Uplynulé čtvrtstoletí přineslo mnoho dobrého. Svoboda, kterou jsme z větší části obdrželi bez vlastního přičinění, pochopitelně přinesla své plody v podobě osobních svobod – svobody víry a vyznání, slova a shromažďování, soukromého podnikání,... –, politické plurality, možnosti cestovat, vzkříšení občanské společnosti...

Nejvýraznějšími politickými úspěchy pak bylo přijetí Ústavy České republiky, která je právě proto terčem opakovaných útoků, vstup ČR do NATO a EU, které (přes nespornou kontroverznost řady agend, které EU podporuje...) symbolizují návrat našeho společenství domů, na Západ. To vše však bylo dosaženo navzdory postkomunistickým „elitám“, kterým se postupně podařilo prosadit názor, že antikomunismus je přežitkem. Pravý opak je však pravdou. Se stupňující se naléhavostí v posledním období vidíme, jak mělké kořeny svoboda v naší zemi zapustila, jak velkým kamenem úrazu pro postkomunistické „elity“ naše sounáležitost se Západem je, jaký vliv dokáže Moskva jejich prostřednictvím vyvinout na naši společnost – svého času např. v souvislosti s možností umístit na území ČR radarovnou stanici armády USA, dnes v otázce vojenské agrese Kremlu na východě Ukrajiny.