Před pár dny jste publikoval text Trumpovo americké pokrytectví. V něm jste vyjádřil zklamání nad tím, že Trump udělal velké zbrojní kšefty se Saúdskou Arábií. Dá se to tedy chápat tak, že podle vás v tomto směru mezi ním a jeho předchůdci, či s případnou politikou jeho soupeřky Hillary Clintonové, není velký rozdíl?
Přesně to jsem měl na mysli. Donald Trump byl na začátku prezidentské kampaně na americkém politickém nebi zcela neznámou figurou, byl nečitelný. Ale fandil jsem mu, protože jeho soupeřka Hillary Clintonová byla čitelná naopak až moc. Mnohokrát se, ať již v samotné kampani nebo dříve jako ministryně zahraničí, prezentovala jako typická reprezentantka agresivní americké zahraniční politiky, která v roli četníka celého světa stála za konflikty v Afghánistánu, Iráku, Libyi i jinde, a neustále iniciující další nové a nové konflikty po celém světě.
Donald Trump mi se svým heslem „America First“ připadal jako dobrá alternativa. Myslel jsem si, že toto heslo bude znamenat, že se Amerika pod jeho vedením soustředí na řešení vlastních problémů, kterých má sama více než dost. Ať už se jedná o obrovskou zahraniční zadluženost země, přes rostoucí míru chudoby jejích obyvatel a další. Ukazuje se však, že právě ekonomická situace Ameriky nutí Trumpa jít ve šlépějích jeho předchůdců. Mnohamiliardový kontrakt to jenom potvrdil.
Asi má v USA zbrojní lobby ještě větší vliv, než jsme si mysleli...
Samozřejmě. V některých médiích to bylo dokonce prezentováno tak, že ať je prezidentem Spojených států kdokoli, je to vlastně jenom figura. Ve skutečnosti vládnou ti, kdož stojí za oponou. V případě Ameriky – je to samozřejmě spekulace – jsou to právě reprezentanti vojenské lobby, neboť vojenský průmysl je jeden z nejefektivnějších a nejlukrativnějších, které v Americe existují.
Poslanec Milan Šarapatka. (Foto: Hans Štembera)
Překvapilo vás, že Trumpova první zahraniční cesta vedla do Saúdské Arábie? Tedy do země, která vyznává nejtvrdší formu islámu, kterou šíří do světa?
Ve svém článku jsem se o tom již částečně zmínil. Nově zvolený prezident nejsilnější země světa by měl podle mě na svou první zahraniční cestu zamířit buď ke svým globálním mocenským partnerům, v tomto případě tedy například do Číny, nebo do Ruska. Anebo naopak podpořit svou první zahraniční návštěvou svoje evropské spojence, tedy zamířit například do Velké Británie. Navíc, ta by si to v době brexitu zasloužila, neboť by ji viditelně takto podpořil její největší spojenec. Místo toho ale zamířil do Saúdské Arábie, kde byla šance na obrovský zbrojní kontrakt. To je jasné gesto, že tohle, a nic jiného, je to nejdůležitější. Že prostě „Money talks“ (peníze hovoří, rozhodují).
V Saúdské Arábii zaútočil slovně Trump vůči Íránu. Chápu, že tu hrají roli geopolitické důvody. Nemohu si však pomoci, ale proti Saúdské Arábii mně Írán, s nadsázkou řečeno, připadá téměř jako demokratická země...
Ne úplně, ale je tomu skoro tak. Rozumím ale tomu, proč Trump použil v Rijádu (a později i v Tel Avivu) tak ostrou protiíránskou rétoriku. Byl v Saúdské Arábii a měl od amerického vojenskoprůmyslového komplexu za úkol podepsat tam obří zbrojní kontrakt. Saúdská Arábie se považuje za vůdce a ochránce sunnitské části islámského světa. Írán je proto jejím největším protivníkem. A Trump jim v podstatě prostě řekl to, co chtěli slyšet.
Na druhou stranu, jak jste sám už naznačil, Írán není určitě tím, kdo by prioritně podněcoval mezinárodní islámský terorismus, jak jej známe z poslední doby. Jak se projevil například před několika dny v Manchesteru. Je to naopak reakční wahhábistická a salafistická Saúdská Arábie, kde je vzýván ten nejreakčnější sunnitský islám a která ho vehementně exportuje do celého světa. Ať už prostřednictvím samotných radikálních teroristů, tak i vysíláním svých salafistických duchovních (spolu s hromadami petrodolarů) do dalších dosud mírumilovných islámských zemí.
Příkladem může být Indonésie, kde nyní dochází k velkým změnám ve vnímání tolerance k jiným náboženstvím než je islám. Z javánského islámu, který byl extrémně tolerantní a vstřícný k ostatním náboženstvím, již toho, bojím se, mnoho nezbylo. Důkazem může být například nedávný soud s dnes již bývalým guvernérem Jakarty.
Psali jsme:
Máme za sebou vládní krizi. V jiném vašem textu jste vyjádřil myšlenku, že ji vlastně geniálně rozehrál Miroslav Kalousek, který chtěl rozbít vládu, což mu tak úplně nevyšlo. Můžete vysvětlit blíže?
Nemyslím, že by ji sám inicioval. Určitě za ní stály hluboké rozpory v samotné koalici. Ale jistě k ní také nemalou měrou přispěl a nahrála mu do karet. Poslední preference publikované v médiích hovoří jasně. Koaliční strany, účastnící se sporu, podporu částečně ztratily, ANO méně, sociální demokracie více. Posílily naopak opoziční strany, včetně Kalouskovy TOP 09. Takže tato moje spekulace má nepochybně racionální jádro. Pravdou však je, že kdyby se koalice skutečně rozpadla, mělo by to na preference ještě podstatně větší dopad. Tím, že se politickou situaci podařilo nějakým způsobem trochu uklidnit, což je podle mě pouhých několik měsíců před volbami velmi dobře, efekt Kalouskova „gambitu“ zdaleka nebyl tak razantní.
Nepodařilo se v uvozovkách aspoň to, že se vládní strany ČSSD a ANO rozhádaly natolik, že sestavení společné koalice po volbách je teď nepravděpodobné?
Vypadá to tak, zatím. O budoucím vítězi voleb nejspíše nemůže být pochyb. Nicméně jeho koaliční potenciál je zatím velkou otázkou. Premiér Sobotka se vyjádřil, že povolební koalice ČSSD s ANO nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu si hodnocení nechme až po volbách. Koalice se tvoří až po nich. Sociální demokracie jistě bude chtít být nadále součástí rozhodovacího procesu. Možná se dozvíme potom něco úplně jiného, než se teď domníváme. Může také dojít ke změnám ve vedení nejen sociální demokracie, ale i dalších stran. Mám totiž pocit, že spory v koalici kulminovaly hodně v osobní rovině. Takže hrany dnešního koaličního sporu mohou být ještě do doby povolebních jednání o koalicích hodně ohlazeny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
