Berwid-Buquoy (KDU-ČSL): Světová literatura balamutí českého čtenáře

Ve skutečnosti můžeme docílit pravdy teprve tehdy, když příjemným lžím učiníme přítrž. To určitě v žádném případě není snadné.

Někteří čtenáři mi vyčítají, že prý odhaluji legendy v českých dějinách a politice, ale „zahraničí“ prý nechávám „na pokoji“. Jako by to byl pouze náš národ, kdo fabuluje svou historii a naši zahraniční sousedé píší o své minulosti „jenom pravdu“. Ne, nikoli – tak to rozhodně není!

Evropským mistrem mystifikace vlastních dějin je Německo (a to nejen v době III. říše), tak jako Francie a Polsko. Našeho Jiráska (Ivan Mládek: „Když jsem tuto píseň nahrál na pásek, kdopak asi více kecá, já a nebo Jirásek...“), lze bez výčitek postavit do jedné řady s Waltrem Scottem, Victorem Hugem nebo Henrykem Sienkiewiczem. Abych použil symbiózu výroku Ivana Mládka: „Všichni kecají jako Jirásek!“

Dovolte mi však nyní, abych se zabýval soudobou „literaturou faktu“, která dokonce – co se týká onoho „kecání“ - za tou historickou vůbec nepokulhává, nýbrž jí i v mnohém daleko předčí. Je až šokující, nejen to, že mnohý čtenář předloženým mystifikacím neohrozitelně věří, nýbrž dokonce i vědecké kruhy se na tyto fabulace odvolávají, vydávající je coby faktické události. Absolutním „mistrem“ v daném směru je bestsellerový autor Dr. Frank P. Jones.

Tento oblíbený autor se narodil v roce 1924 v bohaté rodině londýnského advokáta. Studoval rovněž práva, ale studium přerušil, přihlásil se za II. světové války k letectvu RAF. Byl vyznamenán válečným křížem a získal hodnost kapitána. Po válce vystudoval psychiatrii v Oxfordu. V roce 1952 se přestěhoval do USA. Je známým doktorem psychiatrie, záhadolog a publicista. Při četbě jeho „literatury faktu“ se mi však někdy zdá, jakoby spíš psychiatra potřeboval on sám...

Jeho nejznámější knihou je snad „The Miracles“. Byla publikována v New Yorku již 1985, ale českého vydání se dočkala pod názvem „Superzáhady a zázraky“ až v roce 1993. Jde o 33 událostí, které údajně „vzrušily svět“. Avšak tyto události se buďto nestaly a nebo se ani nemohly stát. Zde protiřečí jedna mystifikace druhé.

Jeden z mnoha českých čtenářů se přesto vyjádřil takto: „ Tento zajímavý člověk mě oslnil nejen svou tvorbou, ale i svým skutečným životem, který musí být s jeho díly pevně spjat...čtou se jedním dechem a nepřestávají fascinovat.“ To, co „fascinuje“ čtenáře – a to nejen v Česku, je pouze umění doktora psychiatrie strhujícím způsobem popisovat neexistující „údálosti“.

Podívejme se na některé z nich

Kapitola „Únik ze spárů inkvizice“ vypráví o jakési španělské dívce jménem Isabela Jimenez. V roce 1490 se prý dostala do spárů inkvizitora Tomáse Torquenady. Skončila ve vězení a byla krutě mučena. Co vlastně provedla se od autora nedozvíte. Torquenada nařídil zkoužku vodou. Obřad spočíval ve svázání oběti do kozelce, zatížení desetikilovým kamenem a vhození do hluboké vody. Pokud obžalovaný nevyplaval, byl to důkaz o jeho vině. Nikdy se nikomu vyplavat nepodařilo – s výjimkou Isabely Jimenez...

Ačkoli veškeré oběti během osmnáctileté působnosti inkvizitora Torquenady byly přesně. písemně zaznamenávány, příběh o dívce „Isabele Jimenez“ z roku 1490 tam budete hledat marně. Madridské archivy o tom mlčí. Událost je výmyslem autora...

Kapitola 3 nese název „Záhada stíhačky F-104 Starfighter“. Dne 24.08. 1967 ve 14:00 hod. přelétával kapitán letectva Wilhelm Fuchs jižní část Bavorska se stíhačkou F-104 Starfighter. Když se náhle letoun řítil k zemi, letec se nedaleko města Ulmu katapultoval. Po pilotovi bylo vyhlášeno pátrání v okruhu 250 kilometrů, ale nebyl k nalezení. Později bylo prý zjištěno, že parašutista přistál se svým padákem až ve Švýcarsku nedaleko Bernu. Jak se tam dostal zůstává nevysvětlitelnou záhadou...

Ačkoli jsou údaje na první pohled „velice přesné“, událost je opět výmyslem autora. Podle záznamů bavorského vojenského letectva se žádné letadlo dne 24.08. 1967 nezřítilo. „Kapitán Wilhelm Fuchs“ je neexistujícím pilotem. Švýcarská domoobrana toho dne v okolí Bernu nezaznamenala nic mimořádného. Žádný cizí parašutista se tam neobjevil.

Kapitola 6, hovoří o jakémsi Jackovi Polanském, polském pilotovi větroně „Blaník“, nad mazurskými jezery. Příběh má název „Pád z osmi set metrů“. Dne 25.06. 1966 vyskočil bez padáku ve výšce 800 metrů zmíněný pilot z padajícího větroně, dopadl na zem a - „vůbec nic“ se mu nestalo. Jeho portréty potom prý visely v mnoha katolických kostelích, coby zázrak boží...

Zde učinil autor hned několik závažných chyb najednou, vycházejících z neznalosti situace:

Kluzák „Blaník“ nebyl polský, nýbrž český výrobek. Poláci jej nepoužívali. V roce 1966 byl vzdušný prostor nad mazurskými jezery strategicky chráněnou oblastí polského armádního letectva. Sportovnímu létání nebyl přístupný. Aby mohl „Jacek Polansky“ v roce 1966 vstoupit do bezmotorového letadla, musel by být členem „Aeroklubu PRL“. Archivované varšavské sportovní listiny „Aeroklubu PRL“ však toto jméno nevedou. Jde o smyšlenou bytost.

Protože Dr. Frank P. Jones je od narození anglickým protestantem, patrně neví, jak to v katolických svatostáncích chodí. Na stěnách kostelů mohou viset pouze portréty svatých a nikoli nějaký „Jacek“. Vyjímku by mohl udělit varšavský biskup (post pactum) po dohodě s Vatikánem. Nic takového se v roce 1966 neudálo. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že volný pád z výšky 800 metrů na zem, žádný člověk nepřežije!

Následuje kapitola 13, nesoucí název „Experiment pod vodou“. Dr. Frank Jones příběh datuje 28.12. 1977 a umísťuje ho do světoznámé zátoky Waikiki na Havajských ostrovech. Zde se měl cca. v 15:00 hod. ponořit do vody jakýsi mladík, bez dýchacího přístroje a na jedno nadechnutí tam měl vydržet skoro 50 minut!. Autor rekordmana nijak nejmenuje. Píše pouze, že se jednalo o „míšence“. Experimentu údajně přihlíželo asi 350 diváků. Odměna za výkon potapěče činila 12.000 dolarů. Coby svědka, cituje autor emeritního Prof.Dr. Franka W. Kostnera z univerzity v Yale, který prý o tom dokonce napsal vědecké pojednání...

Jaká jsou fakta?

Guinessova kniha rekordů žádný popsaný výkon pro rok 1977 v USA neuvádí. Universita v Yale (USA) sice existuje, ale neexistuje emeritní „Prof.Dr. Frank W. Kostner“ a rovněž žádná vědecká práce na výše uvedené téma se v análech Yaleské university nenachází. Facit? Dr. Frank Jones si postavy, jména a příběh prostě vymyslel!

Velice strhující story se odehrává v kapitole 15 a nazývá se „Sevřen létajícími talíři“.

Jakýsi sovětský pilot, Ivan Konstantinovič Kuzmin, letěl 17. srpna 1978 se svou stíhačkou MIG-23 ve výšce 18.000 metrů tempem dvojnásobné rychlosti zvuku. Operátor sledující obrazovku radaru náhle 14:55 moskevského času vykřikl: „Před letounem číslo 4236 neznámý objekt...“ Objekt měl tvar stříbrného disku a Kuzmin ho odhadoval na velikost asi třikrát větší než jeho stíhačka. „Asi to je UFO!“ sdělil pilot kontrolní věži. V zápětí se k prvnímu ufonovi přidal ještě další a sevřely MIG-23 jakoby do kleští. Kuzminovi se přesto podařilo uniknout a šťastně přistát na domovském letišti. Příhoda byla údajně deponována v archivu politbyra ÚV KSSS a nesl dlouho punc mimořádného utajování. Zápis prý pochází z říjnového zasedání ÚV KSSS, kam jej umístil dne 10.10. 1978 tehdejší ministr obrany SSSR...

Tehdejším ministrem obrany byl Dmitrij Fjodorovič Ustinov (1976 – 1984) a nic 10.10. 1978 do archivu ÚV KSSS „umísťovat“ nemohl , protože k tomu ani nebyl kompetentní. Taky bychom to tam marně hledali.

Jinými slovy, zde se autor opět dopouští značných omylů z neznalosti skutečných faktů. Politbyro ÚV KSSS bylo nejvyšším politicko-ideologickým orgánem a o nějakých „ufonech“ vůbec nerozhodovalo. Kdyby se přesto vyskytli (o čemž nikde není žádný zápis) spadalo by to do kompetence Ministerstva obrany a vnitra a nikoli ÚV KSSS.

Jméno pilota Ivana Konstantinoviče Kuzmina nelze nikde nalézt a internet na něj nereaguje ani jedním zásahem. Osoba je pravděpodobně smyšlenkou autora Dr. Franka P. Jonese. Je rovněž nutné dodat, že v roce 1978 nad SSSR již žádné MIG-23 nelétali a „dvojnásobnou rychlostí zvuku“ rovněž ne. Začátkem roku 1975 byli nahrazeny MIG-27 a veškerá letadla MIG-23 byla už předtím prodána do Egypta, Indie, Iráku, Afganistánu a na Kubu. Neexistující pilot „Kuzmin“ by tedy musel být ohrožován neexistujícími „ufony“ na jiném stroji.

Když jsem ještě sloužil v britské armádě (Záp. Berlin 1981 – 1990), sdělil nám tehdejší velitel berlínských britských ozbrojených sil, generálmajor Patrick C. Brooking (1985 – 1989), následující doporučení: „Z vesmíru k nám doposud přilétlo jenom pár bezcenných šutrů. Nemáme jedinný důkaz proto, že by zde bylo něco, co by vyrobili mimozemšťané. Pakliže obdržíte nějaké zprávy o ufonech, hned to házejte do koše. Jde o naprosto směšné nesmysly!“