Zeman už není levicový politik, sdělil PL šéf Senátu Štěch. A je toho mnohem více

Rozhořela se mediální „bitva“ mezi premiérem a prezidentem, byť jsou oba dva levicového smyšlení. Za uplynulé dny poskytl prezident Miloš Zeman médiím několik rozhovorů, ve kterých se pustil do premiéra Bohuslava Sobotky. Z nich vyplývá, že Zeman nevěří schopnostem premiéra, směje se mu, že si nechává radit od nevhodných poradců. Nelíbí se mu jeho přístup vůči Evropské unii a říká i to, že škodí ČSSD: „Je mi líto, když takto vybudované dílo někteří neumětelové přivádějí do nižších pater politického vlivu. Nu, a protože zastávám názor, že politiku dělají spíše osobnosti než bezvýrazní úředníci, tak si vážím hejtmanů, kteří řídí své kraje,“ rýpl si dále Zeman do vedení ČSSD v rozhovoru pro časopis Týden. Co k tomu říci?

Osobně jsem přesvědčen, že Miloše Zemana už není možné charakterizovat jako levicového politika. Proč? Myslím si, že už jeho volební kampaň byla postavena na úzkém spojení s některými vlivnými podnikatelskými subjekty. Tyto subjekty samozřejmě očekávají, že se jejich podpora do postojů prezidenta promítne. Já osobně jsem čtyřikrát kandidoval do Senátu, a i když jsem měl nabídky od některých podnikatelů na podporu kampaně, nikdy jsem ji od nich nežádal a nepřijal jsem ani korunu. Nejsem tím pádem nikomu nic dlužen. Pokud pan prezident v poslední době dává najevo, že jeho blízkým spojencem je Andrej Babiš, zajisté to není z důvodu jejich společné levicové orientace. Myslím, že není třeba více tuto mou domněnku rozvádět. Pro vyprovokování reakce nekritických stoupenců pana prezidenta to jistě stačí.

Naopak premiér Bohuslav Sobotka zase tvrdí, že Zeman rozděluje společnost, spojuje se s extrémisty a také zásadním způsobem reagoval na vyjádření prezidenta o použití zbraně „kalašnikov“, kvůli kterému se situace vyostřila. „Zdá se mi, že ten výrok prezidenta o zastřelení předsedy vlády jako nejlepším řešení pro ty, kdo nesouhlasí s mojí politikou, zapadá do kontextu útoků White Media a fašistů, kteří organizovali demonstraci přímo před mým bytem. Prostě pan prezident se do toho takovým zvláštním způsobem zařadil a mě by nikdy nenapadlo, že v téhle sestavě jednou najdu prezidenta republiky,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro Respekt český předseda vlády Bohuslav Sobotka. Do jaké míry je právě tato reakce odrazem vztahů mezi prezidentem a premiérem? Nebo jde v této záležitosti o uměle vyvolanou výměnu názorů?

Že výroky prezidenta Miloše Zemana rozdělují společnost, o tom může pochybovat skutečně málokdo.

Prezident si s premiérem zrovna nenotuje ani v otázce migrační krize. To se delší dobu projevuje. Sobotka tvrdí, že prezident si už připravuje půdu pro prezidentskou volbu, a prezident lituje, že se premiér nechová jako jeho slovenský protějšek. Oba klíčoví politici Česka se tak neshodnou ve zcela zásadní otázce, kterou řeší celá Evropa. Co tomuto nesouladu říkáte?

Do České republiky oproti jiným zemím přišlo v roce 2015 velmi malé množství migrantů. Pokud by vláda byla vstřícná, jak někteří její kritici tvrdí, tak by byla situace úplně jiná a západní země by nás za naše postoje nekritizovaly. Česká vláda patří spolu s maďarskou a slovenskou mezi tři země EU, které zaujímají stabilní stanoviska k migrační krizi a také podle toho jednají. Pan prezident Zeman vyjadřuje názory, které jsou prakticky shodné s názory vlády, ale i třeba Senátu a mě osobně. Bohužel forma, jakou tato stanoviska prezentuje, na část obyvatelstva působí dojmem, že on je ten zásadový a ostatní ústavní subjekty jsou buď zdrženlivé, nebo dokonce k migrantům vstřícné, což v žádném případě není pravda. Nezapomínejme však, že vedle migrační krize jsou tady také otázky hospodářské, kde potřebujeme zejména se západní Evropou obchodovat. Osmdesát procent našich výrobků míří na export do západní Evropy a tímto potřebujeme udržet stabilní prostředí pro zaměstnanost a podobně. Kdyby se v této oblasti vyhrotila situace, k čemuž někteří politici nabádají, řada občanů by jistě kritizovala vládu za následné dopady. Prezident za rozhodnutí v těchto oblastech nezodpovídá. Není mi známo, že by prezident v poslední době inicioval a zorganizoval jakékoliv jednání se svými partnery, ze kterého by vzešly konkrétní podněty pro jednání a postup EU. Takže by bylo pokrytecké z jeho strany vyčítat jakoukoliv liknavost vládě. Myslím, že kritická vyjádření a různé bonmoty, které Zeman vznáší zejména k premiérovi Sobotkovi, mají své příčiny hluboko v minulosti a ve skutečnosti vůbec se současnou migrační krizí nesouvisí. To si pouze někteří, především přívrženci pana prezidenta, takto vykládají a řada jiných neschopných populistických politiků na tom sbírá laciné politické body.

Co si myslíte o zákonu k zavedení elektronické evidence tržeb, který byl před několika dny schválen? Jedná se skutečně o další zbytečné komplikování života podnikatelům a živnostníkům, nebo o nezbytné a užitečné opatření, které zvýší výběr daní pro ČR? Proč vůbec si z toho pravicová opozice udělala své pilotní téma, a tak vehementně proti registračním pokladnám protestuje?

Jednoznačně jsem pro to, aby existovala elektronická evidence tržeb, a to bez výjimek, a aby její náběh byl co nejrychlejší. Pravice se snaží zabránit všem opatřením, která neumožňují zachovat stav, jež nás řadil mezi země s velkým podílem korupce a šedé ekonomiky.

Proč jsme se v České republice ještě nedostali na úroveň mezd před bankovní krizí z roku 2008, když v jiných srovnatelných státech se to už podařilo? Není zarážející nebo spíše ostudné, že teprve nedávno vzrostla minimální mzda u nás na necelých 10 tisíc měsíčně? Česko se tak řadí v tomto ukazateli ke chvostu Evropy a v koupěschopnosti obyvatel jsme už, podle oficiálních statistik, dokonce za Polskem i Slovenskem. Stále více se také rozevírají nůžky mezi několika procenty bohatších a zbytkem republiky…

Od počátku 90. let se tehdejším pravicovým vládám dařilo, za podpory podnikatelů, prosazovat politiku nízkých mezd, jako takzvanou komparativní výhodu nízké ceny práce. Když odbory v té době požadovaly zavádění plošných kolektivních smluv, které by bránily stagnaci mezd, tak značná část veřejnosti za výrazné podpory médií požadavek odmítla. Odbory byly osočovány z toho, že chtějí „socialistické rovnostářské mzdy“ a podobně. Bohužel i v době finanční hospodářské krize se opět podařilo přesvědčit výraznou část veřejnosti, že stagnace ve mzdách a škrty ve veřejných rozpočtech pomohou českému hospodářství. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda. Výsledkem je, že ač je naše ekonomická výkonnost vůči západní Evropě na úrovni 80 procent (měřeno HDP na osobu), úroveň mezd máme výrazně nižší. Já osobně jsem vždy jako aktivní odborář otázku nárůstu mezd výrazně prosazoval a dělám to i dnes jako předseda Senátu. Myslím, že těžko budete hledat jinou veřejně činnou osobu v ČR, a to i v levicovém spektru, která by tak výrazně apelovala a argumentovala na podporu růstu mezd. Potvrzuje to také historie mých vystoupení a článků.

I někteří „pravicoví“ ekonomičtí experti tvrdí, že v Česku od roku 2008 stagnují mzdy ve srovnání s okolními státy díky specifické situaci v našem podnikatelském prostředí. Stále jsme se tak v životní úrovni nedotáhli ani na Španělsko či Itálii a český důchodce má určitě hlouběji do kapsy než ten řecký. Jinými slovy, čeští podnikatelé většinou nezvýšili mzdy, které šly rapidně dolů za období krize, i když se jim už daří lépe. To také nyní prohlašují i někteří odboroví předáci. Souhlasíte s nimi? A co se proti tomu dá dělat? Například snížit podnikatelům daňové zatížení nebo zvolit jiná řešení?

Je třeba říci, že životní úroveň v Česku není podle mého názoru nižší než ve zmiňovaných státech. Avšak i v naší zemi pokračuje polarizace příjmů, a to mezi úzkou skupinou nejmajetnějších a ostatními občany, zejména zaměstnanci. Cesta z toho je více zdanit bohaté, včetně zdanění jejich majetku, aby byli nuceni s tímto majetkem více podnikat a vytvářet tak větší množství zdrojů. Dále pravidelně zvyšovat minimální mzdu, aby neklesla pod 40 procent průměrného výdělku, zavést nepodkročitelné mzdové tarify pro nosné obory včetně plošného rozšiřování odvětvových kolektivních smluv a na základě toho pravidelně valorizovat důchody. Bohužel velké části těchto opatření se brání jak politická pravice, tak i podnikatelské organizace a bohužel také některé politické subjekty současné vlády.

Vedení EU se údajně nyní usilovně snaží (podle vyjádření některých europoslanců) realizovat všechny své úkoly pro zastavení migrační krize, a to například vytvořením kontrolních hotspotů, jednáními se zeměmi Blízkého a Středního východu o zadržování uprchlíků a podobně. Ve hře jsou však stále tzv. uprchlické kvóty, kdy by si evropské země měly rozdělovat emigranty z tureckých i jiných uprchlických táborů, ale také ty nově příchozí běžence. Naposledy to zaznělo na půdě Evropské rady 10. února. Jak si myslíte, že se zachová česká vláda? Přijala by kromě několika desítek syrských křesťanů i další migranty? A co byste jí vy sám doporučil?

Je naprosto zřejmé, že vedení Evropské unie přistupovalo v počátcích migrační krize k řešení naivně a nedůsledně. To bylo výrazně ovlivněno zejména postoji Německa, Francie a některých dalších západních zemí. Naštěstí důsledky také dopadly především na tyto země. Vypadá to, že se ze své naivní politiky poučily. Otázkou je, zda dostatečně. Začínají přistupovat na opatření, která od samého počátku krize prosazovaly vlády Visegrádské skupiny, takže včetně té české. Chci připomenout, že v tomto směru Senát přijal i svá usnesení, ve kterých podpořil kroky vlády ve směru mj. odmítnutí kvót a požadavku na důslednou ochranu schengenské hranice. Myslím, že na rozdělování běženců podle takzvaných uprchlických kvót nedojde. Podle mého názoru by si Česká republika měla sama rozhodnout, koho přijme, například další křesťany, a koho na naše území prostě vpustit nechceme.