Minulý týden vystoupil starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) na TV Barrandov. V rámci politické debaty Novotný opakovaně urážel své oponenty Foldynu (SPD) a Luzara (KSČM), například oslovením typu „koště“, „kolaborante“ či „bolševiku“. Zároveň jim tykal. A pokračoval i po vystoupení v TV. Poslankyni ANO Barboře Kořanové poslal dopis opět plný osobních invektiv a ponižujících výpadů, ve kterém jí rovněž tyká. Jde nějakým způsobem o obohacení české politické kultury?
Pavel Novotný je především bezohledný bavič převlečený za politika. A tak je třeba ho brát. Jeho cílem je exhibovat, nikoliv skutečně politicky vystupovat. Velmi rád provokuje a je v tom opravdu dobrý. Jsou lidé, kterým to může připadat vtipné, většině to však nejspíš přijde nevkusné. Čím více se o něm bude mluvit, tím bude spokojenější. Mně samotné to přijde smutné, že takový člověk dosahuje svého zviditelnění tímto způsobem, a to za vydatné podpory některých zavedených politiků a médií. I když je to zcela zjevně na úkor pověsti našeho státu.
Novotného netepou ani jinak velmi kritičtí čeští novináři, kteří jsou na úroveň politického diskurzu velmi citliví. Novotnému v posledním týdnu naopak vyjádřil podporu Miloš Čermák, jeho jednání pobavilo Petra Honzejka. O čem to vypovídá?
Která TV teď přináší nejlepší zpravodajství? (Ptáme se od 12.5.2020)Anketa
Pokud vím, Petr Honzejk adoroval na svém Twitteru Novotného schopnost zviditelnit se. Tu mu skutečně nelze upřít. Já si ale myslím, že úkolem politika, tím více komunálního, je zastupovat zájmy občanů dané lokality. Tak jako politika státu musí mít na zřeteli národní zájmy, v krátkosti zabezpečení dlouhodobé existence národa, jeho bezpečnost a prosperitu, měl by si Novotný hledět primárně svých Řeporyjí, za které byl zvolen a které jej koneckonců i platí, tedy především infrastruktury, zeleně, bezpečnosti, čistoty nebo pracovních míst. Neumím posoudit, nakolik jsou aktivity Novotného prospěšné řadovým občanům této pražské části. Je ale zjevné, že pro Novotného jsou Řeporyje především prostředkem, který slouží jeho sebeprezentaci.
Na rozdíl od Petra Honzejka nebo Miloše Čermáka jsem vždycky měla za to, že skutečně dobrá práce se prodává sama. Nemůžu vyloučit, že důsledkem Novotného kampaně budou po odeznění pandemie davy ruských turistů toužících uvidět na vlastní oči ty „Ržeporyje“, aby pak mohly nad kypícím samovarem a lahví Stolychnoj ukazovat fotky řeporyjské návsi svým kamarádům... ale pochybuji, že bylo zrovna tohle Novotného záměrem.
Co si myslíte o CNN Prima News a jejím startu? Má šanci uspět a zaujmout diváka? Nebo je názorově příliš podobná jako ČT24?
Zatím to podle statistik na velkou sledovanost moc nevypadá. Sama jsem pár diskusních pořadů viděla a musím říct, že na rozdíl od večerních hlavních zpráv mě nemile překvapily svou neskrývanou tendenčností a manipulací. Zařazované pořady z mateřské CNN USA a rozhovory s jejich reportéry o prezidentu Trumpovi nebo premiéru Borisi Johnsonovi se už ani nesnaží tvářit objektivně.
Co mě ale skutečně zvedlo ze židle, byl rozhovor s ředitelkou Googlu pro Čechy a vlastně celou V4, Taťánou le Moigne. Ta navrhuje nejen cenzuru všech, podle ní fake informací přímo od Googlu, ale ještě nás nabádá, abychom cenzurovali svoje vlastní rodiče a zakazovali jim číst neschválené texty. Takže pokud bude v tomto duchu pokračovat, myslím, a vlastně doufám, že velký úspěch mít nebude. Co považuji za pozitivní, je to, že na rozdíl od ČT není placená z našich koncesionářských poplatků.
Psali jsme:
Začátkem května jste připomněla jednu tragickou událost. „Šest let zavíráme oči nad tím, kdo skutečně upálil lidi v Domě odborů v Oděse. A že se to skutečně stalo.“ Co k tomu ještě říci?
Masakr odpůrců Majdanu v Domě odborů v Oděse byl zlomovou událostí. Dav promajdanovských aktivistů zahnal svoje odpůrce do budovy, v níž byli za přihlížení policie upáleni. Rusko ospravedlňovalo anexi Krymu snahou ochránit tamní ruskojazyčné obyvatelstvo před násilnostmi ze strany ukrajinských nacionalistů. Masakr v Oděse z května 2014 dal v tomto Rusům bohužel za pravdu. Ještě horší je, že někteří ukrajinští představitelé tento čin schvalovali a mezinárodní společenství nad ním dodnes zavírá oči.
Měření dvojím metrem v mezinárodní politice má naneštěstí vždycky velmi vážné následky, protože podkopává mezinárodní právo. Oslabování mezinárodního práva je v zájmu velmocí, které si ve světě bez pravidel dokážou prosadit svou vůli. V zájmu zemí, jako jsme my či paradoxně i Ukrajina, je naopak striktně dodržovat principy mezinárodního práva. Kdyby nebyl respekt k mezinárodnímu právu dlouhodobě oslabován, nemohl by si žádný stát vzít násilím území svého souseda, proto by naše republika měla důsledně vystupovat proti dvojím standardům. Až někdo vystoupí s požadavky vůči České republice, může se nám to hodit.
Česká vláda uvolňuje opatření za určitých podmínek pro přicestování cizinců do ČR. Jedná se i o sezónní pracovníky na základě krátkodobých pracovních víz. Hodně těchto sezónních pracovníků u nás bývá z Ukrajiny. Vy však varujete před situací ohledně pandemie v této zemi. Proč? Jak jsou na tom?
Jak na tom jsou, pravděpodobně nevědí ani samotné ukrajinské úřady. U nás si stěžujeme na nízkou míru testování populace, která ke 12. květnu při provedených 315 tisících testech dosahuje přibližně 3 % z celkové populace. Na Ukrajině je tento ukazatel ještě řádově desetkrát nižší a dosahuje jen 0,4 % z celkové ukrajinské populace. Důležité je i to, že testy se provádějí téměř výhradně v nemocnicích, což sice ukazuje na vysoký počet nakažených zdravotníků, ale jak je to ve vzorku běžné populace, můžeme jen stěží odhadovat. Pokud bychom tedy skutečně pro tyto lidi hranice zcela otevřeli, jsem rozhodně pro to, aby museli prokázat, že byli v nedávné době testováni s negativním výsledkem.
Připomněli jsme si 75. výročí konce druhé světové války a dozvěděli jsme se, že se prý Praha osvobodila sama. Co si o tom myslíte?
Vadilo mi přepisování historie minulým režimem a jsem citlivá na podobné snahy i v dnešní době. Jsme masírováni pomluvami našeho národa, kterému je některými autory přisuzována kolaborantská role a je jimi stavěn téměř na roveň německým okupantům. Tohle odmítám, přičemž mám na své straně řadu historických argumentů. Pražské povstání, na které jsem hrdá, je jedním z nich. Nejsem ale naivní, abych věřila tomu, že se válka na evropském bojišti rozhodla v ulicích naší stověžaté Prahy, a nikoli pod Moskvou, v Normandii, u Stalingradu nebo v Berlíně. Když sovětská vojska přijížděla do Prahy, bylo už Německo poražené a Němci z Prahy prchali do amerického zajetí. Pravdou ale je, že neprchali před statečnými, sic slabě vyzbrojenými barikádníky ani před svými věrolomnými spojenci vlasovci. Urychleně vyklidili Prahu proto, že se nechtěli dostat do rukou rychle se blížícím Sovětům. Tím samozřejmě nepopírám, že i po příchodu Sovětů nedocházelo k lokálním potyčkám s fanatickými Němci, kteří zůstali, nebo s některými z jejich spojenců.
Fotogalerie: - Muzeum na Stadionu Strahov?
I na pokraji sil musejí evropské státy platit výpalné Bruselu v plné výši, zní titulek vašeho blogu. Můžete vysvětlit více?
Podstatou tohoto blogu bylo, že přestože se velká část evropských států nacházela a pořád ještě nachází v době krize, Evropská unie stále trvá a trvala na placení pravidelných příspěvků do unijního rozpočtu v plné výši. Jako pomoc těmto členským státům potom deklarovala, že jim část těchto prostředků na pomoc s ekonomickými důsledky koronaviru vrátí. Kromě toho, že tento proces bude administrativně dost složitý, bude i extrémně pomalý.
Dalším aspektem je, že výše a účel určení bude podléhat jejím pravidlům. To znamená, že o tom, komu a jak se pomůže, nebude rozhodovat vláda členského státu, ale úředníci v Bruselu. A těžko říct, čím konkrétní pomoc nakonec podmíní. Za skutečnou formu rychlé a efektivní pomoci bych já považovala dočasné odpuštění alespoň nějaké části těchto příspěvků a nechala bych na rozhodnutí daného státu, jak a kde je nejefektivněji v boji s následky koronakrize použije. Nejsme přece nesvéprávné bytosti, které potřebují na všechno bruselské požehnání.
V dalším blogu píšete, proč chtít být jako Polsko. Proč?
Přiznejme si, není v naší národní tradici vzhlížet k Polákům. Pozitivní vnímání Čechů ze strany Poláků není opětováno, Češi naopak často shlížejí na Poláky spatra. Je to škoda, Poláci nás mohou v lecčem inspirovat. Nejsem expertem na Polsko ani tam nijak často necestuji, přesto jsem si nemohla nevšimnout ohromného civilizačního skoku, kterého Polsko za poslední dvě desetiletí dosáhlo.
Z někdejšího středoevropského chudobince se Polsko stalo zdrojem inspirace, a to nejen obdivuhodným tempem, jakým buduje dálnice a další infrastrukturu. Již zmíněné národní zájmy v polštině zřejmě nezní jako sprosté slovo, na rozdíl od naší mateřštiny. Přístupové rozhovory s EU vedli sebevědomě a cílevědomě, a přestože je nezastupoval žádný Telička, vyjednali si podmínky, které jim nejen Češi, ale i Slováci mohou jen závidět.
Výsledkem jsou pak například naše obchody plné polského zboží, a to nejen potravin. Na své národní zájmy hledí i při budování armády, nakupují zbraně, které opravdu potřebují, a nikoliv takové, které jejich spojenci potřebují někomu draze prodat. A kde to jde, nakupují produkci vlastních zbrojovek. Silnými vztahy s Amerikou brání upadnutí do jednostranné závislosti na Bruselu a Berlínu. Zdaleka ne všechno je v Polsku správné, v tomto byl titulek mého blogu nadsázkou, přesto existuje řada věcí, vekterých se od Poláků můžeme učit.
Je jasné, že pandemie koronaviru dopadne nějakým způsobem na českou ekonomiku. Čeho se v příštích měsících nejvíce obáváte vy? Ztráty pracovních míst? Inflace? Slábnutí měny? Zadlužení státu?
Každý si dnes již uvědomuje, že hospodářské dopady pandemie koronaviru budou velmi bolestivé a jejich překonávání zdlouhavé. Ztráty pracovních míst, inflace, měnový kurz a veřejné zadlužení jsou jen různými atributy hospodářské krize. Jak hluboká tato krize bude, nezáleží podle mě tolik na rychlosti, jakou budeme otevírat kavárny, divadla nebo školy. Ekonomie by chtěla být exaktní vědou, ale nikdy se jí to nemůže podařit, protože ústřední roli v ní hraje lidská psychika. Ta je tím, co nás do krize stahuje, a ta bude také tím, co nás z ní může dostat. Analytici v této souvislosti hovoří o spotřebitelské, respektive investorské náladě. Takže rozhodne to, nakolik si budeme věřit, jestli se rozhodneme modernizovat své domy nyní, nebo to o rok o dva odložit, jestli se rozhodneme koupit nové auto teď, nebo budeme raději vyčkávat.
Důležité bude také to, jestli bude mít podnikatel kuráž investovat do nové technologie nebo bude váhat a nechá se předběhnout, třeba právě nějakým podnikavým Polákem. A aby toho nebylo málo, naše otevřená, exportně založená ekonomika kriticky závisí na tom, v jaké náladě se budou nacházet spotřebitelé a investoři v sousedním Německu, Slovensku, Polsku, Rakousku, Francii, Itálii nebo Anglii, kde jsou naši klíčoví obchodní partneři. Takže se spíše obávám toho, aby nám tu COVID-19 v příštích měsících nezanechal právě onu pověstnou blbou náladu.
Před vypuknutím pandemie poutalo pozornost napětí na řecko-turecké hranici. Věnovala jste se tomu v textu nazvaném Budeme zase čelit Osmanské říši? Jak velkým problém je pro Evropu (i když nejvíce asi pro Řecko) současné Turecko? Je něco nového, co zapadlo v mediálním víru pandemie?
Turecko je regionální velmocí a snaží se asertivně prosazovat své zájmy a rozšiřovat svůj vliv. Jeho vlastní hranice jsou mu malé a jeho vůdce Recep Erdogan se netají smělými plány na obnovení celku podobného charakterem i hranicemi někdejší Osmanské říši. Připomínám, že ta se v dobách svého největšího rozmachu rozkládala nejen v Malé Asii, na Blízkém východě, v severní Africe a okolí Kavkazu, ale zasahovala až k Vídni a jižnímu Slovensku. Lapidárně řečeno, Turci chtějí být našimi bezprostředními sousedy a není vůbec jisté, zda se s tím spokojí. Tyto záměry mají i svůj duchovní rozměr, v němž turecký vůdce aspiruje na to stát se hlavou veškerých muslimů, přinejmenším těch sunnitských. Nejde přitom jen o nějaké blouznění, tyto plány jsou doprovázeny reálnými kroky, kde narůstající šikanování Řecka, členského státu EU i NATO, je pouze začátkem.
Dalo by se říci, že jde o malý testovací balónek, jak se k jeho ambicím postaví Západ. A Západ mlčí, mlčí podobně, jako mlčel, když své balónky vypouštěl Adolf Hitler. A tak Turecko zatnulo svůj dráp do Sýrie i severního Iráku, nově intervenuje i v Libyi a posiluje svůj vliv v balkánských státech. Paralelně povzbuzuje migraci a cíleně pěstuje muslimské a v nich převážně turecké komunity v evropských státech, a od těchto komunit očekává loajalitu k Turecku a jeho vůdci. Pokud se vláda některé z těchto zemí tureckým snahám postaví, což je třeba případ Rakouska, využívá Turecko všechny dostupné prostředky, jak tuto zemi trestat. Bohužel nevím nic o tom, že by se Rakousku od jeho spojenců z EU (včetně ČR) v této věci dostalo účinného zastání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
