Tak trochu jiné hvězdy byly včera k vidění na Hvězdárně a planetáriu Brno. Při příležitosti zahajovacího dne výstavy Rytíři nebes zde byla pro veřejnost uspořádána diskuze se třemi osobnostmi, které sdílely své vzpomínky a zážitky nejen z doby válečné.

Do války utekl tajně

Prvním člověkem, který promluvil k zaplněnému sálu, byl brněnské veřejnosti dobře známý generál Emil Boček – rodilý Brňan, který mimo své město prožil právě jen období druhé světové války. Z domova odešel do exilu tajně v necelých sedmnácti letech. Kde se v šestnáctiletém klukovi vzala ta statečnost? „To nebylo z našich hlav, to bylo z hlav našich legionářů. Ti řekli: ‚My jsme republiku vybojovali a teď to záleží na vás, na mladých.‘ S kamarádem jsme se rozhodli, že odejdeme z republiky. Já jsem v té době už neměl otce, a tak jsem se byl poradit za nejstarším bratrem. Ale ten nám to zakázal, že je to pro nás brzo. V pondělí se vdávala moje starší sestra a já jsem oznámil matce, že místo toho pojedeme s kamarádem lyžovat do Jeseníků. Bratr mi tehdy vzkázal, že si to se mnou vyřídí – bohužel než přišel, já už jsem byl pryč. Vrátil jsem se po těch šesti letech – no a nakonec mi to ten bratr ani nevyčítal,“ vzpomíná s úsměvem Boček.

Začátky v Británii nebyly jednoduché. Kromě jiného tam na Bočka čekala jazyková bariéra, neuměl ani slovo anglicky. I s tím si brzy poradil. „Nechal jsem si od kamarádů napsat na lísteček pár frází, šel jsem na tancovačku, tam jsem oslovil nějakou holku, ta se na mě chudák dívala, tak jsem jí to dal přečíst... A nakonec nás právě děvčata brzy naučila anglicky.“

V RAF sloužil nejprve jako mechanik, v říjnu 1942 prošel pilotním výcvikem a stal se jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů. Při svém působení u 310. perutě uskutečnil 26 operačních letů a nalétal přes 73 hodin. Jak podotkl, dvakrát měl při létání namále. „Poprvé jsem měl havárku hned po startu, a po startu – to je vždycky kritická doba. Ale nic moc se mi nestalo. A podruhé, to mi začal vynechávat motor, když jsem přelétával z Německa přes kanál. Vypadalo to, že budu muset vyskočit... Ale v tom listopadu se vám do toho kanálu moc nechce. Taktak jsem to udržoval v horizontu a nakonec jsem doletěl až na letiště.“ I když tyto vzpomínky uzavírá konstatováním, že se vlastně dvakrát znovu narodil, tvrdí zároveň, že z létání nikdy neměl strach. „Říkal jsem si ‚mě nemůže nic potkat, to potká vždycky toho souseda‘.“

Létáním onemocněl tady v Brně

Druhým hostem, jehož život je také bezvýhradně spjat s létáním, byl další rodák z Brna Hugo Marom. Bývalý pilot, instruktor létání, letecký inženýr a letištní projektant mluví o létání jako o „nemoci duše“: „Tu nemoc jsem dostal tady v Židenicích v červenci roku 1939. Byli jsme se na hřbitově podívat na hroby našich příbuzných, a když jsme vyšli ven, přímo proti nám stál Messerchmitt 109, obrácený zády. Zrovna startoval, úplně nás to zatlačilo zpátky do brány. Ta síla vzduchu mě ohromila a dala směr celému mému životu.“