Tento paradox měl svoji hlubokou vnitřní logiku – sice formálně stále máme svůj stát, ale státnost jsme již ztratili. Český stát je dnes pouhá vytunelovaná prázdná schránka, ve které nám, českým občanům, skoro nic nepatří. Nepatří nám ani voda, nemůžeme zajistit ani svoji energetickou a potravinovou bezpečnost. Nemáme vlastně ani armádu, jen expediční sbor pro práci v cizích koloniích a samozřejmě ani vlastní zahraniční politiku.   

Poměr mezi mírou majetku vlastněnou českými občany a zahraničními subjekty je jedna ku sedmi v náš neprospěch, takže náš stát ztratil vliv na českou ekonomiku. V tomto ohledu jsme se propracovali až do postavení bezprávné kolonie, a takto jsme hodnoceni globálními ratingovými agenturami, které nás přeřadily z kategorie vyspělých zemí mezi ty rozvojové. Míra omezení naší státní suverenity v lecčemž překonává stejnojmennou Brežněvovu doktrínu. Tentokrát nám to nevnutil vpád cizích armád, ale vzdali jsme se jí sami dobrovolně ve prospěch Evropské unie.

Nedostáváme za to adekvátní náhradu. Nejlépe je to vidět na příkladu nelegální migrace. De facto jsme se vzdali vlastních hranic a spolehli se na hranice Schengenu. Dnes jsme konfrontováni s tím, že už vůbec nezáleží na tom, přichází-li k nám někdo s naším souhlasem, jako třeba ukrajinští uprchlíci, nebo ilegálně. Strpět a postarat se o ně musíme také.