Moje generace naštěstí zná velkého generalissima jen z dobových fotografií nebo válečných filmů. Krutý diktátor, za jehož vlády se oběti na životech nepočítaly na stovky nebo tisíce, ale rovnou na miliony, však po sobě zanechal sémě, které tu a tam vyklíčí ještě dnes. Sémě velkého národa, mocného impéria, pod jehož vliv patřila téměř polovina Evropy a jehož slova vyvolávala záchvěvy strachu v myslích spojenců i nepřátel po celém světě.

Rusko se chystá na parlamentní volby, a jak se ukazuje, vhodných tváří není nikdy dost. Proč nevyužít muže s gloriolou vítěze 2. světové války, muže, který kdysi nastolil v zemi Sovětů „pořádek a klid“? Proč nevyužít tváře (byť počítačem upravené) člověka, k jehož obrazům vzhlížel ve své době s bázní a pokorou každý občan země, kde „zítra znamená už včera“?

Nasazení soudruha Stalina v předvolební kampani komunistické strany dokládá, kam až může klesnout zvrácenost politického myšlení některých lidí. Jistěže, vzpomínky na bolest a utrpení časem blednou, v paměti zůstává jen to příjemnější. Proč hned myslet na hladomory, gulagy, všudypřítomné udavačství a strach, když se nám současně vynoří vzpomínka na to, jak bylo tenkrát Rusko veliké a jak se před ním třásla i celá Amerika. A chléb byl tenkrát za 20 kopějek. Jistě to může vyvolat slastnou vzpomínku u voliče frustrovaného životem v dnešním komplikovaném světě (a nyní nemám na mysli jen svět ruský), kde už naše životy neurčuje strana, ale kde každý z nás neseme odpovědnost za to, jak, kde a do čeho se zítra probudíme. Odpovědnost může být někdy bolestná a ne každý ji dokáže unést.