Vždy zdánlivý konec jeho politické kariéry byl a je provázen žlučovitě nenávistnou kampaní vysoce převyšující věcná hlediska. V těchto dnech se na Václava Klause plive, požaduje se jeho „urychlený odchod“, sundávají se prezidentské obrazy ve školách. Nedemokratům všech vyznání, ohánějících se jindy politickou kulturou, je účast na štvanici vlastní. Vesměs to jsou všechno levičáci.
Václav Klaus během své unikátně dlouhé dvaadvacetileté politické činnosti se navzdory tomu a proti vůli veškeré levice stal ministrem financí, kdy byl motorem ekonomické transformace nefunkčního komunistického hospodářství, konstruktérem první pravicové politické strany a faktickým obnovitelem stranického politického systému, předsedou vlády, který po vzájemné dohodě mírovým způsobem ukončil soužití Čechů a Slováků v jednom státě, předsedou Poslanecké sněmovny a konečně dvakrát za sebou parlamentem zvoleným prezidentem České republiky. V této funkci Václav Klaus se pro mnohé velmi překvapivě stal názorově mnohem šířeji rozkročeným politikem – do té doby vymezen jen politicko-ekonomickou dimenzí – kdy se jal frekventovat celospolečenská témata. Z těchto témat nejvíce rezonují ta, která se zabývají důležitostí významu tradičních institutů a institucí pro zdraví společnosti, nesmiřitelným odporem proti eurokracii ve všech jejích nedemokratických tendencích a proti eurosocialismu s jeho pokřiveným náhledem na to, co je při řízení ekonomik správné, odporem proti korporativismu a jeho projevy, jako je vytěsňování politiky včetně politických stran coby demokratického instrumentária legitimního uplatňování moci z veřejného prostoru a její náhradě tzv. odborníky sloužícími jako fíkový list pro skutečně mocnou nevolenou lobbistickou šedou zónu, či bojem proti tendenci nahradit rozhodování národních vlád supranacionálními strukturami na evropské či globální úrovni, což je koneckonců totéž.
Je samozřejmě možné, že éra Václava Klause končí. Koneckonců, o to levici celou dobu jde. Absence dalšího, srovnatelně výkonného politika v naší zemi, který by rezonoval stejný hodnotový systém a uměl se prosadit, je skutečnou tragédií v zemi, ve které jsme si kdysi mylně mysleli, že u nás socialismus nebude mít dále tak významné místo.
Levicové myšlení každého v nás samých, často více implicitní, než takové, ke kterému se otevřeně hlásíme, ukazuje, jak je vzácné umět být dvaadvacet let konzistentním pravicovým politikem. Václav Klaus ve všech rolích, které si vybojoval, takovým politikem byl. Je třeba říci – při všech jeho chybách -, že je takovým politikem jediným. Proto tváří v tvář štvanici, které je dnes na sklonku svého prezidentského mandátu vystaven, musíme nalézt odhodlání mu za jeho dlouholetou dosavadní politickou činnost poděkovat a vzít si z jeho politického odkazu příklad. Aby éra Václava Klause nikdy neskončila, éra sebevědomé české pravicové politiky.
Autor je zastupitelem na Praze 2
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
