Na druhou stranu ani z těch mužů nejde hrůza, nejsou agresivní. Ale i mezi nimi jsou rozdíly. Někteří berou pomoc jako samozřejmost. Je vidět, že vlastně za něčím takovým přišli - za vidinou pohodlného života.

Policie musí kvůli davu uzavřít hlavní silnici, ty tři tisíce lidí ji přecházejí tak 15 až 20 minut. Teprve na konci se peloton trochu trhá, to jdou rodiny s pomalejšími dětmi a se staršími lidmi. My pak opět jako mediální publikum většinou nevidíme ženoucí se mladé vpředu, ale emocionálně laděnější rodinné obrázky (kolem staré ženy na invalidním vozíku, kterou tlačí dva synové, je samozřejmě fotografů nejvíc).

Předek pelotonu je z nádraží na hraničním přechodu snad za necelých deset minut. Na maďarské straně hranice stojí dobrovolníci, kteří nabízejí vodu, čaj, boty, oblečení, housku, jablko... Zkrátka takový základ. Norské dobrovolnice s paprikovými chipsy úplně nechápete, i když je fakt, že se je snaží dávat hlavně dětem (ale ono to v tom davu nejde).