Vážení členové vlády, kolegyně, kolegové,

já jsem člověk, který má rád šťastné konce, příběhy se šťastným koncem. A pevně věřím, že až po mně vystoupí paní ministryně financí, tak řekne, situaci jsem vyřešila, dvě miliardy jsou na světě, problém neexistuje, jdeme dál. Jestli tohle bude výsledkem dnešního jednání, já budu spokojen, protože přesně to je to, co potřebují kraje na dofinancování svých služeb.

Jinak, paní ministryně Maláčová, jistě že patří poděkování za to, že jste nám tady dala výčet sociálních služeb, jak rostou, že dobře čerpáte fondy z Evropské unie, že spoustu věcí děláte dobře. Já jsem za to rád. A jsem rád, že se vám v práci daří. Jediný problém je, že tahle schůze je svolána kvůli tomu, že v sociálních službách chybějí dvě miliardy, a ne jak čerpáte fondy Evropské unie. Stačilo říct, peníze mám, dám je krajům, přijali jsme usnesení a mohli jsme jít domů. No. To, že problém řešíme od roku 2008, pro vás není nic nového. Kraje vždycky přijdou jako služebníci a říkají, milý státe, pomůžeš nám? A vždycky přijdou s prosíkem a stát se rozhodne, buď ano, nebo ne, a moc, nebo málo. A je potřeba si uvědomit, že bez změny zákona o sociálních službách se tento scénář bude opakovat každý rok.

Velmi mě mrzí, že když KDU-ČSL vstupovala do předchozí koalice a přišli jsme s myšlenkou víceletého financování sociálních služeb, zastabilizace tohoto řekněme odvětví, tak to oba naši partneři odmítli. Mě to mrzí, protože problém stabilizace financování sociálních služeb již mohl být pět let vyřešen.

Také se ptám, přemýšlíte tedy alespoň o tom, že výdaje na sociální služby se stanou mandatorním výdajem? Alespoň toto? Aby sociální služby mohly plánovat. Já jsem v sociálních službách pracoval. A můžu vám říct, že je to úžasné, když na začátku roku nemáte tři měsíce peníze a nevíte, z čeho budete existovat, a pak pevně doufáte a modlíte se, že se najde nějaký dobrák, ať už na úrovni kraje, nebo státu, a ty peníze vám dá, abyste mohli existovat. Samozřejmě že službu můžete zrušit, zavřít. Není s tím problém. Ale nikdo se v ten okamžik neptá, co se stane s těmi klienty, s těmi, kteří nemůžou, na konci toho řetězce, o které by se měl stát postarat.