Mezi lidem se rozšířila zpráva, že za koncem „zlatého věku“ československého zbrojního průmyslu stojí první český prezident Václav Havel a jeho pacifismus. Co vy o tom soudíte?
Určitě je část pravdy na tom, že za problémy, které nastaly v devadesátých letech ve zbrojním průmyslu, zvláště v té slovenské části, může Václav Havel. Nicméně nejen on. Problémy se totiž začaly hromadit už od konce osmdesátých let, kdy jsme největšího exportního úspěchu dosáhli v letech 1986 až 1987. Obecně ale celá socialistická část světa neuměla reagovat na nástup výpočetní techniky, protože neměla součástkovou základnu. Na tom totiž začaly být více závislé zbraňové systémy.
Pravda je, že kdybychom tak zbytečně trhy neopustili, firmy by dostaly šanci buď se s tím vypořádat, anebo zkrachovat. Nicméně rozumějme i době. Tanky se malovaly na růžovo, všichni jsme snili o celosvětovém míru a tak dále. Vnímal jsem to také tak. Bohužel jsme si všechno jen namlouvali. Část slovenského průmyslu to úplně položilo a bylo to zbytečné.
Přesto jste na nedávné konferenci hovořil o jakési renesanci českého zbrojního průmyslu. Jak k ní došlo?
Na Slovensku se vyrábělo více těžké techniky, tedy děla, tanky a tak dále. V Česku více elektroniky či ručních palných zbraní, což se lépe transformovalo na civilní výrobu. Konverze tohoto průmyslu se prostě více zadařila u nás. Například technologii výroby protichemických masek můžete lépe využít pro výrobu třeba v automobilovém průmyslu. Jinými slovy, Česko z toho propadu vyšlo mnohem lépe než Slovensko. Typicky česká zbrojařská firma dnes z osmdesáti procent dělá pro civil a zbytek jako vojenský materiál anebo zboží dvojího využití.
Nicméně třeba rozpadem Tesly Pardubice, která vyráběla tolik opěvovaný radar Tamara, se snahy rozmělnily do několika firem. Neuškodilo to českému vývoji radiolokačních zařízení?
V Tesle Pardubice, která byla velmi silným výrobcem nejen pasivních, ale i klasických sledovacích systémů, došlo k atomizaci. Podle mě to, pravda, nebylo úplně šťastné, protože větší celek vždy lépe manévruje. Na druhou stranu to bylo pochopitelné. Když totiž něco spojíte násilím, tendence po osamostatnění každého vývojářského týmu jen zakryjete. Nakonec na troskách Tesly Pardubice vyrostlo několik velmi úspěšných firem, přičemž jednou z nich je ERA Pardubice specializovaná na pasivní sledovací systémy nesprávně nazývané radary. Radar totiž vysílá signál, tohle nevysílá nic. Teď se jmenuje Věra, je menší, výkonnější, modernizovaná a jde o technologické posunutí mnohem dál. Troufnu si říct, že jsou o parník před tím, co vyvíjí celý svět.
Ostatně od vojenského systému firma odvodila na podobném principu zařízení, které je využitelné pro řízení letového provozu a dnes ho řada letišť na světě využívá. Je méně energeticky náročné a poruchové než klasické radary, přitom stejně přesné.
Jak velký nárůst odbytu zaznamenal zbrojařský a bezpečnostní průmysl po začátcích problémů na Ukrajině a následných na Středním východě?
Podle mě má Evropa od první světové války divné stigma. Strašně pozdě reaguje na bezpečnostní rizika, ale tím víc o nich mluví. Dojde k anexi Krymu a všichni politici Evropy začnou volat do zbraně. Jsou toho plné noviny. Když se ale podíváte na realitu, je velmi vzdálená těm prohlášením. Jestli je to dáno demokracií, čtyřletým volebním obdobím a potřebou zalíbit se před volbami, tak máme potíž. Obranu svých zemí si prostě Evropa vůbec neuvědomuje a zůstává jen u řečí. Ani větší země jako lídři, třeba Francie či Německo, to s obranou nemyslí až tak vážně. Je však řada zemí, které na to umí reagovat. Třeba Litva. Člověk si ve svém defétismu řekne, co taková Litva zmůže. Já na to, alespoň to zkusí. Lepší umřít jako hrdina než jako otrok.
V roce 1938 jsme to zažili v Československu a podřídili se...
Přesně tak. Všichni teoretici mohou říct, že bychom se neubránili, ale my jsme to ani nezkusili. Podle mě by to třeba Litevci zkusili. Byli během dvou let schopni velmi významně navýšit rozpočet. V roce 2019 plánují dát 2,36 % HDP na obranu. Jsou ochotni zavést povinnou vojenskou službu, kterou nedávno zrušili. Finové jsou to samé. S 1,4 % HDP jsou schopni mít 250 000 kvalitně vycvičených a vyzbrojených vojáků. Navíc jsou v pětimilionové zemi schopni mobilizovat až na milion vojáků. Obrana vlasti je záležitostí nás všech a nejde jen o to, že platím daně, takže to někdo vyřeší. Tak si to mysleli Babylóňané, Římani; a všichni víme, jak dopadli.
Evropa rozmazlená svým blahobytem pořád vymýšlí, čím by se ještě zabývala a zapomněla, proč státy vznikly. Ty měly obyvatelstvo bránit před vnějším nepřítelem a zajistit jeho bezpečnost.
Co by tedy dokázala ubránit Armáda České republiky, kdyby na to přišlo?
Myslím si, že by jen dočasně dokázala ubránit jeden český kraj. Máme málo dobře vycvičených vojáků a k nim nejsou zálohy. Rezignovali jsme totiž na koncepci samostatné obrany a NATO nás nevytrhne. Přečtěte si Severoatlantickou smlouvu. V článku jedna je, že se vše musí řešit nejdříve mírovou cestou. V článku tři, že musíme být sami schopni se bránit. A pak až v článku pět stojí, že když si nebudeme vědět rady, pozveme spojence. Nicméně vše je nyní postaveno jen na takzvané kolektivní bezpečnosti, takže naše armáda bez ostatních armád NATO není schopna bránit naše území.
V době úřednické vlády, kdy byl v letech 2009 až 2010 ministrem Martin Barták, došlo k takzvané „afghanizaci armády“. Škrty šly tak daleko, že jediné, co nás zajímalo, bylo splnit naše mise v Afghánistánu. Nicméně ono to trvá již dlouho. Za Jaroslava Tvrdíka, mezi lety 2001 až 2003, přeci došlo k rozhodnutí, že se armáda bude soustředit na specializace. Nikdy to nebylo naplněno a ani koncept NATO takový není. Naopak, je o tom, že se suverénní členské státy dohodnou na nějaké společné operaci. Musíte mít tedy zabezpečenou kompletní vševojskovou armádu. Vidím vzor v Polsku, Finsku a nejlépe ve Švýcarsku. To má nejlepší systém obrany.
Psali jsme:
Takže máme armádu tvořenou z žoldáckých skupin?
To si nemyslím. Žoldáctví je obrovské nebezpečí. Pořád máme armádu složenou z českých občanů. Nedávno jsem zaregistroval, že politická reprezentace Německa deklarovala, že by přijímala do Bundeswehru občany Evropské unie. Podle mě je to cesta do pekel. Ideální stav je, když každý občan země soucítí s vlastní obranou a není ochoten ji delegovat na někoho jiného. Třeba jako v Izraeli či právě ve Švýcarsku. Samozřejmě, že profesionál bude vždy lídrem. Téměř všichni mají dnes kombinovanou armádu. Tedy armádu složenou z profesionálů, kteří obsluhují vysoce sofistikované systémy, a normálních vojáků. Velké země jako Německo a Francie mají jen profesionální armádu včetně jednodušších zaměření, jako je střelec z útočné pušky. Průšvih by byl, kdyby armáda přijala kohokoliv, kdo by byl ochoten za ni bojovat. To je totiž ochota bojovat za peníze, tedy žoldáctví.
Nicméně zrovna ve francouzské cizinecké legii se to vyplácí...
To je ale kapitola sama pro sebe. Tam je to vyhnané tvrdým drillem, novou identitou, zamáznutím trestů. Ano, jsou velmi kvalitně vycvičeni, jsou to výborné jednotky ochotné cokoliv udělat. Akorát, kdybyste měl jen tu legii, je otázka, co by se stalo. Typickým příkladem je Babylón, kde babylonská armáda, když zjistila, že je Peršanů hodně a už prolomili brány, tak ve zbytku města začala rabovat. V armádě tam totiž nebyl jediný Babylóňan. Žoldáci prostě zjistili, že už jim nikdo nezaplatí, takže vyrabovali, co se dalo, a utekli.
Zpráva z Německa, že možná bude brát do armády cizince, je hodně špatný signál. Znamená to, že Němec není ochoten bránit svou vlast. To je moment, kdy bychom měli říct dost. U nás jsou opravdoví profesionálové, kteří to dělají z lásky k vlasti a berou plat. Tragédií by bylo, kdyby už tam nebyli čeští občané.
To souvisí i s uprchlickou vlnou...
Chápu, že lidé mají právo být ztotožněni se svou starou vlastí, ale z hlediska bezpečnosti je to hrob. Člověk by měl jasně deklarovat, jestli je Turek v Německu, anebo Němec. Dnes mi připadá legrační, když někteří lidé říkají, že migrace není problém. Když řeknete opak, jste xenofob. Většina teroristických útoků byla provedena v Evropě již naturalizovanými cizinci žijícími v Evropě již ve třetí generaci. Nezaděláváme si tím tedy na problém pro naše další generace? Podle mě Češi vůbec nejsou xenofobní. Je zde spousta Vietnamců, kteří zalepují díru na trhu. Když nevíte, kudy kam, tak jdete nakoupit k nim. Dbají na vzdělání a výchovu svých dětí a jsou obohacením společnosti. Lidé vůči nim nejsou nijak netolerantní. Stejně tak by spousta stavebních činností byla v potížích, kdyby zde nežili Ukrajinci a gastarbajtři z východu.
Mám známého Vietnamce, a když jsem byl v lednu u něj doma, měl tam rozsvícený vánoční stromeček. Říkal, že žije v Česku a respektuje jeho tradice. Nabízel cukroví a omlouval se, že manželka ho moc péct neumí, ale dcery už to zvládají bezvadně. To je pro mě migrant, který společnost obohacuje. Dění na Západě je bezpečnostním rizikem. Až to řachne, tak z toho budeme mít problémů nad hlavu.
Není v tomto kontextu změna směrnice o držení střelných zbraní z dílny Evropské komise krokem zpět?
Je to jednoznačné omezení práv slušných občanů. Nositelé zbraní musí být slušní občané. Musí být beztrestní, odborně a zdravotně způsobilí a tak dále. Půjdete dvakrát chytat ryby na černo, dvakrát vás chytí a přijdete o zbrojní průkaz. Lidé se „zbrojákem“ nejsou bezpečnostním rizikem. Nejnebezpečnější ale není to, jak směrnice zní, i když je úplně blbá. Nejnebezpečnější je fakt, že to vůbec někoho mohlo napadnout.
Hlavně to mělo pomoci v boji proti teroristům, když ti útočí pouze nelegálními prostředky...
Přesně tak. Plně automatickými zbraněmi, výbušninami, noži, náklaďáky a tak dále. Ve skutečnosti zbraň nezabíjí, zabíjí člověk. A je třeba eliminovat ty, co zabíjet chtějí. Nikoliv ty, co zabíjet nechtějí. Jestli naše evropské elity uvažují tak, že podobnými kroky omezí terorismus, tak je to krajně nebezpečné. Neuvědomují si, jak docílit bezpečnosti v Evropě. Dnes směrnici implementujeme, za dva roky se znova zpřísní, za pět let zase a dosáhneme stavu, který je dnes v Británii. To není otázka jestli, ale kdy.
Na každém hradě měli kulatou věž jako poslední útočiště. Když se dobyl celý hrad, tak v ní měli obránci ještě určitou šanci obrany či čekání na pomoc. Když se lidem zbraně úplně seberou, tak jim tuto věž zbouráme.
Psali jsme:
Co si myslíte o evropských úřednících, které napadají takové věci?
Připodobnil bych je k Husákům a Jakešům ve vrcholných dobách normalizace, kteří byli naprosto odtrženi od reality. Představte si, že jste úředníkem Evropské komise, bydlíte v rezidenční čtvrti, kde je opravdu bezpečno, protože to tam máte hlídané. Ochranka je vyzbrojená, jezdíte pancéřovaným autem do práce, kde se vám všichni klaní a říkají, jak to děláte dobře. A vy tomu nakonec uvěříte, což je strašné. Nebydlíte na předměstí Antverp, nevíte, že se tam lidé bojí chodit po ulici. Na to však stačí jet do Mnichova nebo Vídně. Kamarádi z Mnichova mi říkají, že večer už nevycházejí na ulici. Není tam bezpečno a policajti před tím zavírají oči, protože nechtějí mít problém. Kdyby totiž zakročili, tak se dostanou hned na druhý den do novin. Ta politická korektnost nás zabije. Miluju film Vrtěti psem. Tak nicméně funguje i eurounijní propaganda. To, že největší černý trh s nelegálními zbraněmi je na bruselském nádraží, raději nezmíníte.
Také existuje hypotéza. V naší armádě za první republiky sloužilo hodně sudetských Němců a při mobilizaci byla spousta českých vojáků zabita jejich kolegy – zfanatizovanými sudetskými Němci. A oni se také bojí, že je v Evropě spousta cizinců, kteří by mohli legálně držet zbraně. Nicméně nikdo neřekne, že na ně nemají nárok. Politická korektnost velí omezit zbraně pro všechny.
Jak ta změna směrnice postihne třeba český zbrojní průmysl?
Český zbrojní průmysl hodně stojí na exportech a na dodávkách pro ozbrojené složky. Civilní trh, nepočítám-li lovecké zbraně, které to nezasáhlo, není tak velký. Nicméně jde o jedno z dalších desítek omezení, které zbrojaři mají. Jde například o restrikce při exportu a tak dále. Třeba výrobu munice v Česku upravuje 311 předpisů. Člověk už je otrávený a do toho přijde třeba kontrolní hlášení DPH. Najednou začne přemýšlet o tom, že si postaví továrnu v Americe, Asii a tak. V řadě zemí k tomu dostanete ještě investiční pobídku. Řada světových výrobců proto už ze západní Evropy částečně utekla a uvažují o dalších přesunech. Až bude Evropě ouvej, bude ochotna mobilizovat lidské zdroje, ale nebude jim schopna dát zbraně, protože tady nezůstane ani jedna výroba. To je nebezpečí v dlouhodobém horizontu.
Dřív jsme v Evropě slyšeli o teroristickém útoku tak jednou za měsíc, dnes už to je každý týden. Přitom na zbrojní a bezpečnostní, potažmo i ostatní průmysl se v Evropě tlačí tak, jak jste naznačil. Čím si to vysvětlujete?
Chování Evropy k průmyslu je strašné. On přitom Evropu živí. Česko je, pokud se nemýlím, na osmém místě ve světě v podílu exportu na HDP. A ten export tvoří průmysl. Bez něj by se stát zhroutil. A jediné, co se tady vymýšlí, jsou restrikce v průmyslu, který nás ve skutečnosti živí. A tak se chová celá Evropa, protože řada restrikcí přichází z evropských směrnic. Takže máme krávu, která dojí, a oni se ji snaží utýrat k smrti. Až ji utýrají, začnou se ptát, proč ta kráva nedojí. To je chování Evropské unie vůči vlastnímu průmyslu.
A co jako investor uděláte? Zjistíte si, ve které z asijských zemí budete mít nejlepší podmínky, začnete vyrábět tam a odtamtud to vozit sem. A Evropa se stane královstvím úředníků, kteří nebudou vědět, kdo to zaplatí. Pohádka jako od bratří Grimmů.
Na druhou stranu sám náměstek ministerstva obrany Tomáš Kuchta prohlásil, že neumí dnešní rozpočet dočerpat, protože na obraně se dnes drží úředníci, kteří vědí, jak v tom chodit, a nepodepíší žádný nákup. S tím se pojí i fakt, že veškeré nákupy pro armádu byly zpochybněny, takže se všichni bojí. Nicméně, co s tím?
Zrovna mám nyní rozečtenou knihu od Václava Vondrušky Breviář pozitivní anarchie a ráno jsem si přečetl část o korupci. Korupce existuje, co je lidstvo samo. On tam uvádí příklad egyptského faraona, jenž nechal popravit správce pokladnice, protože zjistil, že zavlažovací systém, co mu vybudoval, byl nesmírně předražený, neboť se správce o profit rozdělil s dodavatelem. Podle mě korupci nelze vymýtit, ale lze ji maximálně eliminovat. Nevymýtíte ji tím, že budete dělat stupidní soutěže na cenu, protože ve skutečnosti cena pořízení není cena skutečných nákladů. Produkt je třeba sledovat v celoživotním cyklu. Koupíte nejlevnější zimní pneumatiky, ale za rok mohou být zcela sjeté. Kdybyste si koupil ty, co jsou o padesát procent dražší, tak vydrží dvakrát déle a vy v konečném důsledku ušetříte.
Boj proti korupci je sice nádherné mediální téma, ale v podstatě nesplnitelné. Kdyby však někdo hlásal omezení korupce, nebude už takovým hrdinou. Ve skutečnosti žádný boj proti korupci neprobíhá, jde o čirý alibismus. K tomu si představte úředníka, co má pořád stejný plat, je podle zákona o státní službě téměř nedotknutelný, a když vůbec nic nenakoupí, tak není žádný mediální skandál, nejde podat vysvětlení na policii, nikdo ho nekritizuje a i ministr je vlastně rád, protože se o něm nepíše špatně. Když cokoliv rozhodnete, vždy se objeví spousta článků, že jste rozhodl blbě, že támhle je to levnější, srovnávají se jablka s hruškami a tak dále. Tím neříkám, že v minulosti v nákupech nebyly nepravosti. Byly a i dnes jsou, ale shora se nedají dost dobře ovlivnit.
Vydefinováním technických parametrů můžete dopředu určit vítěze. A pak můžete klidně vyhlásit soutěž na cenu. Objevil jsem soutěž, kterou se pak podařilo zastavit. Podle mě byla cinknutá. Šlo o konkrétní soutěž na tiskárny na cenu. Jeden z parametrů, co tiskárna měla splňovat, byla maximální rychlost přechodu z klidového režimu do tisku první strany. Zbytečný parametr, ale v soutěži bylo požadováno maximum. Z tabulky vyplynula jen jedna tiskárna, co to splnila. Nicméně soutěž by byla čistá a stát by to stálo obrovské peníze. Takže soutěž na cenu, zvlášť u vojenského materiálu, kde jste rád, že máte v desetimilionové zemi jednoho výrobce, je úplným nesmyslem.
A jaký máte na tuhle úřednickou paralýzu recept?
Upřímně, zákon o státní službě se moc nepovedl. Jak se říká, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. To se stalo i tady. Jde totiž o osobní odvahu politika, který si to bude umět obhájit ve vládě, v parlamentu a před lidmi. U klíčových komodit si vyberu jednoho výrobce, ale udělám u něj takzvanou kontrolu due diligence na cenu, aby mě neodrbával. Srovnám si cenu se světovými výrobci a budu vést jednání. Pak se mu dá dlouhodobý kontrakt, protože ty krátkodobé nic neřeší. Například Izraelci si svůj průmysl hýčkají, protože bez něj být nemohou. My zde ten průmysl kopeme do zadku a myslíme si, že mu můžeme diktovat.
Proto se jasně řekne, že když jde o ruční granát, který potřebuje každý voják, tak je třeba jeho výrobu v Česku uchovat. Kdyby byla mobilizace, tak jej budou fasovat všichni. Cenově to bude srovnatelné jako granáty ze Západu, zaměstnám lidi, posílím bezpečnost, mohu je exportovat, takže se to vrátí na daních. V době problémů můžu jen lusknutím prstu rozšířit mnohonásobně výrobu. Podle mě je náš velký export skvělý, protože můžeme ze dne na den přestat exportovat a začít plnit mobilizační úlohy v Česku.
Vysvětlete mi ale ten paradox, že spousty politiků volá po dvou procentech HDP pro armádu podle parametrů NATO a přitom naše obrana nedokáže vyčerpat ani stávající nižší rozpočet?
Dvě procenta HDP je částka, která je empiricky zjištěna, že by byla dostatečná, abychom byli schopni zabezpečit obranu naší země na přiměřené úrovni. Jestliže mi někdo říká, že nemá mechanismus, jak tyto peníze vyčerpat, říká, že neumí uchránit naši zemi před vnějším nepřítelem. Když Litevci umí zvednout během tří let výdaje na obranu pomalu na dvojnásobek a budou umět peníze použít, protože mají souseda, kterého se nejspíš oprávněně bojí, tak proč my ne? Jsou odhodláni sousedovi ukázat, že bude mít neadekvátní ztráty. Tak to dělali Švýcaři celý život. Měli odhodlání. Hitler by za druhé světové války Švýcarsko uměl okupovat, akorát by zisky byly neadekvátní ztrátám. Švýcaři se totiž rozhodli bránit vnitřní opěrné body. Je to jedna z psychologií obrany. Velká země malou vždy převálcuje, ale otázka je, co z toho. Tvrdím, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. To pravidlo platí pořád.
Kde je tedy na obraně problém?
Jde o kombinaci problémů. V minulosti došlo k obrovské redukci servisních struktur na generálním štábu. Říkalo se, ponecháme maso, osekáme sádlo. Řada odborníků odešla a to, co tam dnes zbylo, je velmi přetížené. I řídících orgánů na počet vojáků je hodně.
Ministři neradi slyší, že jim roste počet lidí na ministerstvech, protože je třeba snižovat počty úředníků. Jako krizový manažer musíte ale nejdříve změnit procesy fungování a pak lze redukovat. Na ministerstvu obrany se procesy nezměnily. Jen se snížil počet lidí. Je třeba procesy zjednodušit, ale ony jsou stále složitější. Na to, na co byl před deseti lety potřeba jeden papír, je jich dnes potřeba deset. Říká se, když nechceš rozhodnout, zřiď komisi. Dokument je posílán na všechna nádraží, ať se každý vyjádří, ať se trochu rozptýlí zodpovědnost. A procesy jsou tak neskutečně zpomalovány. Pak se pracuje pod tlakem a člověk může udělat chybu.
Nicméně si můžeme vybrat jednoho na trhu zavedeného výrobce, udělat s ním pětiletý kontrakt a pak jej prodloužit, protože nebyl žádný malér, a produkt je vyřešen. Můžeme se pak soustředit na něco jiného. A ne, že když ve skladu nejsou boty, tak najednou začneme chaoticky obvolávat výrobce bot. V tomto kontextu rád používám horolezectví a přirovnávám ho k bezpečnostním složkám, jako jsou policie a armáda, protože při něm jde taky o život. Chtěl bych vidět horolezce, který si půjde koupit karabiny na tržiště v Káthmándú. To žádný neudělá. Ten si hodně pečlivě projde různé katalogy a pak koupí to pravé ořechové, aniž by moc utrácel.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
