Několikrát jste deklarovala, že se k Číně nesmíme chovat jako k nějaké bájné, legendami opředené, výjimečné říši, ale je třeba ji brát jako obyčejnou zemi ukotvenou určitým způsobem v mezinárodním společenství. Proč je toto běžné pravidlo v případě Číny třeba stále připomínat?

Mým zázemím jsou mezinárodní vztahy, které – zjednodušeně – chápou státy jako jednotky mezinárodního systému, které mají nějaké charakteristiky a jež se v něm nějakým způsobem chovají. Na aktéry mezinárodních vztahů pak uplatňujeme analytické nástroje.

Narativ, který tvrdí, že Čína je výlučná, je z hlediska teorií mezinárodních vztahů neopodstatněný. Přesto tento narativ uslyšíte velmi často opakovat ať už od Číňanů, nebo od lidí, kteří se k Číně nějakým způsobem vyjadřují v České republice i mimo ni. Jestliže tvrdíme, že Čína je jiná, výlučná a zasluhující si vlastní kategorii (ať už pro svou velikost, domnělou či skutečnou složitost jejího politického systému nebo jazyka), implicitně tím souhlasíme s tím, že nemůže být popsána a vysvětlena za použití univerzálních norem a principů a že v ní nemohou fungovat západní ideje vládnutí. Což je jasný logický paradox, uvědomíme-li si, že současné vedení Číny se opírá o dva nečínské, západní „vynálezy“ – komunismus a nacionalismus.