Ekonomika překonává očekávání. Máme se dobře jako nikdy. Taková vyjádření slyšíme už docela dlouho od ekonomů i politiků. Jak se v těchto „báječných časech“ žije lidem, kteří jsou pod hranicí příjmové chudoby? A ubývá jich, když v čase prosperity může takřka každý najít práci, takže by měla pominout jedna z hlavních příčin chudoby?

Statisticky vzato je chudoba záležitost kritérií, která se nasadí. Evropa používá příjmový medián a podle toho podíly, které jsou pod ním, tedy pod nějakou mezí, jsou obvykle považovány za chudé. Naše republika z toho vychází velmi dobře. Já si ale nejsem jistý, jestli je to pro nás vhodné kritérium. Medián sám o sobě není úplně vypovídajícím kritériem, protože nebývá porovnáván s kupní silou a spotřebním košem. A spotřební koš je až na výjimky sociální záležitost. Těmi výjimkami jsou takové části společnosti, které nemají na to, aby zvládly individualistické nastavení chování ve společnosti. Takoví lidé jsou v každé společnosti. Případ chybějících dispozic je standardní. Celou dobu, co pracuji s bezdomovci, se snažím domluvit s lékaři, především psychiatry, aby se pokusili o vymezení něčeho, jako je diagnóza, která by zachycovala situaci, které říkám sociální maladaptace: neschopnost adaptace na požadavky obvyklého chování v dané společnosti. Asi to nejde, ale nic to nemění na skutečnosti, že tato situace existuje.

Čím je dána neschopnost takových jedinců přizpůsobit se běžnému chování ve společnosti?