„Tento rok byla konkurence mnohem větší, protože šlo o vyšší kategorii. Před soutěží i během poslechové části jsem byl vystresovaný, ale jakmile přišlo na povídání na téma žít, abychom jedli, nebo jíst, abychom žili, rozpovídal jsem se a dokonce jsme se s porotci i hezky zasmáli. Mezi Francouzi se mi líbilo, ani se mi nechtělo domů,” glosuje svůj úspěch šestnáctiletý Dominik, pro kterého je francouzština doslova životní náplní. „Mým prvním kontaktem, jenž mi utkvěl v paměti, byla zhruba před šesti lety francouzská písnička. Zaujala mě a já si začal francouzštiny víc všímat. Když jsme se ji pak začali v osmé třídě povinně učit, moc mi to pomohlo s výslovností a posunulo mě to o kus dál.” Následovala dovolená ve Francii, na kterou se Dominik poctivě připravoval studiem slovíček i gramatiky.

Životní styl Francouzů, jejich způsob stolování i mentalita mu doslova učarovaly a Dominik se studiu francouzštiny začal intenzivně věnovat i ve svém volném čase. Po prázdninách už bylo evidentní, že je mnohem dál než jeho spolužáci. „Dnes už jdu ve studiu vlastní cestou, snažím se co nejvíce rozvíjet a zdokonalovat. Jsem s francouzštinou v dennodenním kontaktu, sleduji francouzské zpravodajství, filmy i hudbu, čtu noviny. Vlastně se snažím žít celý život ve francouzském stylu, ve francouzštině mám i tablet a mobil. Ovšem přizpůsobit život u nás životnímu rytmu ve Francii nejde až tak úplně. Třeba jen délka stolování je úplně odlišná. Konverzovat u oběda a strávit jím dvě hodiny je u nás, v zemi, kde je pravidlem u jídla nemluvit, nereálné,” usmívá se s poznámkou, že nakonec většinou zůstává u stolu sám.