Kniha Symbol Ludvík Svoboda právě vychází. V její předmluvě píšete, že pouze u Svobody došlo k přenosu příjmení na všechny jemu podřízené, takže rozumíme pojmům „svobodovci“ anebo „Svobodova armáda“. To opravdu není v naší historii jiný podobný příklad?
Užití jména či příjmení pro označení určité skupiny spřízněných osob není v českých dějinách nijak zvláštní. Osoba kněze Jan Husa, mistra pražského vysokého učení, se stala po roce 1415 symbolem pro značnou část tehdejšího českého obyvatelstva, přičemž stoupenci jeho učení přijali mistrovo jméno za své. Objevil se však i vcelku absurdní extrém – v březnu 1953 jeden z významných českých básníků požadoval, abychom byli všichni „stalinci“. Z tohoto hlediska byl velmi zajímavou osobou horník Lumír Sakmar. Příjmení využili horničtí úderníci, aby měli českou variantu stachanovců. Ale i jeho jméno Lumír je pověstné. Pochází z Rukopisu královédvorského a v roce 1851 byl podle něho pojmenován literární časopis. Ten po svém druhém obnovení zaštítil celou skupinu českých básníků, takže jsme se všichni o něm museli ve škole učit. S výjimkou stoupenců mistra Jana však jde o profesně vyhraněné a nijak početné skupiny osob.
Pojem „svobodovci“ se týkal desítek tisíc osob, příslušníků československé vojenské jednotky na východoevropském válčišti za druhé světové války. Srovnatelnou skupinou byli po roce 1424 příslušníci vojska tehdy právě zemřelého českého vojevůdce, ti však přijali označení „sirotci“. Pojem „svobodovci“ tak sice není v našich dějinách zcela ojedinělý, v každém případě však je výjimečný.
Fotogalerie: - Čekání na Fica
Teď pár dotazů ke knize a vychrlím je rychle, aby bylo jasné, že bych chtěl odpovědi, jako byste psal telegram. Proč chtěl vlastně legionář Svoboda po ruské anabázi pak doma vojsko opustit a stát se agronomem? Jak vzal Svoboda, který tam předtím žil, připojení Podkarpatské Rusi k SSSR? Jak vzal popravu Heliodora Píky, s nímž dříve spolupracoval? Proč nebyl nikdy v Číně? Dostal afghánský Řád slunce, mongolský Řád Suchbátara či íránský Řád Páhlaví. Nešlo pouze o takové státnické výměny medailí? A ten britský Řád lázně, to už zní úplně divně…
Moment, kdy byl v Číně?
Na jaře 1920, když vlaky 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“ projížděly ze Zabajkalska do Vladivostoku přes Mandžusko. Samozřejmě to nemůžeme srovnávat s jeho působením či s předem plánovanými návštěvami jiných zemí, šlo o pouhý tranzit. Čína se pro nás stala takzvanou přátelskou zemí až po říjnu 1949 a Ludvík Svoboda byl odvolán z funkce dříve, než se o oficiální návštěvě vojenské delegace vůbec začalo přemýšlet. Prezidentem se stal na konci března 1968 a pohraniční konflikt na řece Ussuri propukl o pouhých jedenáct měsíců později, takže ani tehdy se o oficiální návštěvě nedalo uvažovat.
Fotogalerie: - Čekání na Fica
V roce 1948 vstoupil do KSČ, ale pak dostával od roku 1951 od režimu zabrat, což vyvrcholilo vyšetřovací vazbou. Jak je možné, že jím tyhle zážitky nezamávaly tak, že by získal nedůvěru ke KSČ a k ideám jí hlásaným?
Žil v trochu jiné době, jež vymezovala důvěru či nedůvěru ve stranictví značně odlišným způsobem než dnes. Těžko proto říci, zda měl nedůvěru ke straně; rozhodně však od určitého okamžiku neměl důvěru k některým stranickým funkcionářům, včetně několika velmi významných.
„Voják, politik, státník, člověk Ludvík Svoboda, bojovný a nebojácný občan republiky, vydobyl si nezapomenutelné zásluhy a patří mu čestné uznání. Kdo by si dnes, v časech beztrestného žvanění a pisálkovství, troufal ho znectít, jednal by podle.“ To napsal politik šedesátých let Čestmír Císař v roce 2013. Jak velkou uličkou pohany musel jakýsi chudák duch Ludvíka Svobody procházet po své smrti? Ostatně, co jste na jeho konto slyšel nejurážlivějšího?
Spíše četl. Jeden z pisálků, jenž se bez ohledu na nulové znalosti problematiky snaží psát o mnoha historických tématech, uvedl, že Ludvík Svoboda obětoval svého syna, aby získal generálskou hodnost. Škoda, že se tento a jemu podobní veleduši nevěnují také třeba psaní o chirurgii – jejich znalosti oboru jsou obdobné. Členové lékařské obce by měli další důvod ke skřípění zubů a novináři by tím získali další skvělé „odborné“ zdroje.
Před třemi lety se redaktor České televize Jakub Železný přímo ve vysílání podivil, proč se jedno pražské nábřeží stále jmenuje po „komunistickém prezidentovi Ludvíku Svobodovi“. Poté v polemice ještě přitvrdil a o Svobodovi napsal, že dvakrát zradil národ. Zaprvé za války kolaboroval s NKVD, a zadruhé zradil v srpnu 1968. Co vy na to?
Synovi nám velmi drahého otce (přišel nás jednoho každého bratru na tisícovku) lze doporučit nošení specifického modrého kloboučku jisté pohádkové postavy Nikolaje Nosova, případně přijetí jejího jména jako odborného pseudonymu. Pokud by šlo jen o pracovníka naší také drahé televize, bylo by možné nad ním mávnout rukou, případně zlomit hůl (nad ním, ne o něho, aby mne nějaký Korutanec neobvinil z nabádání k násilí).
Ovšem dotyčný se v minulosti chlubil „doktorským studiem historie těsně před dokončením“ (Žurnál UPOL z roku 2014). Nevím sice, jak je možné na absolvovaná mediální studia naroubovat doktorské studium oboru české dějiny, ale budiž, šlo by tedy o „kolegu“. Uplynulo ale bezmála deset let a ono studium je stále „těsně před dokončením“, jen se z Olomouce přemístilo do Prahy a, zaplať bůh, přešlo z oboru české dějiny kamsi jinam.
Konkrétněji k jeho tvrzením. Ona údajná kolaborace s NKVD není původní tezí Železného, do odborné literatury ji mnohem opatrněji vnesl Jiří Pernes, ovšem způsobem, který se označuje jako „předpoklad důsledku“, přičemž jej nedoplnil žádným relevantním důkazem. Ohledně druhého obvinění, s tím jsem se podrobně snad vyrovnal v rozhovoru s jedním vaším kolegou během připomínky letošního srpnového výročí. Nemluvě o tom, že v minulosti i na vašich stránkách ony povídačky velmi tvrdě smázli opravdoví kolegové, v oboru historie graduovaní. Takže netřeba dále železo kladivem kouti…
Fotogalerie: - Jánošíkova Terchová
Proč ho za to například Společnost Ludvíka Svobody nežalovala? V dnešní době mi to připadá, že mladí dělají hlouposti, ale nikdo je za to netrestá, takže si myslí, že jsou v právu. Je to tím, že se starší generace pořád něčeho obává a je zbabělá?
Konání či nekonání Společnosti Ludvíka Svobody mi, nejsa členem, nepřísluší hodnotit. Dva vaše kotrmelce od této společnosti přes hlouposti mladých ke zbabělosti staré generace jsou sice pěkné, ale zobecňují jediný případ. Ostatně, na chování mladých si již měl stěžovat starořecký filosof Sokrates, že prý mládež „nemá správné chování, neuznává autority a nemá úctu před stářím“, a navíc že děti „srkají při jídle a tyranizují učitele“. Přistoupil bych k tomu smířlivěji, slovy francouzského spisovatele Gabriela Chevalliera, pronesenými u skleničky beaujolais: „Toho starého pitomce ti odpustíme, tvůj syn tě tak nazve také, a nebude to dlouho trvat!“
Těch nepodložených napadání, třeba, že byl Ludvík Svoboda agentem KGB, jsme za ta léta slyšeli dost. Netřeba opakovat. Nicméně jste kritický historik, tak co byste této historické osobnosti vytkl vy?
Nejsem si jist, zda jakési vytýkání je znakem kritických historiků. Držím se spíše toho, že je třeba poznat a popsat. Historické osobnosti, které měnily svět, se dokázaly rázně vymanit z prostředí, které je obklopovalo, dokázaly leckdy toto prostředí změnit, a ne vždy k lepšímu. Ludvík Svoboda zůstal po celý svůj život věrný základům, které jej formovaly – venkovskému sociálnímu cítění a vlastenectví.
Za první světové války přijal za svoji určitou vizi a podílel se na jejím prosazení, často v podmínkách, jež se jevily jako zničující. Za druhé světové války podobnou vizi poněkud obměnil a opět se podílel na jejím prosazení. Poměrům a prostředkům, které onu druhou vizi podpořily, zachoval věrnost, aniž by poznal, že byl pravděpodobně vícekrát využit k záměrům, s nimiž by asi nesouhlasil. V knize jsem se snažil poznat a popsat, aby si každý čtenář mohl závěr a vztah k dotyčnému formulovat sám.
Když sháněl režisér Petr Nikolaev na film o československých legionářích v Rusku pouhých – ve srovnání s americkými produkcemi jde o pakatel – sto milionů korun, nesehnal je. Čím si vysvětlujete fakt, že o první či druhé světové válce dnes vzniká filmů jako šafránu?
Spíše se mi líbí ten váš termín pakatel. Za takový pakatel by bylo možné v historickém zpracování problematiky legií udělat téměř vše a prostřednictvím internetových stránek předat k bezplatnému užívání v objemech desetitisíců stran dokumentů, tisíců stran odborných i popularizačních studií, tisíců ilustračních fotografií, případně celých časových a prostorových animací.
Pan Nikolaev několik let o tématu pouze rozsáhle hovořil, oznámil několik závazných termínů prezentace, a ...? Já bych preferoval provedení konkrétní filmařské práce dříve než její propagaci; bez té první je ona druhá směšná. Ohledně toho šafránu, vzhledem k vícero mně známým filmovým zpracováním historických témat u nás i jinde, je možná nejlepší, že se ušetřily peníze. Aspoň jsou k dispozici na jiné projekty, třeba na točení velmi křehkých ulic plných Damiánů.
V celé naší historii jsme měli, a máme, ve funkci prezidenta republiky jen dva generály. Ludvíka Svobodu a Petra Pavla. Můžete krátce porovnat jejich vojenskou kariéru i „hradní angažmá“?
Mohu; mají společné termíny „armádní generál“ a „vrchní velitel“.
Šíří se spekulace, že na Hradě mají dnes tu hlavní moc Kolář, Dobrovský a Vohralíková. Kdo měl faktickou moc na Hradě za prezidentování Ludvíka Svobody?
Předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Fotogalerie: - Před zasedáním vlády
Ke konci druhého volebního období byl Svoboda stižen mozkovými příhodami a plicní embolií. Ostatně dost nemocný byli i Havel a Zeman. O všech třech se říká, že dost lpěli na funkci prezidenta. Proč tomu, podle vás, tak bylo?
Jak spolu souvisí to, že se „něco říká“, s tím, že tomu „tak bylo“?
Svoboda prezidentoval i v tuhé normalizaci, kdy byla svoboda slova potírána. Někteří odpůrci vlády poukazují na to, že i dnes je svoboda slova potlačována, třeba vzhledem k válce na Ukrajině, ke zločinům ukrajinských uprchlíků v Česku či ohledně tvrdých výroků o EU. Ohledně armády mám tuto zprávu, přesněji úvodník článku Deníku N: „Šéf armády Karel Řehka uvedl, že se vojsko distancuje od zneužití vzpomínkové akce v Žatci. Šéf spolku Český svaz letectví Václav Vašek tam ve čtvrtek přednesl útočný a urážlivý projev. Armáda se spolkem ukončila spolupráci.“ Je to tedy dnes opravdu stejné jako za normalizace?
Z citátu mi není jasné, kdo rozhodl, že projev plukovníka v záloze Václava Vaška, legendy našeho vojenského letectví, je „útočný“ a „urážlivý“, a jaké má dotyčný k takovému hodnocení znalosti a schopnosti (funkční zařazení neřeším). Vladimír Škutina kdysi prohlásil, že nestačí jen svoboda projevu, ale je nutná také svoboda po projevu. Dnes se tak trochu zdá, že svoboda po projevu je zachována, na čemž velmi bazírují oni rozhodci, ale začíná nám chybět svoboda projevu.
Normalizaci jsem zažil jako školák, student a mladý vědecký a pedagogický pracovník, takže základ k hodnocení mám. Já sám jsem byl ekonomicky i profesně likvidován téměř před dvaceti lety, a se mnou více než desítka graduovaných historiků. Dnes jsou mediálně přetřásány kauzy profesora Druláka či docenta Ševčíka; část z nás tehdy dopadla i hůře, srovnání s dobou normalizace by asi obstálo. Podobné je i to, že naši likvidátoři se propracovali do mnoha vrcholných funkcí bez ohledu na skutečnost, že u nich nebyla při jmenování brána v úvahu ani nulová odborná praxe, ani zfalšované vzdělání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
Vierka
