Jste pro zbudování základny NATO na českém území?Anketa
Náš rozhovor vychází o půlnoci ze soboty na neděli. Tento přelom mezi sobotou a nedělí, to je v liturgii Svatého týdne takový zvláštní a mimořádný moment. Povězte nám o něm, prosím, více…
Ta noc je významná. Bílá sobota je aliturgický den, nejsou bohoslužby, a pak v noci začíná noční liturgie, která končí ráno. Třeba pravoslavná církev to má trochu odlišně, ale ta podstata se shoduje.
My patříme k západnímu křesťanství a také k západní civilizaci. Zde ta podoba Velikonoční noci, jak ji známe, vychází z doby devátého století, kde se koncipuje liturgie, která v sobě má východní i západní prvky.
Obřady začínají požehnáním ohně. A zde si můžeme uvědomit, že oheň je nejen symbol světla a tepla, ale že je to také prastarý symbol přítomnosti Božství. Mimochodem, už ve starém Egyptě bylo slunce symbolem jediného Boha a prvního monoteistického státu na světě, což mi připomínali všichni egyptští velvyslanci, které jsem tu kdy přijal.
To také ukazuje, že velikonoční svátky nejsou jenom konstrukcí, ale stojí za nimi velký náboženský, ale i společenský a kulturní vývoj.
Pak následuje požehnání svíci, takzvaný paškál, což je motiv vyloženě západní. Ta svíce, světlo uprostřed temnoty, symbolizuje vzkříšeného Krista.
Velikonoce byly také vždy chápány jako počátek nové éry, i když od osmého století jsme si zvykli počítat rok od narození Krista.
A Kristus je ten, kdo svou obětí vrátí k víře člověka, který se u stromu poznání odklání od Boha a chce být jako Bůh. My víme, že takové titánské pokusy v Bibli vždy vedou do špatných konců. A zde se nám za to nabízí vykoupení.
Nový život člověka začíná křtem, proto se tato liturgie spojuje i se křtem. I my v katedrále budeme letos křtít patnáct dospělých osob, v Praze to každý rok o Velikonoční noci bývá kolem 250 dospělých lidí.
A závěr je klasická mše, která symbolizuje Ježíšovu večeři. U nás se obvykle končí tak kolem druhé hodiny, pokud začínáme se západem slunce.
Pravoslavné církve to mají trochu jinak, a je možné, že letos si to uvědomíme více díky uprchlíkům z Ukrajiny. Jejich slavnost je trochu jiná, je delší a končí požehnáním pokrmům. To se u nás posunulo na později, na Velikonoční pondělí, a spojuje se s koledou.
Padla tu slova vzkříšení, počátek nové éry. Já bych k nim možná přidal ještě slovo „naděje“. Jak moc jsou tato slova důležitá zrovna v současných časech, o letošních Velikonocích?
Podvakrát jsme slavili Velikonoce v době covidu, zvláště ty první byly velmi omezené, i když jsme byli jedinou zemí v Evropě, která měla po celou dobu kostely otevřené, takže omezený počet lidí tam mohl být.
Ale když jsme vysílali velikonoční mši online, pomocí naší katedrální televize, tak ji sledovalo jedenáct tisíc lidí. Tolik by se nám do žádné katedrály nevešlo.
Ale zmínil jste slovo „naděje“. Ta naděje vychází z toho, že jak vesmír, tak lidský život není náhoda. Můžeme ocitovat moderního filosofa Wittgensteina, často citovaného v našem prostředí, který hovoří o tom, že lidský život smrtí nekončí, a Kristovo zmrtvýchvstání je právě tou velkou nadějí, že ani náš život není jen ten určitý úsek, který třeba nemusí dopadnout dobře.
Nejenom covid připravil mnoho lidí o život. Ale víme, že v současné době lidé umírají na ukrajinské frontě. Takže ve chvíli, kdy my budeme prožívat slavnostní chvíli, tak nevinní lidé budou umírat.
V tom je ale také smysl Velikonoc. Mají dodat sílu těm, kteří mají odvahu hájit své rodiny, své domovy.
Psali jsme:
Válka vždy dostává církev do velmi složité pozice. Je společenskou autoritou, takže se od ní očekává, že bude ke své zemi loajální, ale na druhé straně je loajalita k myšlenkám a hodnotám, které válku odsuzují. Když převáží ta loajalita k zemi a společenství, tak se dostáváme do takových situací, jako jsou dnešní výroky moskevského patriarchy. Ale na druhou stranu, vy jste vždy říkal, že církev musí fungovat v rámci své komunity a s respektem k ní. Kde je pro vás hranice loajality k zemi a k jejímu vedení?
Musíme říci, že posláním křesťanských církví je být loajální především s člověkem. A vyplývá to z poselství Bible, která hovoří o míru. Nikoliv o příměří, ale o míru. A to je víc, to je i o pochopení a smíření.
Mně se líbí, že třeba v Izraeli se slovo mír, šalom, stalo pozdravem. V Izraeli vím, že se nespletu, když pozdravím šalom. A nemusím si lámat hlavu, jestli je ještě odpoledne, nebo už večer.
Tady je potřeba si uvědomit slova papeže Františka, že každá válka je nespravedlivá. Je nespravedlivá v tom, že přináší obrovské utrpení a smrt zcela nevinným. Jak na straně útočníka, tak obránce. Proto prvním hlasem církve musí vždy být výzva k míru. A myslím, že křesťanské církve to splnily.
Pak je tu otázka spravedlivé a nespravedlivé války. Víme, že je to často složité, i v rámci spravedlivé války se můžete dopustit nespravedlností. Ale na druhou stranu musíme vidět, že mezi těmi stranami je rozdíl.
Ono je to trochu jako v manželství. My jsme si navykli říkat, když se ten svazek nevydaří, že obě strany jsou stejně vinné, stejně špatné. Ale víme, že tomu tak není. Že vždycky jedna strana má větší iniciativu.
V tomto případě si musíme říci, že patriarcha Kirill zaměnil loajalitu za strach, který mu zabránil říci „zastavme tu válku“. Vím, že to není snadné, ale toto bylo jeho povinností a povinností církve.
Církev ví, jak je to nesnadné. Když se vrátíme do druhé světové války, tak víme, jak náročné to bylo pro papeže Pia XII., který se nalézal v obklopení nacistických a fašistických armád, ale přesto nikdy nepřestal vyzývat k míru a poukazovat, že ty válečné útrapy nejsou správné.
To byl jeho postoj, a pak hledal diplomatickou cestu, jak jej prosadit. On od počátku věděl o německém podzemním odporu proti Hitlerovi, o tom hraběti Stauffenbergovi, co pak spáchal atentát.
Ale jako papež samozřejmě musel vážit slova, aby nepřivedl věřící do masového pronásledování. Takže pro hlavu církve je to vždy náročné, musí vážit slova, ale myslím, že v současné situaci by si ruská pravoslavná církev zasloužila odvahu.
Vždyť první patriarcha po obnově patriarchátu, otec Tichon, se postavil proti Trockému a bolševické revoluci, a skončil za to na Sibiři, kde poté zemřel. V pravoslavné církvi je uctíván jako světec a mučedník. A myslím, že pravoslavná církev vydala veliké svědectví ve svých věřících a kněžích o mnoha bolestných událostech; perzekuce křesťanů v Sovětském svazu probíhala až do jeho rozpadu. Tady si myslím, že za nedostatek odvahy patriarchy Kirilla nemůžeme odsuzovat celou pravoslavnou církev a její věřící.
Psali jsme:
Papež František se vyjádřil jednoznačně, dokonce avizoval i nějaké aktivní diplomatické kroky. A kromě toho církev v zemích, které čelí uprchlické vlně – u nás, v Polsku, na Slovensku – plní svou roli charitativní. Jak, podle vás, církev v tomto směru obstála?
Církve mají tu svou charitativní ruku, kterou nazývají „charita“. Ovšem dnes to slovo používají všechny možné organizace, z nichž některé ani nejsou moc charitativní. Anebo se používá řecký výraz „diakonie“, tedy služba. A tento název používají spíše jiné církve.
Jinak ta charitativní tradice církví tady je. Vzpomněl bych, ještě před pádem komunismu, když došlo k zemětřesení v Arménii, tak se zrodila nová charita. Ta, která tu byla za komunismu, to byla charita spíše jenom podle názvu, která se starala o řeholnice, ale nebyla to charita v tom pravém slova smyslu. Ta začala až spontánní pomocí po té tragédii.
Můžeme říci, že za ty roky se při povodních a jiných katastrofách naše charita už celkem naučila pomáhat účinně. A na rozdíl od Adry nebo Člověka v tísni, které zasahují jen v těch kritických situacích, tak my máme vždy zásadu pokračovat v pomoci dál.
Naše zahraniční charita spolupracuje s ministerstvem zahraničí, takže my stavíme pod českou vlajkou mnohé projekty v Africe nebo v Indii. Ať jsou to nemocnice, sirotčince, školy.
Katolická charita vždy byla garantem pro migranty ze zemí bývalého Sovětského svazu, což se týkalo třeba i volyňských Čechů. Takže v tomto smyslu teď cítíme povinnost být velmi aktivní.
Protože asi polovina ukrajinských uprchlíků je v Praze a okolí, tak je to náročnější pro tyto diecéze, ale zase právě zde žije asi polovina zde usazených Ukrajinců, takže se je snažíme hlavně propojovat.
Jinak využíváme všechny možné prostory a instituce, někde je trochu problém, že během covidu byla jejich činnost trochu utlumena a některé prostory byly za ty dva roky poněkud zanedbané, tak se musely připravit. Ale myslím si, že církev zde nezklamala. Ale nezklamala ani veřejnost, a nakonec ani samospráva a státní správa. Nám se daří naplňovat i mezinárodní normy pomoci válečným uprchlíkům.
To je třeba říci, že jsou to váleční uprchlíci, a že je to rozdíl od běženecké krize z roku 2015.
Nejde tu jen o pomoc, ale i o porozumění. Dnes sem přicházejí lidé, kteří na jednu stranu jsou podobného jazyka a částečně podobné historické zkušenosti, ale v mnoha dalších věcech od naší společnosti zcela odlišní. A my musíme nějakým způsobem najít společné porozumění. Může právě náboženství, z podstaty univerzální a spojující, sehrát obzvláště ve Svatém týdnu, který je všeobecně sdílenou zkušeností celého křesťanstva, určitou tmelící roli?
Ano, může to tak být. Třeba my máme i zde, v Arcibiskupském paláci, ubytovanou rodinu s knězem, řeckokatolickým, který ale už také poskytuje duchovní službu. S řeckokatolickou církví jsme v intenzivní spolupráci, uvolnili jsme jim některé kostely, kde mohou probíhat jejich bohoslužby. Dokonce už minulý týden proběhl v kostele u svatého Kajetána, provozovaném charitou, první křest.
Zahájil jsem také jednání s arcibiskupem Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, otcem Michalem. Byla to nabídka, abychom společně zajistili pro ukrajinské uprchlíky pravoslavné Velikonoce, které se slaví týden po těch našich. Takže v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad bude velká velikonoční bohoslužba. Chtěli bychom ještě uvolnit alespoň dva velké kostely, které by pak pravoslavná církev mohla používat.
Oni jsou dnes druhou největší církví u nás, tady se zcela změnila mapa. Dobrovolné sčítání to úplně nevyjádří, ale už to taky naznačilo. A můžeme tvrdit, že k pravoslaví zde bude příslušet téměř půl milionu lidí.
A asi se dá říci, že to trochu proměňuje i atmosféru ve společnosti.
Trochu jsme utekli od těch Velikonoc, tak bych se k nim ještě na závěr vrátil. Bavili jsme se o loajalitě, a opakem loajality je zrada. Povídali jsme si spolu o Škaredé středě, která je spojena s příběhem Jidášovy zrady. To slovo „zrada“ nabývá ve válkách pro obviněného velmi fatálních významů. Ale i u nás je v poslední době užíváno hodně, třeba i prezident republiky byl některými nazýván jako vlastizrádce. A dostává se to do takových situací, že se lidé, nebo i skupiny, obviňují ze zrady navzájem. Zkusme si na tom příběhu o Jidášovi vysvětlit význam tohoto slova.
Ano, Škaredá středa je připomínka Jidášovy zrady. Zrady učedníka, který je mezi těmi dvanácti. Zradit v tomto případě znamená zradit druhého, ale zradit také i sám sebe, svoji rodinu, může to být i zrada v širším slova smyslu – zradit svůj stát, svou vlast.
V té škále odpornosti zločinu je Jidáš, řekl bych, prototypem. Pro západní kulturu, která v tomto výkladu vychází z Božské komedie od Danta Alighieriho, je Jidáš umístěn až na samém dně pekla. Zajímavé je, že pro Danta je na tom dně led a mráz; i když, kdybychom tam měřili teplotu, tak tam samozřejmě bude naopak teplo, ale Jidáš je tam v ledu.
A má tím být vyjádřeno, že zrádce má zamrzlé srdce, že nemá vnitřní oheň. V tom je jeho zrada.
Pokud jde o výklad tohoto slova, tak skutečně musíme říct, že na politické scéně, ale i na mediální scéně, velice rádi přeháníme. Používáme těch nejsilnějších emocí, všechno je katastrofa, napadne pět centimetrů sněhu a píšeme, že je kalamita, i když víme, že kalamita vypadá trošku jinak.
A rovněž tak je to s tímhle slovem. Někdo nesplní úkol a hned je zrádce, i děti se tímto slovem rády ohánějí, když řeknete „jsi zrádce“ nebo „jsi zrádkyně“, tak to má sílu.
Ta otázka zrady se týká i zrady ideálů, zrady morálních principů. Ale tam myslím, že je to velice složité. A proto myslím, že v této zemi musíme některými slovy šetřit.
Měli bychom si ale právě o těchto Velikonocích uvědomit, že jsme nejen svědky zrady, ale zároveň jsme svědky nalezení opravdové statečnosti a opravdových hodnot.
Protože dnes víme, co znamená rodina. Víme, kdo je máma a kdo je táta, a víme, kde je máma a kde je táta. A víme, co je to vlast, která se musí bránit.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jakub Vosáhlo
