Ve veřejných střetech o přijímání a nepřijímání migrantů se často argumentuje počty, kolik z nich tvoří ekonomičtí uprchlíci. Z čeho ty odhady, které se často velice různí, vycházejí a který z nich se podle Vás nejvíce blíží realitě?

Primárně ze zkušenosti. Sir Winston Churchill už dávno pravil, že věří jen těm statistikám, které sám zfalšoval. U vědomí tohoto nejen bonmotu, jsou základními, údajně bezchybnými, čísla Eurostatu. Přesná samozřejmě nejsou, a tak se dají použít jen orientačně, mimo jiné i proto, že staví na údajích národních států. A o tom, že by ti všichni ctili jednotná či objektivní pravidla, lze úspěšně pochybovat a kterákoli čísla či počty je tak třeba brát v kontextu různých aspektů. Počínaje teritorii, ze kterých a jakým způsobem migranti přicházejí, a konče destinacemi, do kterých a s jakou motivací směřují. Proto jsem hned v úvodu mluvil o zkušenosti. To, co jsem, nejen já, říkal a psal před mnoha lety o nedodržování pravidel, pokrytectví, organizovaném obchodu s lidmi, kšeftování s lidským neštěstím pod pláštíkem nezištné – a pouze na oko nevýdělečné – pomoci, by ještě před nedávnem bylo považováno za neslušné, dnes za objektivní realitu. Vzpomeňme na četné diskuse, i na půdě Poslanecké sněmovny, kdykoli se projednávala jakákoli změna azylové a migrační legislativy, kdo co říkal a kde byla nakonec pravda. Není podstatné, zdali je dnes ekonomických migrantů 80 nebo 90 procent, navíc to číslo se v toku času mění, podstatné je umět se poučit ze zkušenosti.

Jak by to poučení podle Vás mělo vypadat?

Je třeba mít jasnou vizi, nezavírat oči před realitou a zásadně odmítat tak obrovské rozpory mezi slovy a činy, které nám v uvedené oblasti předváděla a předvádí bruselská úřednická elita. Je snad dnes někdo překvapen ekonomickou situací Řecka, když tak pěkně dlouhá léta pod dozorem Bruselu neplnilo všechna požadovaná kritéria pro vstup do eurozóny? Je snad někdo překvapen, že se Evropa začíná povážlivě rychle naplňovat příchozími, když pod dozorem Bruselu některé státy tak důsledně a odpovědně nechránili vnější hranici EU? Bude snad někdo překvapen dramatickým nárůstem kriminality a ohrožením bezpečnosti celé Evropy, budeme-li nadále, pod taktovkou Bruselu, filosofovat o legalizaci nelegálního, o povinné solidaritě, o evropském sociálním ráji, který neexistuje, o našich nadpřirozených evropských schopnostech, které nejsou? Tedy daleko podstatnější, než jaké je ve skutečnosti aktuální procento ekonomických migrantů, je fakt, že se mnozí evropští politici za přispění dobře vydělávajících hlasatelů a ochránců toho skutečně pravého – tedy jejich – celoevropského dobra snaží hloupým, namyšleným a krátkozrakým eurozpůsobem o to, aby bylo co nejvyšší. Bez ohledu na rizika, na vůli voličů, na odpovědnost vůči budoucím evropským generacím. A bez ohledu na skutečné potřeby a skutečnou úctu k těm příchozím.

Ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Tomáš Haišman kritizoval nedávno před poslanci i europoslanci jižní státy Evropské unie, že nedodržují společná pravidla pro imigraci. V čem to porušování spočívá a kterých zemí se především týká?

Nejde o to, že to kritizoval doktor Haišman. I když v jeho podání, s jeho zkušeností a zejména s jeho výsledky práce – nikdo nemůže pochybovat o tom, že právě on je rozhodujícím spolutvůrcem a realizátorem výjimečně rozumného, udržitelného, prospěšného, bezpečného a přitom vůči příchozím v posledních dvaceti letech velmi vstřícného českého imigračního konceptu – prostě musí být brána vážně a nejde o nějaký nový fenomén. Stejná kritika mimo jiné ze strany Ministerstva vnitra zaznívá průběžně nejméně od roku 2008, kdy jsme museli reagovat na tzv. maltskou uprchlickou krizi. Ta kritika je důvodná, některé evropské státy totiž dlouhodobě neplnily závazky, zatímco jiné byly nuceny téměř bez pardonu plnit všechny povinnosti, a to i když byly nesmyslné nebo jen – na to jak byly nákladné – dočasné. V této souvislosti se mluvilo o tzv. gangu čtyř, tedy o Řecku, Itálii, Maltě a Kypru. Španělsko se z tohoto okruhu vymanilo vyřešením, zdůrazňuji vyřešením, podobné situace, která sužovala a sužuje státy Středomoří, když o své vůli a z vlastních prostředků ustálo migrační tlak na své severoafrické enklávy Ceuta a Melilla a zejména na Kanárské ostrovy.