Jak je možné, že o operacích izraelských tajných služeb se toho ví tolik, kdežto o operacích těch britských, ruských či třeba čínských mnohem méně?
Nevíme nic. Věřte mi. Vše, co víme o Mosadu a Šabaku, je tak zhruba 0,01 % toho, co se děje. Většina operací, které lidé znají, jsou ty, co se nezdařily. Opravdu jen velmi málo úspěšných příběhů se dostalo později na veřejnost.
Promiňte, ale hned dva od vás už jsou k mání i českému čtenáři. Knihy Poprava Kata z Rigy a Exodus podle Mosadu. A třeba s operací Entebbe mohu, jen co mi paměť slouží, uvést několik dalších čerstvějších...
Reprezentuje Petr Fiala dobře Českou republiku?Anketa
Když jdete na Google a napíšete heslo Mosad, má několik desítek milionů odkazů. Je to druhé nejvíce populární hebrejské slovo po slově shalom. Byl jsem korespondentem izraelského deníku Ma’ariv v Německu v devadesátkách. Tehdy to byly největší izraelské noviny, dnes škoda mluvit. Nebylo jediného dne, kdy by někdo nenapsal něco ohledně Mosadu. Vražda na Srí Lance, atentát na izraelskou ambasádu v Londýně, a tak. O londýnském případu vyšel v Bildu titulek, že dvacet agentů Mosadu pátrá po atentátnické skupině Černý pavouk. Tehdy jsem toho měl plnou hlavu. Jak sakra vědí, že jich bylo dvacet? Co je to, dopr***e, Černý pavouk?
Takhle dnes můžu napsat o jednotce, která má za úkol odstranit šéfa Hamásu Jahjá Sinvára, že se skládá z 24 lidí, z nichž jsou dva translidé hovořící belgicky, tři trpaslíci a jeden kybernetický expert. Kdo může říct, že to není pravda? Můžete napsat, co chcete, a to se i děje. Mnoho z nás vidělo film Mnichov od Stevena Spielberga. Stejně jak se dělají v Hollywoodu westerny, tak on udělal eastern. Ten film nemá vůbec nic společného se skutečností. Viděl jsem ho na premiéře v Izraeli a vedle mě seděl chlapík z toho týmu, který následně odstraňoval teroristy. Smáli jsme se. Co to je? Pohádka, Walt Disney. Ostatně takových fejkových příběhů je velice mnoho. Moc jim nevěřte.
Fotogalerie: - Rozum v koncích
Když jste byl dopisovatelem v Německu, ještě tehdy se tam pohybovalo několik nacistických válečných zločinců. Nepátral jste po nich?
Ti důležití už byli většinou mrtví. Možná některé nižší šarže, jinak už moc ne. Dnes už všichni vymřeli. V Německu bylo přes osm milionů členů Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), ale v květnu roku 1945 zmizeli. To byl nacista? Ne, to nebyl nacista… Hodně málo z nich bylo odsouzeno k smrti. Američané s Brity popravili, myslím, půldruhé stovky nacistů, Rusové tisíce. Množství nacistů, kteří zaplatili za své zločiny, bylo přesto bohužel nepatrné.
To, že Izraelci mnoho nacistů dohnali ke spravedlnosti, je mýtus. Mosad byl v té době velmi malý a Izrael měl mnoho aktuálních bezpečnostních problémů. Egypt, Sýrie, Irák… Mosad neměl muže navíc, kteří by pátrali po nacistech. Neměl na to zdroje. Dobrá, unesli jsme Eichmanna z Argentiny. Ale má knížka aktuálně vydaná česky, tedy Poprava kata z Rigy, je o jediném případu, kdy Mosad zavraždil nacistu. Jediném. Pátrali jsme po Mengelem, nenašli ho. Pátrali jsme po Bormannovi, nenašli, i když dnes už víme, že byl zabit v Berlíně roku 1945.
Jak jste knihu Poprava kata z Rigy, v níž popisujete navazování obchodního partnerství mezi agentem Mosadu s krycím jménem Anton Künzle a Herbertem Cukursem, který hrál hlavní zločinnou roli při holokaustu v Lotyšsku, v Brazílii, jeho vylákání do Uruguaye a následnou popravu, dávali s Künzlem dohromady?
Povídal mi o tom a já příběh sepsal. Znal jsem ho. Jeho pravé jméno bylo Ja’akov Meidad. Byl starší. Byl jednou z legend kanceláře. Říkáme Mosadu kancelář. Když v roce 2012 zemřel, na jeho pohřbu prohlásil šéf Mosadu, že se byl podívat v archivu a našel informace o nebožtíkových adoptovaných identitách s tím, že za svou kariéru vystupoval pod 164 jinými jmény. To je rekord. Ostatně Meidad byl i ve skupině, která unesla Eichmanna. Jednoho dne měl po kapsách pět různých pasů. Pronajal auto pod jedním jménem, byt s druhým a něco dalšího udělal s jinou identitou. Ostatně dnes se všemi kamerami, bezpečnostními kontrolami a biometrikou by to bylo nemožné.
Řeknu k tomu úsměvný příběh. Když jsem byl v Súdánu v našem potápěčském resortu, přijde ke mně kamarád, jeden z našeho týmu, s tím, že se utopil, je mrtvý. „Sakra, co to žvaníš,“ začal jsem se rozčilovat. Z kanceláře mu totiž poslali zprávu, že Francouz, jehož identitu ukradl, si šel zaplavat a utonul. Co nadělat? Nic! Ale jak už jsem řekl, byly to staré časy. Na hranicích šlo o letmé kontroly a nakouknutí do pasu.
Fotogalerie: - Karel u Maltézských rytířů
Ostatně Meidad alias Künzle si při „lovu“ Cukurse nechal narůst knír a udělat brýle. Nicméně Cukurs ho od první chvíle podezříval. Kdo může být tenhle rakouský podnikatel? Jednou ho dokonce natočil na kameru a řekl manželce: „Když se mi něco stane, tenhle člověk mě zabil!“ Když bylo nalezeno Cukursovo tělo a celou akci začaly přetřásat noviny, řekla to při výslechu na brazilské policii. Léta se pak při kontrolách na hranicích či letištích pohraničníci dívali na tu Künzleho podobu, protože ho hledal Interpol. A on jen sundal brýle, oholil knír a pokračoval v práci. Dnes by to bylo opravdu nemožné.
Mluvil jste i o první vaší knize Exodus podle Mosadu, která vyšla česky. Na břehu moře jste vybudovali turistický resort s potápěčskou školou. Takže máte instruktorskou potápěčskou licenci?
Nemám žádnou. Celý život mám problém s plícemi. V resortu jsem totiž byl instruktorem windsurfingu. Ostatně ta turistická vesnička se v Súdánu stala velmi populární. A to byl problém pro kancelář. Většinou totiž krycí firmy peníze rozházejí, kdežto tahle peníze přinášela. Mosad musí svůj rozpočet řešit s ministerstvem financí a najednou se jich ptali: „Sakra, odkud máte tenhle příjem?“ Ostatně i film o této akci nazvaný The Red Sea Diving Resort, tedy Potápěčské letovisko u Rudého moře, je strašný. Realita byla mnohem zajímavější a dobrodružnější. Je to škoda.
Které datum je pro vás důležitější?Anketa
Jedna věc, proč ten film nesnáším, je, že ukazuje etiopské židy jako popletené nešiky, co vůbec nevědí, co mají dělat. Opak je pravdou. To oni jsou skutečnými hrdiny toho příběhu. Díky snu o příchodu do Sionu prošli pouští a zažili mnohá příkoří. Muži byli někdy zbiti, ženy znásilněny. Přežívali v hrozných uprchlických táborech, ale opravdu hrozných. Běžný člověk by takovou pouť nevydržel ani týden.
Právě skrze turistický resort v Súdánu jste jim pomohli do Izraele. Etiopští židé neboli Falašové mají samozřejmě černou pokožku. Nelitujete někdy námahy na zmíněnou akci, když vidíte, jak se k nim „bílí“ židé v Izraeli chovají hodně povýšeně?
Bohužel je i v izraelské společnosti mnoho rasismu. Co s tím mohu dělat? Hodně lidí je rasistů. Exodus etiopských židů do Izraele je i přes to, co si lze občas přečíst v novinách, úspěšný příběh. Děti těchto Falašů žijí přece jen v mnohem lepším světě. Když jsem byl před několika lety na výletě v Etiopii, tak jsem při odletu na letišti viděl skupinku mladých izraelských dívek s etiopskými kořeny. Džíny, trička, botasky, iPhony. Jelikož jsem hodně přednášel na školách, vydával knihy, měl pořad v televizi, tak mě jedna dívčina poznala. Dali jsme se do řeči a prý chtěly do země, odkud jejich rodiče pocházejí.
„Určitě jsi zaznamenala, že v Izraeli jsou někteří lidé rasisté a dívají se na tebe skrz prsty. Jsi i přesto ráda, že žiješ v Izraeli?“ zeptal jsem se. „Jste blázen? Byli jsme ve vesnici našich rodičů. Dívky v mém věku jdou každý den k řece a vracejí se s vědrem vody na hlavě. A já začnu studovat příští týden na fakultě medicínu. A vy se mě ptáte, jestli jsem ráda v Izraeli...“ odvětila. Taková je odpověď.
Jednou jsem přednášel na vojenské akademii a hovořil i o operaci v Súdánu. Hovořil jsem o jednom incidentu, kdy jsme měli problém s nákladním autem. Naložili jsme mnoho uprchlíků do auta, něco se porouchalo a mnoho z nich vypadlo z korby. Mezi naslouchajícími studenty vojenské akademie byli i dva Etiopané. Jeden z nich mi sdělil, že byl na té korbě, že si na to vzpomíná. Byl tehdy malý kluk. „Díky za život,“ poznamenal jen. A já si uvědomil, že ta akce byla prospěšná, že za to stála.
Psal jste o křižácích, o speciálních jednotkách jednotlivých armád, a tak dále. Jaká ale bude další do češtiny přeložená knížka?
Má úplně nejnovější knížka, ale v hebrejštině, se jmenuje Fatální DNA. Mám rád opravdové příběhy. Tenhle je o vojákovi z jednotek Waffen-SS. Na konci války si uvědomil, že nejlepší bude schovat se mezi židy, takže ukradl identitu. Přijel do Palestiny jako ilegální emigrant, v roce 1948 vstoupil do armády a samozřejmě to byl skvělý voják, protože už měl zkušenosti z východní fronty. Stal se kapitánem v dělostřelectvu. Pak mu něco nejspíš zamíchalo s psychikou, začal chlastat a byl propuštěn z armády bez toho, aby někdo znal jeho opravdovou identitu.
Fotogalerie: - Rychlá schůze
Měl nějaké nepovedené pletky s vdanou ženou, měl toho pak všeho dost a odjel z Izraele do Německa. Nejdřív mu ale Němci nechtěli vrátit občanství s tím, že je to nemožné. Ostatně život v Německu ho taky moc neuspokojoval, chtěl peníze, a tak se rozhodl, že bude jako bývalý izraelský důstojník provádět špionáž pro egyptské a irácké tajné služby. Naverbovali ho a poslali do Izraele s další identitou. V Izraeli ho zatkli a byl odsouzen na deset let. Po sedmi letech ho propustili a vykopli ze země. Vytratil se. Když jsem byl v Německu jako dopisovatel, snažil jsem se ho najít. Nepodařilo se mi to. Přesto jsem o tom napsal novelu.
Vysmál jste se americkým filmům Mnichov či The Red Sea Diving Resort. Nicméně jak vy nakládáte s fakty, když píšete své novely?
Mám kamaráda neurochirurga a ptal jsem se ho, jak dokážeš ovládat tolik nástrojů a přístrojů najednou? Když mi odvětil, uvědomil jsem si, že je to všechno o schopnostech. Mám rád historii. Vzpomenu si na různá data, přestože někdy zapomenu, kam jsem položil rozečtenou knihu. Napsal jsem deset, možná jedenáct knih. V roce 1999 jsem napsal thriller Nemůže být o tom, jak byl premiér vydírán vlastní ženou. Není to dobrá kniha, napsal jsem ji velmi rychle. Nikoho nejmenuji, ale všichni poznali, že se jedná o Bibi Netanjahua. Nicméně většinou dám na realitu. Jak už jsem řekl, realita je mnohem zajímavější než fikce.
Fotogalerie: - Hnízdo Parthenopejců
Kniha Jiná armáda o speciálních jednotkách v armádách mnoha zemí světa, to je jakýsi typ encyklopedie?
Mám rád vojenskou historii. Tuto jsem rozdělil do tří celků. Jednotky na zemi, ve vodě a ve vzduchu. Britští SAS, ruští Specnaz, němečtí KSK, a tak dále. I mezi nimi jsou lidé se specializací na seskoky padákem, potápění atd.
Dobře, ale teď jste hovořil o jednotkách velkých zemí, dřívějších i současných mocností. Zabýval jste se však i takovými jednotkami v afrických či jihoamerických zemích?
Ne všemi. Třeba je tam Jihoafrická republika. Soustředil jsem se na kvalitní jednotky a ty mají samozřejmě ty významnější – neříkám větší – země. Samozřejmě že třeba Indie má svou speciální jednotku, ale nikdo moc nikdy nezmiňoval její kvalitu.
Poslední tři roky je publikování knih mrhání penězi. Nikdo už je nekupuje. Nedá se z toho žít. Je to koníček. Poslední knihu jsem nepublikoval, ale namluvil a nahrál. Oslovila mě jakási asociace, která se stará o slepé lidi, tak jsem to udělal. Vždyť dříve jsem pracoval i v rádiu. Ostatně teď už jsou všechny mé knihy i v audio podobě.
Ve vašem životopise jsem si přečetl, že z deníku Ma’ariv jste byl propuštěn. Co se stalo?
Jednoduché. Noviny ztrácejí jako knihy své čtenáře. Pořád proto snižují náklady. Jednoho dne v roce 2008 si mě zavolal šéfredaktor. Pracoval jsem pro Ma’ariv pětadvacet let, byl jsem veterán, tak jsem si říkal, že mi chce dát zlaté hodinky. Pak jsem přišel – tehdy jsem byl editorem, tedy poslední kontrolou, aby neprošly nesmysly – do jeho kanceláře a on začal: „Gad, my si ceníme tvých znalostí. Nicméně jsi dost drahý. Za tvůj plat mohu najmout tři mladé novináře, kteří dokončili povinnou vojenskou službu. A až na nějaké možné chyby čtenáři nepoznají rozdíl.“ Nebylo to moc uctivé a plat jsem měl vysoký proto, že mi ho postupně s odpracovanými léty zvyšovali. Když se mě zeptal, jestli souhlasím s tím, že mi ho sníží, nesouhlasil jsem. „Tak tě propouštíme,“ zakončil.
Fotogalerie: - Vysíláme signál Fialovi
Jak jste to tehdy vzal?
Byl to problém, protože šlo o můj hlavní příjem. Bylo to špatné. Tehdy jsem se rozváděl, a tak dále. Uvědomil jsem si, že „co tě nezabije, to tě posílí“. V roce 2008 udeřila naplno finanční krize. Kompenzace za vyhazov jsou u nás rozděleny. Část jde na vaši penzi, část dostanete na bankovní účet a vy se můžete rozhodnout, co s nimi. Zeptal jsem se svého finančního poradce, co mám dělat. Nakoupil jsem akcie nějakých podniků, ale byl to risk, to nelze popřít. Věř, nebo ne, do roka jsem na tom dost vydělal. Měl jsem z toho radost. Přečural jsem systém a mohl svobodněji dýchat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
anaboca
