Žijeme v demokracii jednoho názoru. Kytarový mág Tóth nejen o zemi pod Tatrami

27.05.2024 4:44 | Rozhovor

„Neuměli jsme si představit atentát ve střední Evropě, a právě jsme ho zažili. Ten chaos je ale naprogramovaný ze Západu,“ sdělil ParlamentnímListům.cz Henry Tóth, kterého mnozí považují za nejlepšího současného slovenského kytaristu. Hrál třeba s Marikou Gombitovou či s Elánem a má za sebou čtyři sólová alba. Tóth za novou stranu Zdravý rozum kandiduje do Evropského parlamentu. Hovořili jsme o Evropské unii, o muzice a o jeho pocitech ohledně dnešní doby.

Žijeme v demokracii jednoho názoru. Kytarový mág Tóth nejen o zemi pod Tatrami
Foto: Archiv HT
Popisek: Slovenský kytarista Henry Tóth

Proč se polarizace slovenské společnosti, už by se to dalo nazvat studenou občanskou válkou, dostala do takových rozměrů, že došlo k atentátu na premiéra?

Určitě jde o vyvrcholení do studené občanské války. Já tomu také tak říkám. Dost se obávám, aby nedošlo k opravdové občanské válce. Je to velmi nebezpečné a máme to zde podobně rozvrstvené jako u vás. Jsme poblíž hranic s Ruskem, tedy v zóně velkého zájmu Západu.

Když se udály státní převraty na Blízkém a Středním východě, tak jsme si přečetli zprávu a řekli si, že je to daleko. Zapomněli jsme ale, že tam to je dost chaotické a že ten chaos se bude šířit. No, a nyní už je tady. Neuměli jsme si představit atentát ve střední Evropě, a právě jsme ho zažili. Ten chaos je ale naprogramovaný ze Západu.

Nemyslíte si, že by ta smutná událost mohla Slováky naopak do jisté míry spojit?

To je snad zbožné přání většiny Slováků. Společnost je i na Slovensku několik desetiletí bičována a rozdělována. U nás totiž existují dvě „pravdy“. Jednu má jedna půlka obyvatelstva, druhou ta druhá. A jde o absolutně protikladné myšlenky či „pravdy“. Podle představ té jedné poloviny žijeme demokracii jediného názoru. Ten určuje buď náš velký bratr, anebo silnější země. Naštěstí se internetem mnoho věcí zachránilo. Lidé mohou číst a přemýšlet i o jiných věcech a informacích, než které produkuje takzvaný mainstream. A jeho úloha je, protože vlastnické vztahy jsou takové, jaké jsou, nám podsouvat určitou agendu.

Určitě si vzpomenete na rádio, které jsme kdysi poslouchali, Svobodná Evropa. Kdysi to bylo zakazováno a na „tajňačku“, dnes je to jediné správné. A má to také vliv na rozpad státu, ale oficiálně. Je to mainstream, který určuje, co si máme myslet, jak se máme chovat, a tak dále. Jsme totiž bezvýznamní, což tvrdí i naši velcí „myslitelé“. My bychom se tedy měli už jen přizpůsobit těm velkým ideám Evropské unie a západního civilizovaného světa. Jenže mně připadá, že nás vedou do mnohem většího průseru, než si dokážeme představit.

Jak vás osobně ta „demokracie jednoho názoru“ postihla?

Jsem znám tím, že na svých profilech na sociálních sítích své politické názory neprezentuji. Nyní kandiduji v eurovolbách za stranu Zdravý rozum, jezdím na debaty a lidé ta videa samozřejmě sdílejí. A na to se začínají paradoxně ozývat někteří moji „kolegové“ z branže. A dost se divím. Byl jsem vychován k určité slušnosti a každého profil beru za jeho soukromou věc. A když s jeho názorem nesouhlasím, tak to dělám vnitřně či následně z očí do očí, ale nepíšu mu to na jeho stránky.

Nicméně někteří lidé mají ostentativní nutkání ostatní napravovat. Bude mi za chvilku dvaašedesát. Myslím si, že jsem celkem dost věcí dosáhl doma i v zahraničí a mám právo na vlastní názor. Jsou ale lidé, kteří se ještě ani moc nerozkoukali po Slovensku, natož po světě, což je dnes příznačné, ale angažují se politicky i geopoliticky. Je to úsměvné. Samozřejmě že nejde o nějakou drsnou šikanu či výhrůžky, ale jde o ironický výsměch. Škleb. Žijeme totiž v době zesměšňování. To se velmi ujalo, protože to není právně napadnutelné.

Kdokoliv z nás s vlastním názorem, ať už to myslí tak anebo tak, má několik „zesměšňovatelů“. Nejde o takzvané „hejtování“, ale o zesměšňování, ironizování či vykreslení ve špatných barvách, což narušuje osobní integritu každého zesměšňovaného. Pak to další převezmou a sdílejí. Žijeme tedy i ve společnosti, kde urážka na cti už neexistuje. Kdysi to bylo trestné, dnes je to běžné. Žijeme v nezdravém systému, kde je všechno dovoleno. A polarizace dosáhla takové krajnosti, že došlo k pokusu o vraždu jednoho z nejvyšších představitelů státu. Situace už je opravdu zoufalá.

Velká francouzská revoluce přinesla do Evropy hesla jako volnost, rovnost, bratrství. Považujeme se za nejhumánnější společnost na světě. Není to však jen pokrytectví?

Vždyť víte, jak francouzská revoluce dopadla. Skončila v krvi, ale nemohla slavit ani první, ani druhá strana. Sice sťali krále, ale konec v ní našli i její otcové. Velké ideály dopadly čistkami, vraždami a rozsudky smrti. Do takové situace se snad nechceme dostat. Doufám, že žijeme v době postupného moderního osvícenství. Prostě k nám přicházejí určité vlny určitých změn v uvažování. Bohužel, od ideálu krásy jsme se dostali k ideálu paskvilu. A nyní si s tím moc nevíme rady.

Doba po roce 1968 v Československu byla nazývána normalizací, dnes mluvíme o globalizaci. Není to do jisté míry totožné?

Do jisté míry je. Jsem zcela proti globalizaci. Je to problém. Každá i pitomost se najednou distribuuje globálně, což je nesmírně škodlivé. Jsem antiglobalista a zároveň pacifista. A Evropská unie (EU) je dílo globalizujícího se světa. Nevím, kolik současných poslanců Evropského parlamentu (EP) si vůbec přečetlo základní smlouvy EU a přemýšlelo nad tím, jak dalece jsme se vzdálili od těch ideálů a ušlechtilých cílů suverénních národů. Jedno, jestli velkých, či malých. Momentálně zažíváme diktaturu a na tu jsem velice háklivý, protože jsem skoro polovinu života prožil v totalitním systému. Dnešní „demokracii jednoho názoru“ jsem zažíval i před rokem 1989.

Kandidujete do EP. Není ale proces integrace EU a zavádění její většinové ideologie související s migračním paktem a s Green Dealem už tak daleko, že ho nelze změnit?

Ono se to tak zdá být. Nicméně v historii existují příklady, kdy i nedobytné pevnosti byly zdolány. A ne tak, že je bojovníci nechali být a šli dál či vylezli na ty vysoké hradby, ale třeba tak, že je podkopali. Vše má nějaké řešení.

Nedávno jsem se při rozhovorech s ostatními kandidáty s větší zkušeností s EU dozvěděl ještě horší věci, než jsem si myslel. Ten byrokratický aparát představuje desetitisíce lidí zcela odtržených od reality. A „síly normálního rozumu“ v Evropě by je měly konfrontovat s běžným životem. Prostě je vytáhnout z jejich městských čtvrtí a sociálních bublin. Vždyť oni ani nevědí, co se děje kilometr od místa, kde bydlí. Jsou přepláceni, žijí ve svých luxusních ghettech, mají své pomýlené ideje a nic jiného je nezajímá. Nežijí v roce 2024, ale v roce 2168. Žijí v rámci svých ideálů o záchraně planety, lidstva a vesmíru v budoucnosti. Jako kdyby někteří účastníci maratonu běželi zkratkou. Bohužel je třeba dodat, že se starají o současné občany EU, o lidi, kteří žijí dnes.

A proto dotujeme celý svět, přičemž je Evropa plná chudých lidí. Vždyť víme, jaké máme na Slovensku nebo v Česku penze. Víme, jakým způsobem zaostává naše školství či zdravotnictví. Žijeme v absurdní době. Třeba Eurovision Song Contest už není hudební událost, ale soutěž maskérů, kostymérů, designérů, marketérů a jiných odborníků přes image. Jára Cimrman by nejspíš řekl: „Nevycházím z úžasu.“

V jednom rozhovoru jste to nazval celebritním pojímání hudby. Nicméně, dalo by se to vztáhnout na kulturu obecně, nemyslíte?

Do jisté míry a při troše zobecnění ano. Buď existují geniální talenty, nebo lidé soustavné dílčí práce. V prvním případě mluvím o Klubu 27. (Myšleno hudebníci, kteří zemřeli ve věku 27 let, jako byli Jim Morrison, Jimi Hendrix, Janis Joplinová či Kurt Cobain. Tóth s dalšími muzikanty a s různými hosty pořádal hudební program Concert for the forever 27 Club, který se skládal z repertoárů výše zmíněných hudebníků. Pozn. red.)

V druhém případě jde o běžné muzikanty, kteří mohou být i geniální, ale jejich životem je každodenní mnohahodinová práce, cvičení a celoživotní vzdělávání. K hudbě totiž patří i estetika, etika a mnoho dalších věcí. Dnes je to ale hlavně o marketingu. Ostatně o tom je i většina politických stran. A jde o projekty s krátkou trvanlivostí.

Jeden velký hit – a pak už o tom sólistovi nikdy neslyšíme. Navíc jsme si na to už zvykli. Kde jsou šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta? To byla v hudbě doba osvícenství, tvůrčí svobody, hledání různých pocitů, ale dnes už to má víceméně blízko k hudebnímu satanismu.

V tomto kontextu by mě zajímala Marika Gombitová, se kterou jste hrával. V Praze měla dva koncerty v O2 areně. Bydlela snad v nejdražším pražském hotelu a lístky na koncert stály od bezmála 2500 po 9000 korun. Je to způsobeno jí, nebo lidmi, co ji obklopují?

Myslím si, že to druhé je správně. Marice jsme ještě s Vašo Patejdlem nahrávali poslední album. Ale nechci mluvit konkrétně o ní. Pamatuji si koncerty, kdy jsme hráli maximálně pro dva tisíce lidí. Podle mě je lepší méně diváků, ale dobře platících a rozumných. A některá megashow, kde se snažíme vyrovnat těm našim „vzorům“ za velkou louží, je až směšná.

Je jasné, že v Chicagu nebo v New Yorku a jinde je možné pořádat obrovské koncerty, ale Američanů je skoro 350 milionů. My jsme malí a dělat to tedy podle nich je zvláštní. Také jsem si na Letné v Praze užil s Elánem velké koncerty. Bylo to super, ale že bych to potřeboval každý týden, to ne. Jako interpret rád vidím tváře a spokojené posluchače. Nicméně lidé začali hudbu poslouchat očima. Bohužel.

Z české scény rád poslouchám koncerty Karla Kryla a dnes Jarka Nohavici. Na dobrý koncert stačí jeden dobrý hudebník, a nemusí tam létat labutě, blikat stroboskopy či blýskat ohňostroje.

Je Jožo Ráž z Elánu skutečně takovým komunistou s hlubokou „ostalgií“, jak to o sobě párkrát prohlásil?

Jožo Ráž si to všechno může dovolit. V hlavě má jasno. Je to studovaný a velmi rozumný člověk. O politice jsme se nikdy nebavili, protože to nebylo nutné. Stačil pohled a věděli jsme, že stojíme na stejné straně.

Nicméně například s Karlem Gottem kdysi či s Michalem Davidem nedávno jsme se o politice bavili. S Michalem v Košicích jsme si povídali při vínečku skoro až do rána. Pochopili jsme, že máme shodné názory. Žádné extrémní. Normální, lidské.

Nemyslím si, že by byl Jožo až takový„ostalgik“. Stejně jako já však nemá rád, když se generalizuje a plivá na vše minulé. Protože není pravda, že vše bylo úplně špatné.

Dovolím si jinou velkou generalizaci, kterou však někteří berou jako absolutní pravdu. Na západě dlí dobro, kdežto na východě zlo…

Hmmm. Nepamatuji si, že by měl anglosaský svět někdy dobré vztahy s Ruskem, se SSSR či s Čínou. Vždy tam bylo pnutí. Rusko je obrovská země s nesmírným nerostným bohatstvím, které mu ostatní závidí. Proto je třeba vyměnit závislost na špatném ruském plynu za závislost na dobrém americkém plynu. Jednu závislost měníme za jinou. Jsme malé národy, tak se přizpůsobíme.

Nicméně v sedmdesátých letech byla podle mě Praha městem, kde se setkávali poslové z Východu i ze Západu a věci urovnávali. Nevím, kdo se tam setkává dnes. Československo bylo do jisté míry mediátorem mezi Východem a Západem. Dnes jsme ten punc ztratili a postavili jsme se do předvoje hrdinů, kteří to jdou všechno vybojovat. A to je dost směšné.

Jak velké máte obavy z toho, co děje za vašimi východními hranicemi?

Velké. Jde o neuvěřitelnou tragédii. Nebudu rozebírat, kdy to vzniklo, a kdo za to může.

To po vás ani nechci. Spíš by mě zajímaly vaše pocity?

Kdysi někdo řekl, snad Zbigniew Brzezinski, snad Henry Kissinger, že klín do Ruska je nejlépe vrazit na Ukrajině. To byli vždy celkem velcí rusofobové a využilo se toho, že naše země od roku 1968 nemají Rusy moc v lásce. A použila se právě Ukrajina. Jde o to zničit toho, kdo má nerostné bohatství. Bum, bác a už léta se uvažuje nad tím, jak se Evropa přeorientuje na vojenské hospodářství. To je sice hezké, ale Rusové to předvídali a teď máme šancí stále méně.

Naše malé země jako by se vzdaly možnosti vztahy uklidnit. Dělají, co se jim řekne. Vzdáme se práva veta a budeme držet jazyk za zuby. Ale vše se změní ve chvíli, kdy na naše území přiletí první raketa. Lidi u nás nyní šokoval atentát, což je příšerná záležitost – ale co budou dělat, až k nám dorazí válka? Tohle vše je třeba uklidnit a začít přemýšlet nad běžným životem.

Proč jsou dnes slova vlastenectví a národní hrdost brána za vulgarismy?

Žijeme konzumním způsobem. Nic se nás netýká. Jak říká Ján Baránek, a má pravdu, že vše se točí kolem symbolů. A jaké máme dnes symboly? Určitá vrstva obyvatelstva se vysmívá naší vlajce, znaku a hymně. A to jsou symboly, které mají přímou souvislost se vznikem Slovenska. Vše se zesměšňuje.

A je to samozřejmé, když někteří přemýšlejí o Spojených státech evropských s centrem v Bruselu. A proto bylo třeba zesměšnit slova vlastenectví či národní hrdost, protože musíme být hrdí na Evropu, ať se děje, co se děje. Všichni jdou jedním směrem, jen Maďaři a Slováci opačně. Mise už je splněna. Jen jsem zvědav, kolik těch Evropanů bude chtít jít bojovat. Moc jich nebude, a ještě za sebe pošlou roboty.

Přemýšlel jste o tom – všechny tyto pocity či frustrace přenést do hudby v podobě nějakých kytarových melodií po vzoru symfonických básní?

Nejsem hudební skladatel, ale napadlo mě to. Nejsem frustrovaný, ale myslím si, že momentálně žijeme dějiny. Teď se láme chléb. A kdyby o tom někdo napsal symfonickou báseň, tak to stejně bude poslouchat jen jedna polovička obyvatelstva, protože pro druhou bude zrádce. I kdyby měl někdo ty nejlepší úmysly, bude muset snést vlnu „hejtů“ a zesměšnění. A jelikož dnes už není nic nikomu svaté a Desatero se bere jako zkamenělina z prvohor, tak se o to bude těžko někdo snažit. Musíme nejdřív znovu získat normálnost a očistit význam slova vznešený od nánosu bahna. A pak nejspíš vznikne nějaká hudební reflexe současnosti.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jan Rychetský

Ing. Kateřina Konečná byl položen dotaz

Mír na Ukrajině

Paní Konečná, dobrý den. Jednak gratuluji ke zvolení. Vy opakovaně tvrdíte, že EU má nástroje, jak ukončit válku na Ukrajině. Zajímá mě jaké? Podle mě EU nezmůže nic. A ještě co si myslíte o podmínkách, které si klade Rusko, aby válku ukončilo? Chce nejen část území Ukrajiny, ale požaduje i to, aby ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Jinde na netu:



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Uživateli nejlépe hodnocený komentář

terorista cintula,typický volič amerických a kyjevských stran, nenávistný agresivní čaputovec co řval at žije ukrajina, Uživatel se přihlásil ke kodexu Dobré DiskusekupecSamo , 27.05.2024 9:27:59
politické strany, neziskovky, media prosazující zájmy CIZÁKŮ jsou agenti cizích zájmů, nepřátelé dané země kteří předávají svobodu, suverenitu,a moc své země CIZÁKŮM , například EU (migrační pakt, green deal,emisní žebračenky),USA (okupační smlouva s usa ), WHO (předání moci globálním korporátům), takové zločinecké organizace by vůbec neměly být v dané zemi ,prosazují cizí zájmy ,

|  5 |  0

Další články z rubriky

Novotný je duší bezduché ODS. A Fiala? Sociolog Keller o hulvátství

19:11 Novotný je duší bezduché ODS. A Fiala? Sociolog Keller o hulvátství

„Jak vidíme z internetových diskusí, právě z nároku nevědět, ale urážet, se postupně stává jedno z n…