Na druhou stranu ani z těch mužů nejde hrůza, nejsou agresivní. Ale i mezi nimi jsou rozdíly. Někteří berou pomoc jako samozřejmost. Je vidět, že vlastně za něčím takovým přišli - za vidinou pohodlného života.
Policie musí kvůli davu uzavřít hlavní silnici, ty tři tisíce lidí ji přecházejí tak 15 až 20 minut. Teprve na konci se peloton trochu trhá, to jdou rodiny s pomalejšími dětmi a se staršími lidmi. My pak opět jako mediální publikum většinou nevidíme ženoucí se mladé vpředu, ale emocionálně laděnější rodinné obrázky (kolem staré ženy na invalidním vozíku, kterou tlačí dva synové, je samozřejmě fotografů nejvíc).
Předek pelotonu je z nádraží na hraničním přechodu snad za necelých deset minut. Na maďarské straně hranice stojí dobrovolníci, kteří nabízejí vodu, čaj, boty, oblečení, housku, jablko... Zkrátka takový základ. Norské dobrovolnice s paprikovými chipsy úplně nechápete, i když je fakt, že se je snaží dávat hlavně dětem (ale ono to v tom davu nejde).
Oblečení sem přivezli Češi, ale mlaďoši vpředu pelotonu jsou docela vybíraví, žádné díky od nich nečekejte. Do dámského svetru se nikomu z nich nechce. Proberou krabice a je jasno. Kalhoty jsou málo značkové, někteří zahazují i rozdávaná jablka nebo housky.
Na odbyt šly hlavně boty, mnozí běženci mají stále jen pantofle, přestože začíná poslední zářijový týden. Bot je ale málo, zatímco jídla pořád dost.
I tady už se dají mezi uprchlíky pozorovat zásadní rozdíly. Většina těch hochů zpředu hází odpadky na zem, rodiny a starší muži normálně používají odpadkové koše, kterých je všude kolem dost. Poznáte Syřany, kteří rovněž utíkají po celých rodinách. Jsou to normální seriózní lidé, kteří s vámi mluví téměř plynnou angličtinou, a to včetně žen.
Žádnou agresivitu ale nevidíte ani u mladých, přesto že mají za sebou tisíce kilometrů. Je tam ale už něco jako zpovykanost: Je přece úplně normální, že se tu o nás postarají. Že nám dají najíst napít, nějaké to oblečení a na noc nejlépe i střechu nad hlavou.
Tihle vypočítavější vědí, že už jsou skoro v cíli. Proto tu nechávají stany a karimatky. Někteří ještě mají na cigarety (kdepak je tu nějaký obchod? ptají se dva dvacetiletí hoši, potřebujeme cigára). Ti movitější už ani nečekají na autobusy, které je rozvezou do záchytných táborů po Rakousku, ale za drahý peníz vyrážejí rovnou taxíkem do Vídně. Za trasu dlouho 66 kilometrů si taxikáři účtují 150 až 200 eur a vychází jim to. Na čerpací stanici na rakouské straně jich parkují tak dvě stovky, všichni mají vídeňské značky a pocházejí… převážně z arabských zemí.
Běžence si od dobrovolníků (u nich "stráž" maďarské policie končí) přebírají rakouští policisté a vojáci v rouškách. Vedou je v kordonu do haly, kde se za časů hluboké totality proclívaly kamiony. Tam je občerstvení ještě trochu komfortnější včetně polévky, všechno je tu perfektně zorganizované.
I tak všude kolem vládnou obrovský zápach a odpadky. Snad je to jen tím, že jsou na cestě, ale hygienické návyky těchto lidí jsou prostě trochu jinde. A vděk? Snad u těch několika (opět hlavně rodiny s dětmi) není hraný.
V obrovském prostoru haly a v jejím okolí jsou kromě tun odpadků už z minulého dne deky a pár stanů po uprchlících, kteří tu přespávali minulou noc. Tady se také běženci rozdělí na ty, kteří ještě mají peníze a jdou si vystát frontu na taxík, a na ty, kteří musejí čekat, až Rakušané přistaví autobusy. Rodiny s dětmi jsou samozřejmě častěji mezi těmi, kteří si musejí počkat na odvoz.
Rozdíly často poznáte i ve vizáži, oblečení a na zavazadlech. Někteří "běženci" vypadají, jako by byli na výletě, jen se zrovna svezli s vlnou uprchlíků. Slamáček a sluneční brýle? Žádná selekce těch, kteří pomoc opravdu potřebují a kteří se přijeli podívat, jestli v té Evropě opravdu rozdávají něco zadarmo, samozřejmě neprobíhá. Ona by se taky teď už dělala hodně těžko.
Jedna věc je ale jistá. Ti, kteří by potřebovali pomoc nejvíce, na evropský kontinent ani nedorazí, nemají na to peníze. Ptal jsem se syrského lékaře Ibrahima, který jezdí pomáhat se slovenským Červeným křížem, jestli se Syřané budou třeba někdy, až válka skončí, vracet zpátky do své země. Ibrahimovi je přes sedmdesát a pracuje na Slovensku, jeho děti tu studují nebo pracují také.
"Já se určitě vrátím, mám tam třípatrový dům, pozemky s olivami, snad ještě i byt v Aleppu... A hlavně tam mám kořeny. Ale tihle mladí, to jsem přesvědčený, že se vracet nebudou."
Proč by taky. Jen do Německa přišlo letos přes půl milionu uprchlíků. A jejich zástupy rozhodně nekončí. Dejme tomu, že ti, kteří utekli před válkou, budou Evropě a Německu skutečně vděční. Někteří z nich, tedy ti vzdělanější, časem možná i dosáhnou úrovně běžných Němců.
A ti ostatní? Budou vřele přijati a budou taky čekat vřelé zacházení, štědrý sociální systém a ráj na zemi. Jak dlouho to bude Němce bavit dotovat? Co se stane, až hranici zavřou na dobro? Až vlna solidarity opadne? Budou Němci emigrovat z Německa? Nebo si najdou někoho, kdo bude chránit "původní obyvatele"?
Otázek je tisíc a nikdo nezná odpovědi. Uprchlíků jsou stovky tisíc a jejich motivace jsou různé. Skoro každý z uprchlíků (alespoň to říkají) má v rodině někoho, koho zabili ve válce, každý má také někoho, koho ještě může do Evropy pozvat. A Evropa? Ta může buď čekat, kolik lidí se sem vlastně ještě vejde a "solidárně" navyšovat kvóty, nebo si říct, že problém je třeba řešit v jeho zárodku. Na maďarsko-rakouské hranici už to totiž nejde.
text: Jaromír Hasoň, foto: Luboš Wišniewski
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
