Kýžený okamžik nastal v neděli 11. listopadu v 11 hodin, tedy přesně sto let poté, kdy vstoupilo v platnost příměří z Compiègne, formální ukončení první světové války. Bruntál byl od jejího začátku odvodním místem pro Slezsko a také místem, kde už v prvních měsících války odešly na věčný odpočinek její vojenské oběti.
V přilehlém prostranství u židovského hřbitova byl v té době zřízen vojenský hřbitov, kde bylo pohřbeno celkem 150 vojáků z různých koutů tehdejšího Rakouska-Uherska. V období po druhé světové válce hřbitov upadl v zapomnění a později byl zlikvidován, aniž byli jakkoliv připomenuti pohřbení vojáci.
Společná snaha Klubu Za starý Bruntál (KZSB), města Bruntálu a dalších organizací i jednotlivců o nápravu této skutečnosti nakonec vyústila ve zbudování pietního místa, které je osazeno zídkou a tabulkami se jmény padlých vojáků a také dřevěným křížem z dílny bruntálského řezbáře Františka Nedomlela.
Nedělní odhalení pietního místa si nenechala ujít řada hostů včetně velvyslance Maďarské republiky Miklóse Borose a maďarského vojenského přidělence Annuse Zsolta, senátora Ladislava Václavce, náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje Jana Krkošky a řady dalších hostů.
Poté, co zazněly projevy starosty Bruntálu Petra Ryse, maďarského velvyslance Miklóse Borose, senátora Ladislava Václavce a předsedy KZSB Pavla Rapušáka, účastníci společně vysadili lípu pokory – symbolický význam tohoto okamžiku i stromu samotného vyzdvihnul ve svém projevu starosta Petr Rys:
„Vážený pane velvyslanče – Vaše excelence, vážený pane senátore, vážené paní zastupitelky, vážení zastupitelé, vážené dámy, vážení pánové.
Je mi velkou ctí vás přivítat v Bruntále, na tomto místě a v čase, který symbolizuje jeden z nejzásadnějších milníků v historii lidstva.
Dne 11. listopadu roku 1918 vstoupilo v platnost příměří z Compiègne, které vytvořilo předpoklady pro ukončení první světové války a vyhloubilo základy pro následné hluboké změny – včetně nového uspořádání Evropy a vzniku samostatného Československého státu.
Možná si to plně neuvědomujeme, ale i naše město hrálo ve zlomových okamžicích uplynulého neklidného století důležitou roli.
Nikoliv náhodou bylo nejen svědkem, ale i aktivním účastníkem ukončení studené války, když odsud před osmadvaceti lety odjeli poslední sovětští vojáci. Nikoliv náhodou leží na zdejším hřbitově těla osmi set rudoarmějců zahynuvších při osvobozovacích operacích na sklonku druhé světové války. Nikoliv náhodou si před osmdesáti lety, 7. října 1938 vybral tehdejší Freudenthal jako cíl své cesty nacistický vůdce.
A nikoliv náhodou bylo naše město v tragickém roce 1914 v rámci Slezska nejen odvodním místem, ale také centrem péče o vojáky zraněné ve střetech Velké války. Bohužel se stalo také místem posledního odpočinku těch, kteří nedostali šanci žít dál navzdory tomu, že mnozí z nich byli z dnešního pohledu v podstatě ještě dětmi.
Padlých bylo tolik, že už v prvních měsících války přestal postačovat městský hřbitov a musel být zřízen hřbitov vojenský, na jehož místě se nacházíme. Pod našima nohama spočívala těla sto padesáti mladých mužů z osmi zemí Evropy dle současného politického uspořádání starého kontinentu: České republiky, Maďarska, Slovenska, Itálie, Polska, Rakouska, Rumunska a Srbska.
Bohužel, další vývoj v našich zemích nepřál tomu, aby byly vojenské oběti Velké války náležitě vzpomenuty, natož aby o ně bylo pečováno. Evropu zanedlouho zachvátily události plné dalších tragických okamžiků, bojů o holé přežití, nenávisti a předsudků. Vojenský hřbitov byl zcela zlikvidován bez ohledu na faktickou nevinnost obětí a cenu jejich životů.
Právo říkat, že něco takového nelze připustit, budeme mít až tehdy, kdy sami využijeme možnosti napravit toto tragické selhání z minulosti.
Tuto možnost využijme právě teď a tady. Zasadíme spolu strom, lípu, která – jak pevně věřím – bude i další staletí připomínat nejen konkrétní, jmenovité oběti Velké války, ale která bude současně odkazovat na něco, co se v nejsmutnějších obdobích naší společné historie vždy vytratilo a stalo se vzácným. Mluvím o pokoře – pocitu, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost a nečiní proto rozhodnutí, která mohou v konečném důsledku vést k odebírání životů druhým, jako se to dělo před sto lety.
Budeme tomuto mladému stromu říkat lípa pokory. Kde jinde by měl vyrůstat takový strom než z půdy, v niž zanechali svoji krev synové našich národů.
Proto uctěme jejich památku s pokorou. S pokorou k těmto obětem a bez ohledu na stranu, za kterou položili své životy.
Čest jejich památce.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
