Při návštěvě vlády na jižní Moravě prohlásil ministr životního prostředí Richard Brabec, že by letošek mohl být krizový rok z pohledu sucha a že skutečně dramaticky vysychá celá republika. Co termínu „vysychá celá republika“ říkáte, jak vážná hrozba to je a co to může pro život v Česku znamenat?
Začnu ze širšího hlediska. Od roku 1880 až do dneška jsou srážkové průměry pro celé území České republiky prakticky totožné. Sice to kolísá rok od roku, ale když vezmete třeba tříleté nebo pětileté průměry, tak k obrovskému překvapení zjistíte, že zatímco úplně všechno se mění, tak ty tříleté nebo pětileté srážkové průměry prakticky ne. Ale zatímco dřív padaly – někdy tomu říkáme – zahradnické deště, takové ty pomalé, nasáklé, kdy pršelo několik dnů a většinou se hladiny potoků nezvýšily, tak teď deště stále častěji přicházejí jako přívalové srážky a jsou nerovnoměrné. Klimatologové upozorňují, že dochází k trendu, ale ten je jakoby kolísavý a nepotvrzuje se každým rokem. Ten trend ukazuje, že v první půlce vegetačního období je větší tendence k suchu a v jeho druhé polovině je větší tendence k vlhku. To znamená, že může dojít k tomu nejhoršímu možnému případu, že obilí zasejete do suché půdy a sklízet ho budete z mokré půdy.
Fotogalerie: - Hitlerovo Orlí hnízdo
To je vliv přírody a jak se na tomto stavu „vysychání“ podepsal člověk?
Nejjednodušší model, který si můžeme představit, je, že máme nad sebou půdní vodu, dejme tomu, ve třech horizontech. A já to proberu odspoda. Ty spodní horizonty se nejlépe doplňují z vody, která zůstává buďto v říčních nivách, ale hodně vláhy se vsakuje v lese. A lesy jsou v místech, kde jsou většinou tenké nebo kamenité půdy, takže to, co spadlo, dobře prochází tím tenkým půdním pokryvem a doplňuje zásobníky podzemních vod. Tohle doplňování je na mnoha místech zničeno nebo omezeno smrkovými monokulturami nebo nevhodným stavem lesů.
Především už od sedmdesátých let upozorňovali lesní pedologové, že dochází ke zpevňování a zhutňování půd, a to i v lesích, což znamená, že půdy hůř sají vodu. Druhá věc je, že lesníci většinou potřebují, aby zejména smrky rostly na kožich, aby byly husté, aby byly vedle sebe a vytvářely štíhlé kmeny, které probírají a pak dostanou nejlépe prodejné kusy dřeva, dlouhý trám, dlouhá prkna. Jenže jak smrky rostou takhle těsně vedle sebe, tak spadané jehličí vytváří nepropustnou vrstvu. Vypadá to jako filc, jako došky. Před lety se mi na Bechyňsku stalo, že jsme po třídenních deštích byli v hustém smrkovém lese, hrábli jsme do půdy a v hloubce nějakých osmi centimetrů byla půda tak suchá, to jehličí, že šlo zapálit zapalovačem. Takže první problém je, že v tom nejhlubším horizontu dochází k horšímu zasakování půd.
Co způsobuje, že se do té spodní vrstvy vláha už nedostane, a lze to nějak řešit?
Hodně situaci objasňují sondy ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy na Zbraslavi, od šedesátých letech tam měli nějakých 170 speciálních sond do hloubek jednoho až dvou metrů, odebírali půdní částice a analyzovali je. A před dvěma roky na podobných místech sondy vykopali a znovu udělali stejné analýzy. Přitom se ukázalo, že většina českých půd je těžší, je zhutnělá, nemá v sobě velké póry, ale hodně drobných pórů, které však pohyb vody spíše omezují.
Takže hlubší horizonty jsou do značné míry ohroženy špatným stavem lesa a zejména hustou monokulturou smrků. Ve smrkové monokultuře, když je les na Vysoké Šumavě, jsou bylinné podrosty. Jakmile má smrkový les bylinný podrost, tak je většinou schopen tu půdu docela dobře zasáknout. Smrk ještě navíc, a to už je jako z příručky praktického lesnictví ze šedesátých let, z níž se učila většina lesníků, má tu vlastnost, že půdu zhutňuje. To je pravděpodobně proto, že za deště funguje jako deštník, zatímco buk, největší konkurent, jako trychtýř. Buk potřebuje, aby co nejvíce vody propršelo, aby se zasákla hlouběji, protože má kulový kořen, takže kořeny sahají hlouběji. Smrk má naopak jinou strategii. Ten tu půdu zhutní, udržuje vlhkost nahoře, je schopný ji vysílat kořeny k povrchu. Je schopný zachytit v koruně poměrně velké množství srážek, je tam veliké množství větví a pak voda pomalu propršívá na zem ke kořenům, které ho zavlažují. To je pro něj výhodné, a zároveň tím brání buku. Ten zase má strategii, jak se bránit smrkům. Tím chci říct, že nejen v těch nižších polohách příliš velký důraz na hospodářské dřeviny, zejména na smrk, kterého je víc než 60 procent u nás, vedl k tomu, že se hůř doplňují zásobníky podzemních vod. Zatím to moc nevadilo, protože pršelo relativně často a nakonec se prostě něco zasáklo, ale když se toto lidské působení složí s tím přírodním, tak máte horší doplňování spodních zásobníků.
Psali jsme:
Jak to vypadá v těch dvou vyšších vrstvách?
V hloubce kolem půl metru je prostřední půdní zásobník. Ten se nejlépe doplňuje z tajícího sněhu, který nemáme, anebo velkou a pozitivní roli hrají zejména žížaly nebo krtci. Protože když zaprší, tak díra po žížale přivede vodu automaticky do hloubky okolo čtyřiceti centimetrů nebo půl metru. To je důležité proto, že ta střední vrstva se zavodní a potom, i když je sucho, voda kapilárními silami stoupá nahoru a vyživuje kořeny. Tím, jak používáme chemizaci, herbicidy a insekticidy, tak jsme změnili půdní flóru a faunu. Žížaly se neudrží nebo nemají co jíst, a tohle celé se ohrozí.
A pak je tady vrchní vrstva, mezi povrchem a čtyřiceti centimetry, která je postižena buďto utužením, že po tom jezdila těžká mechanizace, nebo že je tam málo organických látek. Když máte kilogram suché rašeliny, tak je schopná na sebe navázat okolo šesti kilogramů vody. Ale když přijdete o organickou látku, která se do půdy dostává hnojem, tak půda ztrácí schopnost vodu pojmout.
Mohlo Richarda Brabce inspirovat k výrokům o vysychání to, že vláda byla na výjezdním zasedání právě na jižní Moravě?
Na jižní Moravě se kombinuje lidské a přírodní působení. Z hlediska přírody je víc teplo, to znamená větší odpar, prší nepravidelně, takže voda se nevsákne, ale odteče. A z hlediska člověka je podstatné, že došlo k obrovské erozi půdy. Kubík jihomoravské černozemě je schopný pojmout tři sta litrů vody, doopravdy velké množství. Ale v okamžiku, kdy tam ta černozem už není, na polích to vidíte jako světlá místa, pojme to podloží mnohem méně vody. Problém jižní Moravy bychom rádi hodili na klimatickou změnu, ale je to problém součinnosti klimatu a špatného zacházení s půdou. V této situaci většinou k suchu dochází tak, že se chystá mnoho let. A pak přijde nějaký anomální rok, kdy málo prší, je velké horko nebo obojí, a pak se to sucho začíná projevovat. A protože půda je ve všech těch horizontech horním, prostředním nebo hlubším oslabená a nasála méně vody, tak se problém sucha opakuje dál a dál.
Ministr životního prostředí také vyhlásil dotační výzvu pro obce na hledání a budování nových zdrojů pitné vody, na něž se rozdělí 600 milionů korun. Může mít tenhle záměr hledat a budovat nové zdroje pitné vody úspěch, nebo má spíše vyvolat zdání, že se něco dělá?
Pan Brabec, dokonce i mezi lidmi na Ministerstvu životního prostředí, i když je zřejmě zaměstnán různými politickými jednáními, má pověst nadprůměrně dobrého ministra životního prostředí. Je konfrontován se suchem, se stavem půd a hledá řešení. My se dostáváme do nové situace vlivem sucha i jinak divného počasí v první polovině tohoto roku, takže jsme nuceni řešení hledat. A je dobré dělat alespoň něco. Krok navržený Ministerstvem životního prostředí je racionální z toho hlediska, že dřív byly místní vodovodní zdroje, které se odstavily, prameny byly zasypané, rybníky často zrušené. A my potřebujeme co nejvíce vody zachytit na co nejvíce místech. Kromě centrálních zdrojů je opravdu nutné mít záložní zdroje místních vod.
Mě teď nejvíce zajímá situace vodního přivaděče Želivka. Středočeský kraj má deficity vody, takže voda ze Želivky jde nejen do Prahy, ale i na Sedlčansko, na Příbramsko. Rozsah se neustále zvětšuje a na Želivce ještě jsou nějaké volné kapacity. Ale představte si, kdyby lesy v okolí Želivky byly postiženy kůrovcovou kalamitou. Pak se kus Prahy a Středočeského kraje, které budou na Želivce záviset, ocitnou v problémech. Pak se bude muset vzít něco, co má člověk doma, co má blízko, a to budou prameny. Anebo i malé rybníky. Ty pomůžou v okamžiku, kdy nelze odebírat vodu na zavlažování zahrádky z vodovodního řadu, když je málo vody. Tehdy může malý místní rybník pomoci. Má cenu se vracet k lokálnímu zásobování technickou nebo i pitnou vodou, ale nedělejme si iluze, že všechny dotace budou účelně vynaložené. Protože i kdyby měli ti lidé dobrou vůli je účelně vynaložit, tak zatím dost chybějí zkušenosti, o které jsme přišli během centralizace vodního hospodářství.
V červenci 2013 zaznamenalo Česko nejsušší týden za 60 let. V roce 2014 to byl pravý opak, celý červenec vydatně pršelo. Rok 2015 byl pak nejteplejším rokem v historii země. Podobně na tom byl rok 2017, kdy byla suchem ohrožena více než polovina republiky. No a letošní dubnové teploty způsobily v Česku sucho jako ve vrcholném létě. Čím to, že během pár let zažíváme takové extrémy?
Není to náhoda. Světové klima začíná čím dál víc určovat teplota oceánů. Letos na jaře padly tři významné teplotní rekordy. První rekord je vůbec nejvyšší naměřená teplota ve městě Navábšáhu v Pakistánu, 50,2 stupně Celsia. Nikdy dřív v dubnu taková teplota naměřena nebyla. Druhým rekordem je to, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře dosáhla 410 ppm, poprvé za 800 tisíc let, ale možná že poprvé za posledních 12 milionů let. Skleníkový plyn způsobuje, že teplo ze země se hůř vrací do prostoru. A to teplo se ukládá hlavně v oceánech. A s tím souvisí třetí rekord, který je nejzávažnější vůbec. Horní dva kilometry mořské vody jsou dnes nejteplejší za celou dobu měření. A i kdyby mořská voda měla vychládat v těch dvou kilometrech, tak to bude trvat dvacet nebo třicet let, než vychladne na dřívější úroveň, když to takhle zjednoduším. To znamená, že teplotní základ planety je vyšší, a to pravděpodobně způsobuje, že ze zimního období se rychleji přechází, že se jaro téměř přeskočí a jde se téměř rovnou do léta. To je situace, která s námi už chronicky zůstane minimálně dalších deset let, ale spíš delší dobu.
Evropská unie má v plánu, že na společnou zemědělskou politiku půjde v rozpočtovém období 2021 až 2027 méně peněz než v tom probíhajícím, 365 oproti 408 miliardám eur, ale vzroste objem prostředků pro řešení sucha. Které oblasti to budou nejvíce potřebovat?
Zemědělské dotace jsou podle mého názoru dlouhodobě neudržitelné, protože představují značnou část rozpočtu Evropské unie a EU bude ten rozpočet potřebovat na bezpečnost a právě na sucho. Oblasti, jimž hrozí sucho, jsou poměrně rozsáhlé, a problém je to doopravdy hrozivý. Jedná se o celou Středozemní oblast, to znamená minimálně o Itálii jižně od Říma, jižní polovinu Španělska, jižní půlku Francie, větší část Řecka a v menší míře Bulharsko a Rumunsko. Ale ten sušší pás se potom táhne jako lesní sušší pás na sever přes Ukrajinu, což už tedy není Evropská unie, a zachytává se přes východní Polsko a vyúsťuje až u Baltického moře.
Jedná se o rozsah minimálně dvaceti procent Evropy a ekonomiky států, jako je třeba Itálie, která je na tom notoricky špatně, Francie, která je na tom skoro podobně jako Itálie, a Španělsko. Naproti tomu ve Skandinávii a vůbec v severní půlce Evropy se čekají větší srážky o nějakých deset až patnáct procent. Česká republika je v takové hloupé pozici mezi vlhkým severem a suchým jihem, a jednak mezi větry, které přinášejí vláhu od Atlantického oceánu, a suchem, které přichází z východní části, a v zimě jako mráz. Jsme na rozhraní celků, kde se velmi těžko odhaduje, jaké budeme mít počasí. Oblasti jižní Moravy, tu můžeme brát jako výběžek Středozemní oblasti se všemi těmi panonskými nížinami, které jsou dnes postižené suchem, budou pravděpodobně do budoucna postiženy suchem ještě víc.
Když jste mluvil o pásu v rámci Evropské unie, tak jste zmínil i Ukrajinu. Kde jinde ve světě mimo EU, o níž jsme se teď bavili, je situace s nedostatkem vody nejhrozivější jednak pohledem dneška, jednak optikou nejbližších let? A odkud lze čekat migrační vlny ne před válkou jako ze Sýrie, ne za lepším životem jako z Afriky, ale prostě a jednoduše za vodou?
Migrační nebezpečí můžeme hodnotit podle počtu lidí a také podle klimatu. Mě děsí několik oblastí. První je Nigérie, která bude mít brzy dvě stě milionů obyvatel, a celá západní Afrika, která zatím netrpí suchem nijak výrazně, ale je v pásmu, kde to počasí hodně osciluje, kde to nebezpečí sucha je velké. Tak takhle západní Afrika je taková enkláva o nějakých sedmi stech milionech lidí. Z bližšího okolí na pokraji klimatického kolapsu, ale už dlouhodobě, to znamená, že k tomu nemusí dojít hned, ale třeba v měřítku deseti nebo dvaceti let, nebo také jen několika měsíců, může být neudržitelná situace v Egyptě se sto miliony lidí. Tam se prakticky zemědělská půda nedá rozšířit, naopak ji Egypťané hodně ničí, přičemž tam přibývá milion lidí ročně.
Existuje na světě místo, kde by nedostatek vody mohl přerůst ve válečný konflikt?
Z tohoto pohledu je pravděpodobně nejhrozivější situace v Pákistánu a Afghánistánu. V největším pákistánském městě Karáčí, které má nějakých patnáct milionů obyvatel, se voda dodává jen do některých čtvrtí. Takže v Karáčí, což je jako Česká a Slovenská republika dohromady, jsou oblasti, kam voda nedotekla už asi tři měsíce. Využívá toho organizovaný zločin, vodovodní mafie. Prodávat heroin není tak lukrativní jako prodávat vodu. Ilegálními vodovody podchytávají existující vodovodní síť, vytvářejí své vlastní vodní hydranty, které stráží ozbrojenci se samopaly, normální milice. Tu vodu pak prodávají obyvatelům za mnohem vyšší cenu. Aby mohli fungovat, tak jsou propojeni s policií a s politikou. Oběťmi tohoto spiknutí, aby se dostali k vodě, se stali nejchudší lidé, protože v tomhle obchodu se točí velké peníze. O Pákistánu se proto mluví jako o zemi, která může být na pokraji občanské války kvůli vodovodním zdrojům.
Nedávno byla zpracována studie, která se týkala budoucnosti měst. Vzato jich bylo největších 570 na celém světě a ukázalo se, že během nějakých dvaceti let budou problémy s vodou čekat tak dvě třetiny z nich. A jsou to města jako Moskva, i když tam to není nedostatkem, ale znečištěním vody, to je druhá věc. Dále to jsou města jako Londýn, kde spadne nějakých šest set milimetrů srážek ročně, ale to město, ta aglomerace bobtná a nároky lidí na vodu jsou větší a větší. Problém vody se stává ale už nějakou dobu problémem politickým i ekonomickým.
Se suchem souvisí i téma kůrovce. Co říkáte tomu neutuchajícímu sporu odpůrců a zastánců kácení a má se s kůrovcem bojovat, pokud to tedy vůbec je možné?
V téhle diskusi se mísí dvě věci. První věc je, jak s kůrovcem zacházet na Vysoké Šumavě. Já jsem tam byl minulý týden, takže jsem toho hodně viděl na vlastní oči. Vysoká Šumava se dokázala po kůrovcové kalamitě velmi dobře vzpamatovat. Jsou tam místa, kde máte pět, sedm tisíc semenáčků vyrostlých od přírody. Ale Vysoká Šumava je v úplně jiné pozici, než je zbytek české kotliny. Především na Vysoké Šumavě jsou srážky okolo tisíce milimetrů za rok a potom ty smrky jsou rozptýlené, mezi tím je velké množství bylinného patra. Takže i když ten les tam víceméně padne, tak půdy, které jsou navíc ještě jako podloží, jsou schopné zachytit velké množství vody. Tam když jdete, jako byste šel po koberci, půda se vám maličko houpá pod nohama, cítíte, jak je schopná sát vodu. To je extrémní příklad.
Zkušenosti ze Šumavy tedy nelze použít pro vnitrozemí?
To je totiž proschlé, má jiné půdy, stromy, lesy nemají bylinné patro a tak. Ke kůrovcovým kalamitám se také schyluje někdy deset až dvacet let. To znamená, že i když ten kůrovec neudeří v tomto roce, tak udeří většinou v suchých létech. A z hlediska nížin to vypadá tak, že stojíme před velkým rozhraním, historickým milníkem, jak dál s rozvojem hospodářských lesů. Hospodářský les je de facto pole, kde sklízíte jednou za osmdesát let stromy. Máte nějakou ekonomiku, a ta postupně začíná být narušená tím, že musíte kácet o hodně víc než kdykoli předtím. Padají stromy a ještě budou padat ceny. Podle lesního zákona musíte ty pozemky zalesnit a dnes máte místa, kde vám zaschne osmdesát procent sazeniček. To zalesnění je tedy čím dál dražší a nákladnější. Takže se vytváří dluh do budoucnosti. Kůrovec je jednak produktem sucha, jež vede k oslabení lesa a přichází společně s houbou václavkou jako ten poslední činitel, který to rozvrátí, anebo přijde silný vítr a bude polom, to je další věc.
Jak budou z hydrologického hlediska fungovat odlesněné plochy? Budou sát vodu, nebo bude voda stékat?
Zkušenosti ze světa spíše ukazují na to druhé. Alexander von Humboldt to pozoroval v Jižní Americe na plantážích nebo Američan George Perkins Marsh v devatenáctém století, když se vykácely lesy v Severní Americe, že většinou následuje silná eroze a rychlý odvod vody. To znamená, že kůrovec může po dobu několika dalších let přispět k suchu. Pro mě je doopravdy nejdůležitější věc, a teď se vrátím k tomu, co jsem nedopověděl, aby v dobrém stavu byly lesy v okolí Želivky. Protože tam by kůrovcová kalamita mohla doopravdy způsobit problémy s kvalitou a množstvím vody. A na té Želivce závisí Praha a kus středních Čech. Takže situace je rozehraná hrozně nepříjemným způsobem a není to stav, který za rok nebo za dva odejde. To nebezpečí tady s námi zůstane minimálně deset let, nebo možná trvale.
Rozhovor tedy zakončíme takhle pesimisticky?
V téhle chvíli na tom úplně špatně ještě nejsme. To si povíme koncem roku. Ale to, k čemu směřujeme, jsou chronické problémy se zásobováním vodou v České republice. Z hlediska světa směřujeme k tomu, že jeden rok se neurodí a ceny potravin vylítnou hodně vysoko, což přinese cenové šoky. My jsme na tom ještě relativně dobře, ale v těch chudých zemích, kde si lidé stěží vydělají na potraviny, cenový šok vyvolává podobně jako u arabského jara sociální bouře nebo občanskou válku či něco takového. Doteď politiku destabilizovali politici, válka nebo něco takového, ale teď narážíme na materiální dno. To znamená na dostupnost vody, potravin a energií.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
