O klienty Domácího hospice Bárka, který spadá pod Oblastní charitu Jihlava, se starají lékaři, sestřičky a v případě potřeby i psychoterapeuti nebo duchovní. Pokud si ale myslíte, že v domácnostech, kam pracovníci hospice docházejí, panuje jen smutek, jste na omylu. Přesvědčil nás o tom jeden z klientů – usměvavý Jan Schoula.
„Dobrý den, já jsem Schoula,“ tiskne mi srdečně ruku 77 letý muž, který kvůli nemoci přišel o obě nohy. „Podívejte, zrovna támhle mi leží Ježkovy oči,“ ukazuje mi s úsměvem na stolek pod oknem, kde je květnové vydání našeho magazínu. „Víte, já čtu moc rád. Mám švagra redaktora a ten mi vozí každý týden z Prahy časopisy a noviny,“ povídá mi vitální senior.
Byt pana Schouly a jeho manželky Pavly na sídlišti Březinova je plný fotek jejich dětí a vnoučat. „Tohle je třeba náš Honzík, adoptovali jsme si ho, když byl malý kluk. Pochází z Číny. Teď studuje na vysoké škole. A až ji dodělá, jsme domluvení, že se dočkám Honzíka třetího. Já jsem první, on druhý a pak bude vnouček třetí,“ směje se a listuje fotkami v mobilu.
„Pan Schoula je veselá kopa a hlavně si rád povídá, že jo. Ale teď vydržte chvilku potichu, musíme změřit tlak,“ usměrňuje ho s úsměvem zdravotní sestřička z Domácího hospice Bárka Vladimíra Paulová. Právě s ní jsme Jana Schoulu u něj doma navštívili. „Když se vrátil na začátku dubna z nemocnice, byl úplně bez života. Nechtěl jíst, pořád jen spal a vůbec nemluvil,“ zavzpomínala na první návštěvy sestřička.
O Velikonocích se ale vše změnilo. „To si dal řízek se salátem a od té doby je jak vyměněný,“ dodává s úsměvem jeho manželka Pavla. „Je to i díky Bárce a jejich sestřičkám. Obden jezdí za manželem, aby mu převázaly ránu po amputaci. A když nepřijedou, tak volají a zajímají se, jak se máme a jestli něco nepotřebujeme. Jsme s nimi v kontaktu denně. Jsou to andělé,“ říká mi a usmívá se na Vladimíru Paulovou, která si už připravuje věci na ošetření rány.
Domácí hospic Bárka, který spadá pod Oblastní charitu Jihlava, pomáhá vážně nemocným lidem strávit závěr života v místě, kde to mají nejvíce rádi – doma s jejich nejbližšími. „Opravdu, nejde ani slovy popsat, jak moc jsme jim vděční. Kdyby za mnou sestřičky nejezdily, nemohl bych tu s babičkou být,“ potvrzuje dojatě slova své manželky Jan.
Schoulovi kromě klasické péče využívají u Bárky i odlehčovací službu. „V předem dohodnutých časech odlehčujeme tam, kde je to nejvíc potřeba. U pana Schouly je to například koupání. Jednou za týden mu pomáháme s větší hygienou,“ říká mi Vladimíra Paulová. „Já už na to nemám tolik síly,“ dodává paní Pavla.
Schoulovi se rozhodli využít i půjčovnu pomůcek, kterou jihlavský domácí hospic má. „Vše nám dovezli do bytu a přichystali, než se manžel vrátil z nemocnice. Například tento stolek nebo postel, na které leží,“ ukazuje mi Pavla Schoulová. „No jo, ale babička si sem ke mně nechce lehat a místo toho je radši v obýváku,“ směje se dobře naladěný Jan a dívá se z okna, za kterým svítí sluníčko a rozkvétají stromy. „Hned jak se manželovi rána zahojí, vezmeme křeslo a půjdeme ven. Máme pod křížkem zahrádku a už se tam oba těšíme, viď,“ mrká s úsměvem na manžela.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
