V létě jsem navštívila zasažené obce a mluvila s místními lidmi v Dlouhé Loučce, přímo v místě, kudy se přívalová vlna prohnala. Zarazilo mě, kolik špatných technických řešení v lokalitě bylo. Především zatrubnění toku hned pod lesem, do kterého se vlna nemohla vejít a tekla tak mimo koryto do zahrad obyvatel. Dále pak vybetonované koryto říčky, které přívalovou vlnu směřovalo do obce Šumvald, kde došlo k poničení a dokonce i ke stržení domů již robustní přívalovou vlnou. Voda si nikde nemohla ulevit rozlitím do krajiny.

Předcházet bleskovým povodním ale není vůbec snadné a jejich následky lze při nejlepším pouze zmírnit. Přívalová srážka nedokáže být, na rozdíl od standardního deště, vstřebána půdou nebo efektivně zadržena vegetací a pokračuje jako povrchový odtok. Objem vody je třeba někde „uložit“, ideálně mimo přeplněné koryto, které směřuje do intravilánu obcí, kde může způsobit velké škody na majetku a především životech. Možností je proto zemědělská nebo lesní půda.

Rozliv vody v říčních nivách býval efektivním způsobem, jak čelit všem typům povodní. Ne všude to geomorfologie umožňuje, ale tam, kde ano, jsou dnes často nivelační hráze, které vodu posílají rychle po proudu dále, kde se potkává s další a problémy se kumulují.