Malá expozice o pozapomenuté norské nadaci, která pomohla najít (dočasný) azyl mnoha Židům z Rakouska a Československa, chce připomenout, že vedle Sira Nicolase Wintona působili na našem území i další lidé, kteří uměli odhadnout, v jak velkém nebezpečí se ocitla jedna skupina obyvatel, a s vynaložením velkého úsilí i finančních prostředků je dokázali – alespoň na určitou dobu – ochránit.

Fridtjof Nansen je u nás znám především jako polárník, ačkoli jeho práce v oblasti lidských práv je neméně významná. Nansen od roku 1920 působil ve Společnosti národů jako vrchní komisař pro uprchlictví a v této funkci prosadil tzv. Nansenův pas pro uprchlíky bez státní příslušnosti. Angažoval se mj. při řešení humanitární krize za řecko-turecké války. Roku 1922 obdržel Nobelovu cenu za mír. V jeho práci pokračoval i jeho syn, architekt Odd Nansen, který roku 1937 založil Nansenhjelpen – Nansenovu nadaci, jejímž posláním bylo zajištění norského azylu židovským uprchlíkům. Veřejné mínění i politická reprezentace v Norsku nebyly přijímání uprchlíků příliš nakloněny. Židé měli až do roku 1851 oficiálně zakázáno se do Norska stěhovat a ještě v roce 1930 čítala norská židovská obec pouze 1359 registrovaných členů. Židovští uprchlíci měli situaci ztíženou, protože z pohledu norského státu se nejednalo o politické uprchlíky. Leif Ragnvald Konstad – vedoucí vrchní pasové kanceláře norského ministerstva zahraničí – se roku 1938 nechal slyšet, že „Norsko není žádný Přistěhovalcov“, a jeho úředníci byli v posuzování žádostí o udělení azylu velmi přísní. Díky osobnímu nasazení Odda Nansena (který sám kvůli své odbojové činnosti posléze prošel koncentračním táborem Sachsenhausen) a jeho přátel se nicméně podařilo do Norska dostat téměř čtyřicet židovských dětí a desítky dospělých, mezi nimiž byli i Brňané Leo Eitinger, bratři Otto a Hugo Eislerovi, pracovnice Ligy pro lidská práva Nora Lustigová a další.