Osobně pamatuji chvíle nadšení, kdy k nám v listopadu 1989 z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí promlouval Václav Havel. Nebo rád vzpomínám na pocit radosti, s jakou jsme vítali přesně o rok později amerického prezidenta George Bushe staršího při jeho jednodenní zastávce v naší zemi. Přijel, aby nás povzbudil, aby nám dodal sebedůvěru, aby vyjádřil jasný americký postoj – jsme s vámi a změny, které u vás nastávají, jsou nezvratné.

Léta plynou, problémy se hromadí, naši vyvolení jen málokdy splnili naše očekávání, prohlubují se sociální rozdíly mezi lidmi, a přestože se většina z nás má lépe než se kdy měli naši předci, objevuje se nespokojenost, pochybovačství, relativizování hodnot.

A tak můžeme zaslechnout hlasy, že ti disidenti zas žádní takoví hrdinové nebyli, že se vlastně měli lépe než ostatní, že byli podporováni kdovíodkud, že ani v tom vězení to neměli tak špatné….a že za ty migranty, kteří nás tady začínají ohrožovat, vlastně mohou Američané, kteří se do všeho pletou, všechno rozbijí a že tam bojují jen za své sobecké imperiální zájmy…. Ano, i s takovými názory se v Česku setkávám. Dávno kdesi v hloubi mozku zasunuté chytlavé fráze z komunistického Rudého práva vzlínají zlehka k povrchu.

Amerika skutečně nemusela bojovat v žádné z těchto válek

Jak rychle začneme toužit po bývalých pořádcích ve chvíli, kdy jsme vystavení jen náznakům prvních problémů a nejistot, které jsou nám neznámé a které nás mohou frustrovat. Jak rychle jsme ochotni vzdát se svých svobod a jejich nositelů jen abychom zase rychle našli svůj zasmrádlý klídek a prázdnou pohodu. Jak rychle jsme ochotni zapomenout na hrdinské činy těch, kteří se nebáli nasazovat zdraví a životy ve prospěch naší lepší budoucnosti, jen abychom nevystavovali vlastní svědomí pocitu nejistoty nebo dokonce viny. Za první republiky k takovým pozapomenutým hrdinům patřili legionáři z východní fronty. Rusko bylo příliš blízko a komunisté vystrkovali růžky. Po 2. světové válce jsme nejen zapomněli, ale raději i poslali na onen svět hrdinné letce bojující v západních armádách nebo důstojníky ze západní fronty. A abychom se zbavili demokratického handrkování o správu věcí veřejných a nemuseli se dívat nebo poslouchat šťastlivce, jejichž zámky, hrady a usedlosti v nás vyvolávaly jen bezbřehé návaly závisti a nepřejícnosti, zvolili jsme si raději komunisty, kteří nám pak klídek, smrádek a společnou chudobu v závětří chránili celých dalších 40 let. Dnes mnozí z nás relativizujeme utrpení vězňů komunistického režimu nebo politiku národa, jemuž nejenom my, ale celá Evropa může vděčit za většinu výdobytků, jichž se v současnosti těší. Našimi hrdiny se stali Jára Cimrman a dobrý voják Švejk. Amerika má hrdiny skutečné. Hrdiny, kteří s odvahou a nasazením života nesli prapor svobody a demokracie od válek v Koreji a Vietnamu až k dnešnímu nasazení v Iráku, Afghánistánu nebo Sýrii. Celá řada pietních míst v USA s prapory a věčně planoucími ohni činí tyto hrdiny nesmrtelnými a připomíná všem, že demokracie nepřichází bez obětí.