Co vedlo ředitele Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu k tomu, aby se rozhodl kandidovat na hlavu českého státu? Stála za tím například nespokojenost se současnou atmosférou v české společnosti? Nižší obranyschopnost státu, nebo jiné důvody?
Ano, ve vaší otázce jsou obsaženy částečně i moje odpovědi. Byl jsem hlavně nespokojen s přístupem vládní garnitury k zabezpečení naší obranyschopnosti včetně podcenění některých mezinárodních rizik. To nepřišlo samovolně, ale z Bruselu, kde se vedení Evropské komise zabývalo ve vážné situaci způsobené migrační krizí naprosto banálními záležitostmi namísto toho, aby řešilo zásadní věci spojené s obranou a budoucností Evropy. Ti lidé se naprosto odtrhli od reality. Na to se nechci už jen tak dívat a dožít se stavu, kdy by moje děti žily u nás ve strachu anebo aby je dokonce někdo z naší republiky vyháněl. To mě přimělo ke vstupu do politiky a potom také k přijetí kandidatury na post hlavy českého státu.
Pokud byste byl zvolen, čeho chcete především dosáhnout v České republice a také v mezinárodní politice?
Tvrdím, že respektu na mezinárodním poli, ale i jinde, nedosáhnete tím, když budete chodit se skloněnou hlavou. Chtěl bych vystupovat vůči našim zahraničním partnerům tak, aby respektovali naše národní zájmy. Samozřejmě bych se nezaměřoval jen na naši bezpečnost a obranyschopnost, prezident musí být i vrcholovým ekonomickým diplomatem, který pomáhá rozšiřovat bohatství své země a podporuje naše velké investiční i strategické zakázky v zahraničí, a tím bych samozřejmě byl. Mám totiž s mezinárodním byznysem velké zkušenosti, a to možná v jeho nejsložitějším oboru – v exportu zbrojního materiálu. Myslím si, že podpora ekonomických aktivit je hodně důležitou oblastí při působení hlavy českého státu, protože jsme významnou exportní ekonomikou a ve vývozu na hlavu jednoho obyvatele dokonce zaujímáme osmé místo na světě.
Ke kterému politickému směru máte největší sympatie? Kteří voliči by vám měli dávat své hlasy kromě příznivců strany Realistů, jež vás do boje o Hrad vlastně vyslala. Inklinujete spíše k pravici, levici, anebo k velmi „pragmatickému“ stylu politiky, jaký nyní prezentuje u nás například Andrej Babiš?
Asi teď naštvu většinu politologů, ale moc bych nerozlišoval mezi politikou pravicovou či levicovou, ale chtěl bych podporovat dobrou politiku pro náš stát. To znamená takovou, která se zabývá klíčovými záležitostmi pro rozvoj země a neřeší banality či stranické půtky. Nejsem zatížený minulostí, takže nemám ani potřebu si hojit nějaké svoje politické bolístky či nezdary. Dostal jsem také podporu k prezidentské kandidatuře od 29 poslanců z různých stran, takže bych nikomu nenadržoval. Realisté se také s mnoha stranami prolínají ve svých politických programech.
Jak jste spokojený s výsledkem parlamentních voleb, co vás na jejich výsledku nejvíce překvapilo? A co říkáte na přístup současného prezidenta k vytvoření nové vlády, který chce dát Andreji Babišovi k tomu více možností a prý by mu nevadila ani menšinová vláda, jež by mohla fungovat za určitých krajních okolností i bez důvěry sněmovny?
No, nejprve musím říct, že výsledek strany Realistů mne poněkud zklamal, nicméně jsme na naší politické scéně noví a jsem přesvědčený, že v budoucnu ještě toho dokážeme určitě víc. Pro naši stranu to bude mít i určitý pozitivní, očistný charakter.
Ve volbách mě jednoznačně překvapilo zcela suverénní vítězství hnutí ANO. Bohužel je pravda, že ostatní strany neuměly voliče vhodně oslovit. To drtivé vítězství Andreje Babiše je realitou, kterou musíme v současné době respektovat. Určitě bych si nyní nepřál opakované volby, které do společnosti vnášejí jen zmatek. Na druhé straně bych v žádném případě nemohl souhlasit s menšinovou vládou bez důvěry sněmovny. To by bylo zcela zásadní popření parlamentní demokracie. Pokud by Andrej Babiš nebyl schopen sestavit vládu, bude to jeho neúspěch – politické selhání – a měl by dát šanci jiným.
Pokud byste byl ve své kandidatuře úspěšný, jaká by byla vaše reakce na to, že vedení EU nyní zcela seriózně uvažuje zavést do své legislativy povinné každoroční přijímání uprchlíků zejména ze Středního a Blízkého východu? Souhlasil byste s takovou právní úpravou, která by potom byla závazná pro všechny členské země?
Já mohu svým potenciálním voličům slíbit, že pokud bych byl zvolen, budu velmi aktivně vystupovat v Bruselu proti takovému rozhodnutí a že bych vůbec velmi razantně obhajoval naše národní zájmy. Víte, příští rok budeme oslavovat stoleté výročí naší státnosti a já chci, abychom někdy mohli oslavit i jubileum 200 let, a to s laxním přístupem vůči islámské migraci by se nemuselo zrovna stát. Ono to začíná nejprve přijetím 200 migrantů, potom dvou tisíc či dvaceti tisíc a bude to pak dále pokračovat násobnou řadou. To bych opravdu nechtěl. Mě zaráží ta kritika od některých lidí, kteří nám vyčítají, že se chceme vůči nelegální migraci vehementně bránit a připravujeme i různá opatření za situace, když běženců u nás žije jen minimum. Připadá mi to stejně „moudré“, jako kdybych si měl začít čistit zuby teprve až potom, co mi už některé vypadnou...
Psali jsme:
Koho z vašich současných soupeřů o prezidentské křeslo považujete za největšího rivala? Co například říkáte na „bleskově“ ohlášenou kandidaturu Mirka Topolánka? A v čem vidíte vaše přednosti, jak uspět?
Všichni mí protikandidáti mají své přednosti i slabiny. Nechci to detailně rozebírat. Kdybych byl úspěšný, snažil bych se navázat na pozitivní kroky svých předchůdců. Jak už jsem říkal, nejsem zatížený nějakou negativní politickou minulostí, mám letité zkušenosti vrcholového manažera, a to i na mezinárodním poli. Delší dobu teď také pracuji s velmi kvalitním týmem spolupracovníků a v oblasti politiky mám i zdatného rádce – pana Petra Robejška.
Současný prezident Miloš Zeman je sice mezi částí veřejnosti dost oblíbený, zvláště v menších městech a obcích, ale nikoliv v našem hlavním městě ani mezi intelektuály. Proč si myslíte, že tomu tak je? A co říkáte na jeho kritiky, kteří mu vytýkají jeho údajnou orientaci na Východ a v poslední době i jeho svérázné vystupování v mezinárodní politice?
Je to podobné i v jiných zemích. Lidé z regionů mají o dost jiné politické názory než ti z hlavního města. Když si jen deset kilometrů za Prahou sednete s lidmi na pivo, už vnímáte rozdíly. Já tam bydlím, takže vím, o čem mluvím. Myslím si také, že se už pražská intelektuální elita vzdálila lidem i současné realitě.
Já jsem si vždy pozice prezidenta vážil a domnívám se, že hlava českého státu by měla být svým jednáním, vyjadřováním i celkovým chováním vzorem pro veřejnost.
Pokud byste uspěl, kam by spíše směřovaly vaše aktivity, na Východ, či na Západ? Jak vůbec dnes hodnotíte politiku Evropské unie a členství ČR v ní? Tomio Okamura je velkým příznivcem vyhlašování lidových referend k důležitým státnickým rozhodnutím. Souhlasil byste třeba s referendem o našem členství v EU?
Česká republika je především nedílnou součástí vyspělé Evropy. My ale musíme mít zejména se svými nejbližšími sousedy velmi dobré vztahy, a to v dobách dobrých i zlých. Na to bych se určitě zaměřil.
Co se týká referend – lidových hlasování včetně toho ohledně setrvání v Evropské unii, jsem přesvědčený, že naši lidé na něj mají stejné právo jako obyvatelé Velké Británie, nejsou o nic horší. Nicméně před jeho vyhlášením musejí být všichni velmi dobře informováni o tom, co by pro nás vystoupení z EU znamenalo, i po ekonomické stránce.
Česko musí být především suverénním státem a my bychom měli dát Bruselu jasně najevo, co si přejeme a jaké jsou naše zájmy, a to jim musíme umět trpělivě vysvětlovat. Já jsem byl například odpůrcem podpisu Lisabonské smlouvy, kterou si naši politici nechali alibisticky schválit Ústavním soudem. Chtěl bych fungovat v takové Evropské unii, která svou politikou všechny své členské státy spojuje, a nikoliv aby je spíše rozdělovala.
Myslíte si stejně jako ministr obrany Martin Stropnický, že se nám podaří do pěti let utrácet na naše zbrojní výdaje sumu ve výši dvou procent z HDP, jak to vyžaduje naše členství v NATO? Co bychom vlastně měli udělat v první řadě pro to, aby byla Česká republika lépe zabezpečená proti vnějšímu ohrožení?
Ministerstvo obrany nyní selhává, protože neumí utratit ani současné finance. A hlavně, dvě procenta investic do obrany není jen závazek vůči NATO, jde o obranyschopnost našeho státu. Dluh z dřívějších let ohledně práce ministerstva obrany či velikosti naší armády, která snad už ani nemůže být menší, je obrovský. Jak to změnit? Především zjednodušme legislativu a přepracujme nesmyslné směrnice. Právě nekomplikované zákony zabrání korupci. Když ve výběrových řízeních je hlavním kritériem nízká cena, tak to pak vede k tomu, že si vojáci raději koupí boty do terénu za svoje peníze, než aby chodili v těch vysoutěžených – nekvalitních. Musí se vypracovat systém, ve kterém by nákupčí neměli strach pořizovat kvalitní věci, aniž by je pak někdo popotahoval po soudech. Zatím to vypadá ale tak, že zaměstnanci ministerstva obrany raději vypíšou soutěž, kde hlavním kritériem je zmíněná nízká cena, a armáda často získá neefektivní prostředky. Těm nákupčím je to celkem jedno, protože oni sami ten materiál nepoužívají a mají svůj klid.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
