Zemanova výzva, Islámský stát, Konvička i právo šaría. Český muslim nabízí detailní pohled do nitra islámu

Po útoku na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo se i v Česku začala výraznější měrou vést debata o podstatě islámu. A objevují se radikální názory, třeba Martina Konvičky, lídra iniciativy Islám v České republice nechceme. Jak čelit jeho argumentům, že islám je z podstaty násilné a netolerantní náboženství, značná část islámských kleriků štve proti nevěřícím, žena je považována za méněcenné stvoření? Konvička dokonce veřejně označil proroka Mohameda za perverzní osobu....

Patrně většina náboženství a ideologií ve světě si dělá nárok, že má patent na pravdu, a islám se v tomto bodě nijak nevymyká. Je nesporné, že islámští klerikové, stejně jako představitelé jiných náboženství a myšlenkových směrů, vyzdvihují a prosazují svou pravdu a souhlasím, že někteří to dělají způsobem pobuřujícím a urážejícím nemuslimy, a upřímně řečeno i mnohé muslimy. Tvrdit ovšem, že je násilí a netolerance přímo podstatou islámu, je přece jen poněkud neobjektivní. Islám prostě v soutěži s jinými ideologiemi brání způsoby odpovídajícími kulturní a civilizační zralosti svých vyznavačů pozice, kterých už dosáhl, a pokouší se dosáhnout nových. Činí tak na poli duchovním, politickém i společenském. To ostatně v historii dělaly všechny náboženství a ideologie. V našich krajích máme zkušenosti s křesťanstvím a komunismem a momentálně je v tomto globálním konkurenčním boji asi nejaktivnější agresivně se prosazující „víra v univerzalistickou demokracii“. Evropané si ovšem navykli, že střety ve všech těchto oblastech se odehrávaly výhradně mimo jejich území a těžce nesou, když se jich chtíce nechtíce musejí účastnit také doma. Stále se pokládá za normální, když křesťanské misie působí v daleké cizině ke spáse duší tamních pohanů. Nebráníme se ani, když fungující ideologické a společenské systémy po celém světě rozvracíme nepříliš citlivými intervencemi ve jménu jediného uspořádání, jež pokládáme za správné. Mimo jiné i tím je vyvolána migrace, jež přivedla do Evropy milióny muslimů toužících žít v lepších ekonomických podmínkách a mít při tom svobodu v praktikování náboženství, jak to Západ deklaruje.

Martin Konvička popisuje celkem trefně negativní projevy praktického soužití rozličných kultur, ale pokud jsem se s jeho projevy setkal, zdá se mi, že podstatnou část znalostí o islámu načerpal od českých paní a dívek majících nepříjemnou osobní zkušenost ze soužití s muslimem. Vede tak velmi osobně zaujatý boj s jakousi „kuchyňskou“ podobou islámu silně promíšeného s národními tradicemi přistěhovalců žijících často úmyslně uzavřeně v bublině jejich malé komunity. Odráží se to pak právě třeba v jeho prohlášeních o pedofilii proroka Muhammada, protože zcela pomíjí historické prostředí, v němž Muhammad žil a kde ženit se s dívkami pod naší dnešní hranicí zletilosti bylo naopak zcela normální. Řekl bych dokonce, že kdyby si dal Martin Konvička trochu práce a o islámu něco nastudoval, mohl by z kontextu vytrhávat a pro své útoky proti islámu používat podstatně horší věci. Podobně je to i s jeho interpretací postavení ženy v islámu coby méněcenného tvora. Je fakt, že islám přisuzuje muži a ženě odlišné společenské funkce. Ve střetu se západní civilizací hlásající absolutní rovnost pohlaví islámští teoretikové vymýšlejí pseudoracionální zdůvodnění jinakosti mužů a žen, často nápadně podobná tomu, co produkují centra genderových studií. V teoretickém modelu islámu se mají muž a žena vzájemně doplňovat, aniž by bylo jedno z pohlaví ceněno více. Troufám si odhadovat, že většina žen vychovaných v západních hodnotách by v tomto modelu nenalezla valného zalíbení, stejně tak ale vím, že mnoho žen vychovaných v islámských společnostech pohlíží na své evropské protějšky s upřímným soucitem jako na nešťastné vykořisťované a zneužívané bytosti. Problém nastává, když mají tyto dva společenské modely koexistovat vedle sebe nebo když se jeden snaží vytlačit ten druhý. To platí stejně o evropských muslimech, vyžadujících, aby mohli takové uspořádání praktikovat přinejmenším uvnitř své komunity, jako o vynucování ženských práv v islámských státech ze strany Západu.

Europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL) napsal, že neexistuje hodný a zlý islám. Jiní politici tvrdí, že je-li muslim umírněný, je to v zásadě špatný muslim. Je to pravda?

Je-li otázka položena takto, nemohu takový názor dosti dobře popírat. Například proto, že všichni muslimové trvají na tom, že „pravý islám“ je ten jejich. I uvnitř muslimských komunit probíhají ostré diskuse a záleží na tom, který proud si vybereme jako reprezentativní, tedy jinými slovy: u kterého přijmeme tezi, že právě on je „ten pravý“. Myslet si, že „umírněný“ muslim je v zásadě „špatný“ muslim, znamená přiklonit se k jedné z mnoha tendencí soupeřících vzájemně v širokém spektru muslimských názorů a používat pak při posuzování islámu její kritéria. I takový přístup je legitimní, může nás ovšem omezovat, když nejprve přijmeme hodnotící postoj a kvůli tomu přestaneme přijímat a kriticky zkoumat informace i z jiné části muslimského názorového spektra.

Kritérium „hodný – zlý“ stejně jako „umírněný – extrémistický“ je navíc zcela subjektivní posuzování a nedá se s ním už dál nic dělat. V každém případě je to snaha ovlivňovat islám zvnějšku a v nedávných dějinách už proběhla několikrát. Nakonec ale vedly tyto pokusy vždy pouze k tomu, že islámský směr, jenž na takovou spolupráci se Západem přistoupil, byl ostrakizován a stal se minoritní sektou vyobcovanou z muslimského společenství.

Domnívám se, že jediná metoda, jak vyjasnit vztahy, by byla ptát se zdlouhavě a dopodrobna každé islámské skupiny, jak se staví ke zcela konkrétním jednotlivým postulátům svého náboženství pokládaným z evropského hlediska za nepřijatelné. Odpověď by mohla být v zásadě trojí: buď že nic takového v islámu neexistuje a jedná se o nedorozumění, nebo že takový regulativ znají, ale neřídí se podle něj, anebo že patří k základům jejich víry, ze kterých nelze natrvalo ustoupit. Myslím, že takový postoj by bylo záhodno uplatňovat přinejmenším pro ty skupiny, které chtějí být aktivní na územích pod jurisdikcí vytvářenou poslanci, kteří takové obavy vznášejí.

Na druhé straně bych si vůbec nebyl jist, zda by takovým sítem demokratické inkvizice prošla také ostatní náboženství praktikovaná v Evropě, a už vůbec nevím, co by se mělo dělat s muslimy, kteří by prověrkovou komisí neprošli, ale mají evropské občanství.

Před islamizací Evropy varuje také například poslankyně ODS Jana Černochová. Bezpečnostní orgány by podle ní měly sledovat mešity, zda se v nich nehlásá nenávist k nevěřícím. Propagace džihádu a islámského práva šaría by měla být zakázána a stíhána. Je toto podle vás správná cesta?

Bezpečnostní orgány zajisté mešity sledují a naprosto souhlasím s tím, aby to dělaly i nadále. Podle toho, co občas pronikne na veřejnost, bohužel jejich forma dohledu zatím příliš nesvědčí o tom, že by se v početně nepatrném, ale vnitřně komplikovaném prostředí české islámské komunity orientovaly. Vypadá to spíše, že agenti pracující pro české bezpečnostní orgány mají za vzor Brettschneidera než Lawrence z Arábie a kauzy vytvářejí, místo aby je odhalovali.

Určité nepochopení zdá se býti i za požadavkem poslankyně Černochové – pokud ho skutečně takto vznesla-, aby byla postihována propagace džihádu a islámského práva. Na takto malém prostoru nelze bez zkreslení oba pojmy podrobně rozebírat, ale například islámské právo šaría je jakási hodnotící stupnice pro veškeré lidské konání, která se má v ideálním případě promítat do všeho – do legislativy, morálky, svědomí, stejně jako do estetiky, bankovnictví nebo do medicíny.

Pro ilustraci: do islámského práva patří třeba to, jaké city by měl muslim chovat ke svým rodičům, na kterém boku by měl spát nebo kterou rukou se má utírat po vykonání velké potřeby. Postihovat propagaci šaríy bude věru těžký úkol!

Obávám se, že i v tomto ohledu by tedy bylo záhodno dát nejprve více prostoru důkladnému poznání posuzovaného předmětu, neboť i já se ztotožňuji s obavou, nakolik může zdárně koexistovat západní model života s islámským ideálem, a to dokonce i v intimitě duše každého muslima.

Co si myslíte o nápadu prezidenta Zemana, že by měli všichni spojit síly a podniknout ozbrojenou vojenskou akci proti Islámskému státu? Jakým způsobem by měla Evropa intervenovat?

Prezident Zeman má ve své funkci formulovat obecné koncepce, což také učinil. V rovině záměru intervence proti Islámskému státu s ním ostatně velká část mezinárodního společenství souhlasí, alespoň prozatím. Slovo „prozatím“ je důležité právě proto, že bude-li Islámský stát sílit, trochu se umírní a stabilizuje se, může část mezinárodní podpory intervence slábnout a nakonec úplně přestat. Podíváme-li se do nedávné historie, například Saúdská Arábie vznikla prakticky úplně stejným způsobem jako Islámský stát. Západu přitom vůbec nevadí, aby s ní udržoval vstřícné a popravdě řečeno vzájemně výhodné vztahy, bez ohledu na to, že v ní neustále dochází k obdobným excesům proti lidským právům, jaké v případě Islámského státu dosud plní první stránky sdělovacích prostředků.

Konkrétní způsob, jakým by případná intervence měla proběhnout, je ovšem složitější otázka. Všechny zásahy, které se v oblasti od Afghánistánu po Libyi odehrály, zatím zjevně přinesly mnohem více škody než užitku. Je tedy na aparátu nižších funkcí, než je prezident, aby základní myšlenku rozpracovaly s ohledem na všechny komplikované faktory. Velmi se obávám, že politici a generálové opět přijdou s řešením, které bude nákladné a jeho jediným výsledkem bude, že konflikt zesílí a jeho epicentrum se přesune ještě blíže Evropě.