Filozof a vysokoškolský pedagog Michael Hauser publikoval text, v němž si postěžoval, že čtrnáctého července, kdy uplynulo šest set let od bitvy na Vítkově, se na památném místě nekonala žádná akce, která by ji připomínala. Nebyl tam prý jediný věnec, jediná svíčka. Může být takto vzdálená minulost vůbec inspirativní i pro přítomnost, nebo už jí náleží jen místo v učebnicích dějepisu?

Vítkovu letos věnovala média značnou pozornost, já sám jsem o téhle bitvě hovořil v duchu mé Husitské epopeje několikrát, a nebyl jsem sám. Nemyslím si tedy, že by tahle událost upadla v zapomnění. Většina rozhovorů na tohle téma, které jsem slyšel, se věnovala v první řadě otázce, nakolik je husitství pro dnešek inspirací, ať již v pozitivním nebo negativním smyslu. Ladění záleželo samozřejmě na charakteru média a příslušné redakce. Já osobně považuji připomínky ve veřejném prostoru za důležitější, než aby pár politiků uronilo okázale slzu a položilo někam věnec. Nemohu si pomoci, ale podobné tryzny jsou mi od mládí z duše protivné, přesně v duchu Krylovy Písně neznámého vojína. A upřímně, spočítejte si, kolik opravdu významných událostí v našich dějinách máme. To bychom zapalovali svíčky skoro pořád. Inspiraci vlastními dějinami bychom měli nosit především v hlavách a vědět, jak se máme zachovat, pokud věci vybočí z těch správných mezí. Jako to třeba věděli obránci Vítkova.

Lze tehdejší vítězství husitů přičíst mimořádným vojevůdcovským schopnostem Jana Žižky, či jeho umění strhnout své bojovníky k mimořádné obětavosti a nasazení proti přesile, nebo ještě něčemu jinému?