Slibovaná tečka za covidem se nekoná, místo toho se napadají očkovaní a neočkovaní. Současně je prý nutná třetí, třeba i čtvrtá dávka očkování. Část vědců přitom poukazuje na nutnost uznávání protilátek. Proč nenastala ona tečka? Kdo je vinen onou agresivitou, která na jedné straně drtí lékaře a zdravotní sestry, na straně druhé vede k hlasům o vylučování z lékařské komory? Co mělo být jinak?

Pandemie se týká veřejného zájmu, takže je nutně součástí politiky. Opatření stojí peníze, které pro někoho představují zisky, jiná opatření vedou ke ztrátám, a to nejen finančním. Celá desetiletí klesá ochota občanů respektovat autority. Záplava protikladných tvrzení bez možnosti ověřit si jejich platnost posiluje nejistotu občanů. I při epidemiích s vysokou úmrtností jako byl, a v některých zemích stále je mor, část lidí nerespektuje doporučení. I očkování proti chorobám se smrtností o několik řádů vyšší než je v případě covidu-19, například při snaze o očkování proti pravým neštovicím, existovali „odpírači“. Smrtnost pravých neštovic byla kolem 30 %. V minulém století na ně zemřelo asi 300 milionů lidí.

Proto nemůže být překvapením, že existuje mnoho odpíračů v případě covidu, jehož smrtnost nebo výskyt vážných následků se mnoha lidem zdá být natolik nízký, že neopravňuje povinné očkování. Otázka, zda a koho případně povinně očkovat, nemá pro každého přijatelné řešení. V otázce, zda očkovat nebo neočkovat, je třeba vážit rizika vedlejších účinků na jedné straně s rizikem těžkého průběhu onemocnění nebo dokonce smrti na straně druhé. Máme mít dostatečné a věrohodné informace o obou rizicích. Lidé mají tendenci spíše podceňovat riziko těžkého průběhu onemocnění a přeceňovat riziko vedlejších účinků očkování. Občané slyší tolik lži z oficiálních míst a z údajně věrohodných médií, že se tomu ani nedivím.

Za naprosto zásadní pokládám rostoucí paternalismus, kdy je rozhodováno za občany i tam, kde by toho byli schopni sami. Občané by měli být dostatečně, srozumitelně a pravdivě informováni, tak, jak se to má dít v případě „informovaného souhlasu“ s lékařským výkonem, a pak by se měli rozhodnout sami. Pokud se cítí ohroženi více infekcí než vakcínou, mohou se rozhodnout pro vakcinaci; pokud naopak, rozhodnu se opačně. Ovšem následky svého rozhodnutí by pak měli nést sami. Například pokud onemocní v důsledku absence očkování a při rizikovém chování. Těžko může někdo ošetřovat rizikové nemocné, je-li sám zdrojem rizika. Tak jako bacilonosič nemůže pracovat v kuchyni a bez povinného ručení nesmíte na silnici. Já jsem se očkovat nechal, protože jinak by mě nepustili do budovy Evropského parlamentu; od ledna prý nebude možno ani hlasovat online a v únoru budou trvat na třetí dávce. Kdo ví, jak to bude, stále to mění. Po druhé dávce jsem celý den nebyl schopen žádné činnosti, byl jsem v těžkém útlumu.