Zásadní téma je, zda jsme ekonomickou kolonií Německa či EU. Jsme?
Dobrá otázka! Jak je definována kolonie? Jsme hodnoceni jako rozvojová země. Máme sice výborné makroekonomické výsledky, ale 460 miliard zisku odteče každoročně do zahraničí a naši lidé zůstávají chudí, jedí druhořadé dovozové potraviny a nakupují v second handech. Podle statistik 1/3 národa tře bídu kolem hranice chudoby. Pokud je ze země odváděna drtivá většina přidané hodnoty vytvořené zde, co potom tedy jsme?
A lze s tím něco dělat, abychom nebyli?
Chceme jako SPD prosadit povinnou reinvestici části zisků firem, které zde podnikají, aby 25-30 procent zisku povinně reinvestovali do dalšího rozvoje svého podnikání zde. Chceme deprivatizovat obchod s pitnou vodou. Chceme, aby investiční pobídky se vztahovaly i na české podnikatele. Chceme, aby dotaci na vytvoření pracovního místa dostal například i živnostník na vesnici, který svou živností dokázal zaměstnat sám sebe!
Neměla by být klíčová strategická a síťová odvětví pod kontrolou státu? Již středověký stát si chránil své „regály“…
Nejenom odvětví, ale i zdroje a suroviny. Například zemědělství by mělo být státními orgány směřováno k rozšiřování výroby potravin (bez geneticky upravených plodin), v hornictví by stát měl velmi důrazně kontrolovat těžbu strategických surovin (uran, zlato, lithium…), v energetice se soustředit v první řadě na energetickou soběstačnost a nikoliv na vývoz energie na úkor našeho životního prostředí. Jsem pro posílení pravomocí kompetentních úřadů a pro změnu zákonů tak, aby začaly brát v potaz zájmy tohoto státu.
Která skupina obyvatel potřebuje od státu okamžitou pomoc?Anketa
Čtyři pětiny bohatství, vytvořeného loni ve světě, skončily u jednoho procenta nejbohatších lidí planety, zatímco nejchudší polovina lidstva nezískala nic. Upozornila na to nezisková organizace Oxfam, která závěry svých analýz nerovností ve světě tradičně zveřejňuje v předvečer Světového ekonomického fóra v Davosu. Opět, neměly by národní státy hájit své občany, střední třídu a malé a střední podniky před nadnárodními korporacemi?
Stát už ze své podstaty je přece servisní organizace, kterou si historicky vybudovali občané, aby je chránila, v mnoha případech i před nimi samými. Pokud ale stát rozdává svůj potenciál nadnárodním korporacím, přestává plnit svou základní funkci a potom je nutné začít přemýšlet nad tím, co je třeba změnit, aby ji zase začal plnit. Například volbami. Ovšem musíme počítat, že ti, kteří o svou moc budou postupně přicházet, to budou nelibě snášet a budou se snažit tomu zabránit masivní propagandou v médiích, jako to vidíme například u nás!
Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. Takové je vyznění nedávného rozhovoru premiéra v demisi. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš?
Ani Ježíš se nedokázal postarat o všechny, a proto pochybuji, že ani když Andrej Babiš má k dispozici zdroje ČR, to nemůže zvládnout. Může to ale slíbit!
Lze schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody?
Důchodci většinou třou bídu. To, jak je stát nechal na okraji zájmu, je ostudné a zvýšení důchodů je nezbytné. Proto zvýšení důchodů máme v programu i my v SPD, víme, kde na to chceme vzít. Jen nevím, kde na to chce vzít premiér.
Dokáže náš stát pomoci sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám?
Velmi nedostatečně. Touto problematikou se dlouhodobě v SPD zabývám, v dubnu jsem pořádal ve Sněmovně sociální seminář, který se těmto skupinám a otázkám věnoval. Jednal jsem a jednám s desítkami osob a organizací v sociální oblasti včetně dobrovolnických poctivých neziskovek, připravuji legislativní a exekutivní podněty. Podle statistik je zhruba 1/3 národa sociálně slabá. Při nárůstu zadlužení státu a vzhledem k strašlivé sumě peněz, vyváděné každý rok do zahraničí, je jasné, že bez zásadní změny ekonomické strategie, sociální, zdravotní a důchodové reformy v ČR, to nebude možné.
Jmenované skupiny, plus děti vycházející z dětských domovů, propuštění vězni aj., patří k nejohroženějším. Společným jmenovatelem a hlavním katalyzátorem jejich tíživé situace je vesměs nelidský systém exekucí, se kterým mainstreamové strany reálně, přes verbální proklamace, nechtějí nic dělat, případně pouze kosmetické úpravy.
A jak řešit exekuce?
Jediným efektivním řešením je zestátnění exekucí, jejich provádění pouze soudními úředníky se zastropovanou částkou na náklady vymáhaní – ve výši skutečných administrativních nákladů.
Samostatnou kapitolou a konečnou fází zmíněných sociálních ohrožení je pak bezdomovectví, kterému se věnuji speciálně – a které vyžaduje systémové řešení, s inspirací v zahraničí. Stát musí zajistit možnost těm osobám, které se chtějí vrátit zpět do života, tuto možnost formou veřejné a dostupné služby.
Psali jsme:
Co ale na druhé straně zneužívání sociálních dávek „nepřizpůsobivými“?
Celý systém dávek a podpor je nutné podrobit systémové analýze, aby skončil i kšeft s chudobou. Dále považujeme za nezbytné výrazně zvýšit právní ochranu úředníků a lékařů, kteří o dávkách rozhodují, aby nebyli vystaveni hrozbám fyzického nátlaku.
Obecně musí platit, že dávky patří pouze nejpotřebnějším, kteří si nemohou vydělat legálním způsobem, to platí zvláště v situaci, kdy je na pracovním trhu převis poptávky po pracovní síle nad její nabídkou. Stát musí motivovat k práci a bonifikovat ty, co poctivě pracují.
Mají mladé rodiny s dětmi šanci na slušný život?
Je možné považovat za slušný život při 30 letech zadlužení na hypotékou, život pod Damoklovým mečem ztráty zaměstnání a následné ztráty domova, získání exekuce? Proč si myslíte, že tolik lidí mezi 30 a 40 lety stále žije u rodičů? Je to důsledek protipopulační politiky předchozích vlád. Budeme se z tohoto stavu vzpamatovávat dost dlouho. Podle toho, jak dopadnou jednání o vládě je namístě i otázka, zda budeme moci vůbec.
Nejsou namístě silnější prorodinná opatření? Společné zdanění manželů, nižší daně či nižší platby sociálního pojištění pro ty, kdo vychovávají děti?
Podle našeho programu ten, kdo pracuje, stará se o děti a platí daně, má plný nárok na podporu státu. Výchovou dětí totiž investuje do budoucnosti státu. Chceme podporovat pracující rodiny. Navrhujeme proto tuto podporu vést směrem slev nebo odpuštění daně z příjmů fyzických osob, zavedením bezúročné novomanželské půjčky a dalších opatření.
Pokud jde o důchodovou reformu, nepomohla by větší vazba mezi konkrétními rodiči a dětmi? Že by například část z výdělku pracujícího dítěte šla na důchod jeho rodiči. Tím by rodič byl motivován mít více dětí a investovat do jejich vzdělání a výchovy…
Ono by to tak nějak mělo i fungovat. Podle našeho programu je to tak, že ten, kdo má děti, tak jejich daně přispívají na důchod rodičů, a proto by měl mít výrazné slevy z odvodů. Ti, kteří děti nemají (z nejrůznějších důvodů), mají zase lepší možnosti věnovat se kariéře a vydělávat tedy více peněz a mohou tedy odvádět (i na svůj vlastní důchod) větší odvody.
Co otázka bydlení? Je situace uspokojivá?
Jak jsem již řekl, bydlení za cenu dlouholetého zadlužení anebo nejistoty nájemních bytů za uspokojivé rozhodně nepovažuji. Bydlení přece musí být základem pro založení a rozvoj rodiny. Proto máme i v našem programu pro komunální volby také výstavbu obecních bytů, diskutujeme obnovení družstevní výstavby a další způsoby, jak pomoci k bydlení těm, kteří se k němu sami nemají šanci dostat. Nezapomínejme ani na oněch (podle ČT) registrovaných 200.000 bezdomovců. Otázka bydlení je důležitá pro budoucnost naší země. Dobře si to uvědomujeme.
Dle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou prý navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?
Myslím, že je nejvyšší čas vrátit se k systému vzdělávání, který bude respektovat rozdělení inteligence a šikovnosti mezi populací. Není přece účelem, abychom se stali národem pofiderních specializací například rekreologů, když ale neseženete instalatéra nebo šikovného zedníka. Proč by se šikovný člověk, kterého baví napříkld spravovat věci, měl trápit s matematikou? Lidi jsou přece různí, každého baví něco jiného a má talent na něco jiného.
Je úkolem škol a politiků vrátit poctivé a odborné práci úctu. Lidský život je přece o tom, že si každý průběžně hledá své místo. Je také závažnou otázkou zejména pro Ministerstvo financí, aby přestalo nesmyslnou administrativní zátěží a drakonickými pokutami likvidovat malé živnostníky, kteří vytvářejí poměrně vysoký počet pracovních míst zejména na venkově, kde se jinak práce obtížně hledá. Protože když mladí lidé vidí, jak kolem nich živnosti pod knutou finanční správy padají jedna po druhé, je to pro ně demotivující. Proto máme v programu paušální daň pro malé živnosti, která by měla tuto byrokracii výrazně snížit.
Psali jsme:
Není problémem, že je příliš mnoho vysokých škol a roste kvantita na úkor kvality? Není tedy více potřeba učňovské školství a technické obory, jak jste naznačil?
Můj diplom z Univerzity Karlovy z roku 1980 byl za 5 let tvrdého studia, v mém oboru nás z 22 skončilo 12. Ten diplom opravdu nebyl závislý na počtu studentů a z toho vyplývajících financí fakulty. Příliš vysoký počet vysokých škol považuji za cestu špatným směrem, domnívám se, že školství by mělo žáky a studenty nasměrovat do života podle jejich schopností. Přijímací zkoušky například jsou jednou z takových výhybek života, aby člověk pochopil, kam patří, anebo nepatří. Rozvoj učňovského a středního technického školství je základem pro rozvoj běžného života, proto je chceme podporovat a motivovat.
Maturita, za mého mládí označovaná za zkoušku dospělosti, byla vysoko nastavenou laťkou, která měla prověřit schopnosti studenta. Myslím, že současný nářek nad výsledky maturit je výrazným poukazem na mnoho chyb současného vzdělávání. Protože pokud někdo neudělá maturitu z matematiky, tak nemá šanci se uplatnit v přírodovědných nebo technických oborech. Kdo má problémy s češtinou, bude mít problémy v humanitních oborech. Jsem pro náročné maturity! Jsem pro náročnost vůči učitelům, aby do dětí přestali cpát politiku a věnovali se učení!
Co otázka indoktrinace dětí ve školách? Řada lidí kritizuje propagaci genderu (tedy teorie, že pohlaví je sociální konstrukt a každý si ho může zvolit bez ohledu na biologické danosti), multikulturalismu, propagaci EU, sexuální výchovu s propagací homosexualismu… Nebyla by namístě více výchova k patriotismu, rodinná výchova či branná výchova? Tedy věci, které utužují loajalitu občanů ke svému státu a posilují jeho stabilitu…
Jsem vděčný za svoje mládí v systému školství minulého režimu, kdy se o můj gender nemuseli starat úředníci ani aktivisté. Moje pohlaví bylo nezpochybnitelně moje a nikdo mne neoblboval tím, že mám více možností, že si mám neustále vybírat, jestli nejsem náhodou na kluky (to jsem navíc nikdy nebyl). Otřáslo mnou seznámení se s instrukcí Světové zdravotnické organizace, evropská kancelář, o sexuální výchově ve střední Evropě. Domnívám se, že podobné – a k mému překvapení a zhnusení velmi vážně brané materiály – jsou jen dalším důkazem prohnilosti a bezvýchodnosti systému aktivistů a neziskovek, které je prosazují (za státní peníze). Pokud se s touto instrukcí seznámíte, nejspíš se vám udělá zle jako mně. Mám totiž malou dceru a tohle není život, který bych jí přál.
Přeorientaci životních priorit od rodinného života, vlastenectví, výchovy k zodpovědnosti a dalších základních předpokladů přežití národa – k zhýralému požitkářství, to považuji za součást tažení proti národním státům, aby byly o to snadnější kořistí invaze migrantů a poslušnými sluhy EU.
Co morálka dětí ve školách? Nevychováváme rozmazlené smrady, kteří se vozí po učitelích a znají jen svá práva, a nikoli povinnosti?
Podle nás by učitel měl být chráněnou úřední osobou s rozsáhlými pravomocemi kárných opatření proti těm, kteří porušují školní řád anebo zákon (nejenom vůči žákům, ale i vúči jejich rodičům). Neměl by být loutkou provozovatele školy ani nástrojem indoktrinace dětí.
Víme, že je problém s nedostatkem lékařů a sester, případně jiných oborů. Nemělo by platit, že pokud někdo vystuduje za peníze od státu, měl by povinnost pracovat minimálně pět či deset let u nás, než odejde do zahraničí? Případně ti, kteří by chtěli odejít hned, platili by plné školné?
Rozhodně, stejně tak kdokoliv, kdo přijde ze zahraničí studovat zde, by měl podléhat stejným pravidlům.
Jak se vlastně máme? Dle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižní. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu, řada občanů nemá nashromážděné rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Exekuci už má 863 tisíc obyvatel České republiky, což je téměř desetina lidí starších 15 let. Za poslední rok jich přibylo 31 tisíc. Vyplývá to z aktualizované mapy exekucí, kterou sestavilo neziskové sdružení Otevřená společnost. Kolem 151 tisíc lidí má dokonce přes deset exekucí...
Každoročně z ČR je vyváděno přes 400 miliard korun zisků zahraničních firem. Při úrovni platů, kdy se již veřejně mluví o tom, že mnoho rodin je rádo, že na konci měsíce skončí v černých číslech, nelze mluvit o prosperujícím národě. Podle statistik je zhruba jeden milion lidí příjmově pod oficiální hranicí chudoby a zhruba dva miliony těsně nad ní. Takže pokud podle těchto veřejně dostupných statistik třetina národa tře bídu, je při současné konjunktuře něco moc špatně. Neumím si představit, co nastane v době krize. Protože při astronomickém zadlužení státu, které navzdory pozitivním makroekonomickým výsledkům stoupá, nevím, jak to budou státní orgány řešit?
Exekuce? Dosud jsem nepochopil, jak mohli předchozí poslanci a vládnoucí strany udělat ze soudních exekucí obor soukromého „podnikání“? Pak se snadno z dluhu 200 korun za zapomenutou pokutu za jízdu na černo z mládí stane exekuce za 30 tisíc korun a dlužník přijde o střechu nad hlavou. Exekutor přece logicky musí být soudní úředník, státní zaměstnanec; a účelem exekuce má být splátka dluhu, a nikoliv zisk „podnikatele“ v exekucích!
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
