Mezi lidem se rozšířila zpráva, že za koncem „zlatého věku“ československého zbrojního průmyslu stojí první český prezident Václav Havel a jeho pacifismus. Co vy o tom soudíte?

Určitě je část pravdy na tom, že za problémy, které nastaly v devadesátých letech ve zbrojním průmyslu, zvláště v té slovenské části, může Václav Havel. Nicméně nejen on. Problémy se totiž začaly hromadit už od konce osmdesátých let, kdy jsme největšího exportního úspěchu dosáhli v letech 1986 až 1987. Obecně ale celá socialistická část světa neuměla reagovat na nástup výpočetní techniky, protože neměla součástkovou základnu. Na tom totiž začaly být více závislé zbraňové systémy.

Pravda je, že kdybychom tak zbytečně trhy neopustili, firmy by dostaly šanci buď se s tím vypořádat, anebo zkrachovat. Nicméně rozumějme i době. Tanky se malovaly na růžovo, všichni jsme snili o celosvětovém míru a tak dále. Vnímal jsem to také tak. Bohužel jsme si všechno jen namlouvali. Část slovenského průmyslu to úplně položilo a bylo to zbytečné.

Přesto jste na nedávné konferenci hovořil o jakési renesanci českého zbrojního průmyslu. Jak k ní došlo?

Na Slovensku se vyrábělo více těžké techniky, tedy děla, tanky a tak dále. V Česku více elektroniky či ručních palných zbraní, což se lépe transformovalo na civilní výrobu. Konverze tohoto průmyslu se prostě více zadařila u nás. Například technologii výroby protichemických masek můžete lépe využít pro výrobu třeba v automobilovém průmyslu. Jinými slovy, Česko z toho propadu vyšlo mnohem lépe než Slovensko. Typicky česká zbrojařská firma dnes z osmdesáti procent dělá pro civil a zbytek jako vojenský materiál anebo zboží dvojího využití.