Blíží se nám výročí sametové revoluce, pojďme se tedy nad polistopadovým vývojem trochu zamyslet. Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život s tím, jak se jí žilo před listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání, zejména kolem ekonomické krize, zadluženost, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Co je příčinou toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj a ohlížejí se spíše do minulosti?

No, já jsem nedávno sledovala v televizi pořad Střepiny na TV Nova, kde dělali anketu o spokojenosti lidí, zvlášť v Čechách, a potom i na Moravě a ve Slezsku, a to prakticky mezi všemi generacemi. A výsledek byl pozitivní, naprostá většina lidí byla spokojených. S tím celkem souhlasím a neházela bych všechny lidi nad 50 do jednoho pytle, že většina z nich je frustrovaných a teskní po době před rokem 1989. I když se samozřejmě najdou škarohlídi, kteří u piva v hospodě budou pořád nadávat na současný režim.

Pravdou také je, že v Praze se žije líp, je tam vyšší životní úroveň než v ostatních regionech, ale to neznamená, že tam také nemají svoje starosti, které třeba my v jiných krajích nemusíme řešit. Žije tam moje dcera, takže vím, o čem mluvím. 

Někteří „komentátoři“ na sociálních sítích také tvrdí, že ve zmíněných 80. letech nebyla ani tak velká společenská diskuze o správném začlenění romské populace do společnosti, jako je tomu nyní. Kdo nepracoval, skončil prostě ve vězení. Mají tito lidé pravdu, anebo komunisté případné problémy s romskou menšinou jen zakrývali? Žilo se národnostním menšinám v naší společnosti „za komunistů“ lépe, či hůře?   

To je zase na úhlu pohledu. Romové tehdy byli přinuceni pracovat, jednalo se o umělou zaměstnanost a o těch tehdejších výkonech by se dalo diskutovat. Teď je to podobné, řada z nich bere dávky, tedy živíme je zase my všichni. To je od mnohých z nich životní filosofie. Velká část romské populace odmítá vzít za sebe odpovědnost a spoléhá se na druhé, že ti se budou o ně starat. Nechci ale paušalizovat, znám i takové z veřejně prospěšných prací, jejichž pracovní výkon je excelentní, a já bych jim svěřila téměř jakýkoliv úkol. Ale bohužel většina z nich se s námi doposud neidentifikovala natolik, aby se začlenila a žila s námi podobným způsobem života. Opravdu řada jedinců z jejich komunit musí začít někdy vracet to, co do nich a jejich rodin stát vložil. Doufám, že se nám v brzké době alespoň podaří přesvědčit romské rodiče, ať posílají děti do školek a škol, kde si přece jen osvojí vhodnější životní návyky.