… A kdo ji také chrání před islámem. Která skupina má pravdu?
Já osobně mám pocit, že se točí až příliš často. Dokonce více, než je zdrávo. Bohužel náhoda to asi nebude. Ať už je pravda kdekoliv. Mezi námi, jak často se v poslední době odvoláváme na křesťanské tradice? Přitom náhle jako by neplatilo Ježíšovo: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď na něj první kamenem.“ Proto alespoň já nikoho hned kamenovat nehodlám. Taky nejsem bohužel bez chyby.
Miloš Zeman prohlašuje, že kolem sebe sjednotil většinu české společnosti. Může ale ta koalice „prasknout“, kdyby například již nebyl problém s imigranty, který Zemanovi pomohl? Mohou se pod vlivem soustavného mediálního bombardování od Zemana trhnout někteří vzdělanější voliči? Anebo je to tak, že příznivci Zemana prostě „svého Miloše“ už neopustí, protože je chrání před těmi „zmetky z Prahy“ a před „kavárnou“ a „Bruselem“? Je někdo, kdo by mohl Zemana na Hradě pro příští období ohrozit?
Omlouvám se, nejsem prognostik a ani analytik. Tedy analytik neúplatný. Natož pak věštec. Na tuhle vaši otázku nám bezpochyby pravdivě odpoví až příští prezidentské volby. Tedy lépe řečeno samotní voliči. Bude-li pan prezident znovu kandidovat, jeho šance přes všechno to dění jako beznadějné zatím rozhodně nevidím. Nejsem však vševědoucí. A neznám oficiální protikandidáty. Ani jejich CV, jak se dnes říká. Amatér jej však asi porazí jen těžko.
Důchodci, pracující, nižší střední třída, sociálně slabší, lidé na venkově, lidé považující se za vlastence, občané pochybující o Evropské unii, ti patří mezi voliče prezidenta. Může je získat zpět pro myšlenku „evropské“ ČSSD Sobotka? Nebo si je získá Andrej Babiš? Nebo na venkově úspěšní lidovci a gazdíkovci?
Při této otázce mne trochu nutíte vybrat si mezi upřímností a povinnou loajalitou. Ale nebráním se tomu. U mého vrchního velitele, ve vší úctě, tohle už nepředpokládám. U pana Babiše to však vyloučit nemohu. Jeho „PR“, jak se dnes používá, je oproti jiným tradičním partajím neskutečně kvalitní. Ať činil a činí, co činí. A že se přitom umí pěkně v názorech otáčet. Poněkud v duchu výroku: „Nevíš-li kudy dál, nasliň prst a zvedni ruku.“ To lidovci s přeběhlými starosty jistě obvykle využijí starého hesla prvně jmenovaných: „Buďme při tom.“ Roky jim to vychází.
Na druhé straně jsou zde lidé mladší, žijící spíše ve městech, vzdělanější, milující Václava Havla, otevření vůči EU i imigrantům. Ti nejenže nemají rádi Zemana, ale ústy některých svých mluvčích mají problém i s tou první skupinou. Co dělají špatně, že „lid“ není schopen pochopit jejich postoje? Je i na nich jakási vina za rozdělení společnosti? Jak se dívat na mediální vystoupení lidí jako Halík, Horáček, Šiklová, Kroupa či Kocáb?
To je opravdová daň za demokracii a svobodu slova. Možná si to příliš neuvědomujeme, ale oboje tady skutečně po listopadu 1989 je. Přes všechna možná jiná negativa. Přitom vždy mezi lidmi platilo a platí, že „není člověk ten, který by se zavděčil lidem všem“. Mezi námi tak žijí i lidé vcelku dobře zabezpečení. Rovněž nejen díky záplavě informací ze všech stran až velmi vzdělaní, a tím spíše intelektuálně než pragmaticky zaměření. Proč si nevyslechnout i je? Byť jiný názor by nás rozdělovat přece neměl. Je-li vyslovován upřímně a nezištně. Opak se však může snadno stát demagogií. A tu z duše nesnáším. I když zhusta zabírá.
Psali jsme:
Petr Pithart ve svém nedávném projevu zmínil, že se mu nelíbí 2obracení se k Východu“. Mluvil o příslušnosti k Západu jakožto o „náročném úkolu“, ze kterého se chceme vyvléct tím, že se račím krokem suneme k Východu, v jehož marasmu umíme žít. Je to správný výklad? Co je to dnes „Západ“ a co „Východ“? Mnozí tvrdí, že EU zaniká pod náporem imigrantů, zadlužení, neomarxismu, ekonomických problémů. Jak to jde dohromady s tím „pithartovským“ výkladem? Nemá takzvaný Východ jako Rusko a Čína větší pud sebezáchovy než současný Západ?
Pan profesor je starší pán. Prožil toho dost a dost. A i udělal. Není nejmenší důvod si ho nevážit. To však, ve vší úctě, neznamená, že s ním nutno vždy souhlasit. Když se na vše podíváte s chladnou hlavou, ona pravda většinou opravdu bývá tam někde uprostřed.
Z hlediska praktické politiky – kdo z politiků naší zemi poslední dobou prospívá a kdo ne?
Proboha, kam mne to tlačíte? Zřejmě jste zapomněl, že jsem prostý parlamentní pěšák, který se tam navíc opět protlačil už jenom díky preferenčním hlasům. Je to otázka proto až sebevražedná. Kromě toho nikdy jsem nebyl kádrovák, natož politruk. Přesto zkusím odpovědět. Nehledejte však v tom jakoukoliv servilitu. Ta mi stejně jako diplomacie do kolébky sudičkami dána nebyla. Ostatně ani mne již nezachrání.
Kdo prospívá? Tedy jistě pan prezident Zeman. Už tím, že si snad už opravdu všichni uvědomili, jaká pro i proti má přímá volba hlavy státu. Že takto nelze volit pouhého kladeče věnců a podepisovače dekretů. Pak, byť možná tím překvapím, pan Bohuslav Sobotka jako premiér. Kdo jiný by po tři roky udržel trojkoaliční vládu, sourodou asi jako pytel blech a s ambiciózním, někdy tvrdě nekolegiálním prvním vicepremiérem, bez velkého skandálu? A to bez ohledu na preference své vlastní strany, i když mnohé předvolební sliby prosadil?
Pak jistě pan Babiš. Nejen díky jeho novým neotřelým způsobům, které mu dosud kupodivu procházejí. Ale i proto, že zatím stále odmítá to věčné další a další zvyšování daní. Pravda, levice to tak nějak už má, bohužel pro ni, vlastně v popisu práce. Horší však je, když to dělala i pravice. To aby se z toho jeden volič „zvencnul“. Nu a pak třeba i pan ministr Chovanec. Který bez ohledu na jiná klopýtnutí má od samotného počátku na migrační problém otevřeně jiný než multikulturální názor.
Avšak sluší se nezapomenout na opozici. Pro mne osobně z hlediska praktické politiky vyrostl zatím jinak nepříliš mediálně protežovaný pan předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura. Přestože mi v minulé parlamentní sezóně tak lezl na nervy s opakovanými nápady nočního jednání. Nyní je však totiž vždy na jednotlivé vládní návrhy zákonů velmi pečlivě připraven. Jeho pragmatická argumentace má pak mnohdy velkou logiku. On totiž nikdo není bezchybný, natož pak naše četné koaliční vládní návrhy. Přitom by stačilo tak málo, více naslouchat svému soupeři. A bylo by jich hned méně. Jak snadné. A nebyla by to snad žádná ostuda...
A tak bych mohl pokračovat. Obecně platí, že většina lidí je slušná. Tedy i daně platící. Vybírají-li se tak, jak mají. Na většině lidí lze nalézt vždy něco pozitivního. Dokonce i na politicích. Jistě alespoň na těch, kteří v druhých vidí maximálně soupeře, ne hned nepřítele. A umějí se domluvit, dodržet dohody. Je to stále možné, věřte mi, prosím. Přestože sněmovna již dávno tolik ve školách kritizovanou inkluzi praktikuje.
Psali jsme:
Probíhá pád Miroslava Kalouska a TOP 09 a místo něj nástup bloku KDU-ČSL a Starostů jako nové hlavní vlajkové lodi takzvané pravdy a lásky?
Už jsme se o novém možném „mileneckém“ svazku zmínili. Vzniká poté, co knížecí erb přestal nad TOP 09 zářit v plné síle. A tím i mnohé zakrývat. Takže se prostě jeden sňatek z pouhého rozumu rozpadl a jiný vzniká. Což mi tedy k lidovcům zrovna moc nesedí, ale zásadovost má i pro mnoho dalších své meze. S tím asi nic nenaděláme. Nicméně moc velká, natož vlajková loď se na něčem podobném zřejmě stavět nedá. Volič není trouba.
Spěje ČSSD k zániku či pádu k marginalitě jako před ní ODS? Scvrkávají se komunisté? Vyluxuje je Babiš? A co Okamura? Jaký výsledek voleb do sněmovny se nám rýsuje?
ČSSD má bezpochyby nad čím přemýšlet. Až by se mělo z Lidového domu kouřit. U soudruhů to za nezbytné z čistě sobeckých oranžových zájmů nevyžaduji. Roky nám socanům jako levici totiž hlasy jejich příznivců v konečném součtu chybějí. To pan Babiš, uznávám, zatím vysává voličstvo zleva doprava vysavačem, jehož výkon jistě zdaleka překračuje moudré normy EU. Normy „na všechno“. Jeho nespornou výhodou je, že zatím nikde nevládne sám. Slepená koalice, na kterou tak rád nadává a svého pana premiéra mlátí lopatou, je vlastně jeho záchranou. Lidské zdroje jsou totiž omezené a většinou žádná rychle zverbovaná armáda nebývá elitou.
Pohleďme třeba na Prahu. Ta se, i když se o tom moc nemluví, kupodivu řadu měsíců zcela obešla bez kompletní rady. Rovněž mne veřejnost překvapuje, jak ochotně platí dál za dálniční známky a přes stále stejnou firmu mýtné. I když takřka každá dálnice a silnice vyšší třídy je vždy do zimy spíše velice nekomfortním nedobrovolným parkovištěm. Ať už jsou důvody jakkoliv dávno v minulosti. To zdravotnické poplatky uměly podráždit...
Ministr Babiš s radostí hlásí, že hospodářství naší země vzkvétá. Vidíte to ve svém okolí? Mají se lidé lépe? Věří v „lepší zítřek“? A myslíte, že tento třeba i statistický růst bude pokračovat, nebo se zase blíží ekonomický průšvih? Jsme závislí na Německu, kde se objevují jisté potíže, a mluví se o tom, že mzdy jsou u nás trvale nízké…
Žiji v hlavním městě a mám povolání i postavení, jaké mám. To můj pohled na životní úroveň může hodně zkreslovat. Stejně jako názory lidí z mého nejbližšího okolí. Proto si, ve vší skromnosti, nedovolím nahrazovat pana prezidenta Havla výroky o tom, zda naše země vzkvétá či nevzkvétá. Zda a jak moc blbou náladu národ právě prožívá. Na to nemám frčky a jsem stále jen obyčejný člověk. Byť toho času s poslaneckým mandátem. Ale jenom propůjčeným maximálně na čtyři roky.
Nicméně je bezpochyby mnoho a mnoho zemí – a nejen těch z takzvaného třetího světa – kde se žije daleko bídněji. A to i když mzdy a hlavně penze mnohých zdejších lidí jsou s ohledem na jinak evropské ceny neskutečně nízké. A to i když je v konečném průměru navyšují příjmy hrstky „vyvolených“, co je mají i proti světu enormně vysoké. Je vhodné proto mít na paměti, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Neměli bychom tedy všechno v honbě za postavením, bohatstvím, mocí jen prodat, vytěžit, rozfrcat. Natož rozdat nebo – omlouvám se – přímo prožrat. Současný svět je vskutku až nechutně propojený. Do maléru Čechy tak kromě nás samotných může klidně přivést někdo zcela jiný a jinde. Jmenovat snad nemusím, že?
Co nám z našich nedávných tradic vlastně ještě zůstalo? Václava Havla mnozí nemohou ani cítit. Rok 1968 podle průzkumů většinu národa nezajímá. Část veřejnosti ráda vzpomíná na socialismus. Když pomineme Vánoce, sport, zahrádkaření apod., napadá vás alespoň několik věcí, nad kterými se lidé v naší zemi bez ohledu na politický názor mohou sejít a společně nad nimi cosi prožívat? Co nás jako národ spojuje či co by nás mělo spojovat?
Stále tady jsme. Více než tisíc let. A pořád na stejném místě. Bez ohledu na naši národní mentalitu, tradiční nesvornost a jistou averzi k autoritám i zákonům jsme uprostřed Evropy přežili, vydrželi. Pořád mluvíme česky. Dokonce i na Ostravsku se tak většinou domluvíme. To je snad málo? Že si toho většinou nevážíme a kritizujeme pak zvláště mladé, je vleklá chyba nás všech. Nikoliv pouze toho, že nám chybí a ani moc nemáme rádi nějaké vzory. Natož pak škol. Jenom tam přece výchova nové generace neprobíhá. Zvláště pak v dnešní době přecpané informacemi. Kdy se dokonce některými stržení a rozstříhání prezidentské standarty považuje za „happening“. Jako by už jen tohle slovo nebylo tak pitomě cizí...
Ať chceme nebo ne, základem fungujícího státu byla, je a měla by být klasická tradiční rodina. Věřím, že i bude. To už je ale téma na jinou diskusi. Bohužel pro některé lidi je dnes tento názor až příliš konzervativní. Považuji to přitom za velkou chybu.
Jinak od vámi zmíněného roku 1968 už uplynulo tolik let, že trochu mladé chápu. Vždyť i já byl tehdy jenom kluk. Na kole eska s přehazovačkou a berany. Favorita jsem totiž nesehnal. Navíc bez ohledu na některé oběti jsme vlastně opět přímo nebojovali. Stejně bychom nevyhráli. Nu a na četné křivdy, které se i poté staly, se časem jaksi zapomnělo. Bohužel. Většina těch skutečně ukřivděných o nich ani taktně moc nemluví. Nedožadují se ani metálů. Přitom se stačí kouknout na archivní televizní noviny, aby člověk pochopil, že nebýt to tehdy k pláči, bylo by to k smíchu. Mně se nestýská. I když přiznávám, že tehdy jsme se nejen v práci smáli více než dnes. A normální soudy – vynechme, prosím, ty politické – rozhodovaly podstatně rychleji než dnes. Z tohoto pohledu dokonce až bleskově.
Češi se prostě umějí jedině semknout až ve chvílích, kdy je jim skutečně velmi, ale velmi zle. Proto dnes zatím tak těžko vidíme nějakého „Sjednotitele“. On ani velký Otec vlasti, císař a král Karel IV., nebyl hned a všemi svými Čechy milován. Přitom takových osobností je enormně málo. Zato dostatek pouhých osob a osůbek. Ale bude-li to nezbytné, však ona se nějaká ta pravá osobnost zase vynoří. Zatím nám to vycházelo. Přestože jsme jim to většinou za jejich života ani nepřiznali. Některým dokonce i dlouho po smrti. Česká klasika. A pak že nemáme k tradicím vztah...
Nezůstalo nám toho tedy zase až tak málo. Jen to vidět, přiznat si to. Nejsem povahou optimista, ale doufám, že v národním cítění a hrdosti se vše časem v dobré obrátí. Nejen při hokejovém finále, kdyby ho naši hoši zase někdy hráli. Ne, nestydím se za to, že jsem Čech. Ani za Čechy jako takové. Pochopitelně i Moravany a Slezany. Snad i za dva roky proto bude co slavit. I za padesát, sto. Co více našim lidem i zemi u příležitosti státního svátku přát? Snad jen to, abychom přes všechny změny zachovali své tradice, národní cítění, vzájemnou slušnost. „Chceme-li zničit národ, musíme nejprve zničit jeho morálku. A pak nám spadne do klína jako zralé ovoce.“ Tohle řekl pan Lenin. Právě on bezpochyby věděl, o čem mluví. Podobně uvažující následovníky po celém světě stále má.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
