Blažek (ODS): Budu se vždycky divit ostatním stranám v koalici, že u toho svítily

Nevím, odkud začít. Snad tedy začnu připomínkou svých vlastních slov před asi dvěma lety, kdy jsem varoval tuhle Sněmovnu před neustálým posilováním postavení dlužníka na úkor věřitelů netuše, kam až to dovedeme po těch dvou letech. Tento návrh zákona, který se dá označit za vynikající politický předvolební marketing, kdy média budou v zásadě informovat o tom, že vláda - ale tady se ostatní vládní strany hrozně mýlí, že z toho něco budou mít - budu říkat hnutí ANO - se zajímá o ty nejpotřebnější a předkládají různé návrhy, které jim velice pomůžou v jejich tíživé sociální situaci.

Marketingově to nepodceňuji, protože tyhle věci mívají vliv na voliče. Jenom připomenu a říkám geniální marketingový tah Andreje Babiše bylo EET. Nikoliv proto, že to má nějaký vliv na placení daní - ono to zas tak veliké nebude. Nicméně u nás existují skupiny obyvatelstva, které z různých důvodů nesnášejí slovo podnikatel. A tyto skupiny obyvatel mnoho let volily například komunistickou stranu, nebo částečně socdem a doufali, že s těmi podnikateli někdo zatočí.

A teď se dozvěděly ve zkratce, že ten, kdo s nimi zatočí a zatáčí, je Andrej Babiš. A ejhle, ono to fungovalo. Myslím teď marketingově. Budu se vždycky divit ostatním stranám v koalici, že u tohoto svítily. Protože bylo od začátku jasné, že jim to žádné body nepřinese. A hnutí ANO tímto opravdu geniálním marketingem - to se zase musím sklánět - bere klasickým levicovým stranám, nebo pan Andrej Babiš by řekl tradičním, jako KSČM a ČSSD voliče na základě jejich vlastních hlasů. No, to se lépe nedá udělat.

A v této věci jsme na tom podobně. Hnutí ANO velmi dobře ví, že dlužníků - to určitě znají i přesná čísla - bylo to statisíce, možná miliony. A tito lidé, když se dozvědí - oni ten zákon dopodrobna nebudou studovat, ale budou mít titulky v různých novinách - pozor, přichází oddlužení, nemusíte platit dluhy. Do těch podrobností oni dále nepůjdou. Rozšíří se to mezi nimi. Ucítí možnost, že platební morálka, kterou už teď mnozí nemají, může ještě dále klesnout. Dozví se, že je to vlastně nemusí nic stát.

No a třeba se podaří i to, že přesně budou vědět, komu v těchto volbách dát hlas. Pokud si znovu ČSSD myslí, že na tomto něco vydělá, nevydělá na tom vůbec nic. Ty hlasy dostane hnutí ANO, protože personifikováno tento návrh zákona bude samozřejmě velmi šikovně směřován k hnutí ANO. A já říkám - můžu to vlastně obdivovat, protože ten politický marketing je na nevídané úrovni a je velmi dobře udělaný.

Blahopřeji ČSSD, že se na tom spolupodílí a neustále různými kroky přesouvá svojí voličkou základnu směrem k hnutí ANO. Ale s tím už člověk nic nenadělá. V zásadě - a teď budu ironický sám k sobě - část voličů přešlo samozřejmě od nás k hnutí ANO a teď díky působení v této vládě si ještě bere vaše voliče a vy k tomu ještě s ním hlasujete o těchto návrzích. Ale takový je život a já se s tím mohu jenom smířit.

Pokud jde o tento zákon. Opravdu bych pana ministra jenom rád upozornil - a teď nepůjdu úplně do detailů - na psychologický efekt tohoto návrhu a toho, jak o tom budou média informovat. Budou informovat tak, že se chystá oddlužení. To bude ta mediální zkratka a věru žádný dobrý účinek to mít nemůže - na platební morálku i těch, co splácet mohou. Samozřejmě, když ucítí tu možnost, že by i ti, co na to mají a jsou v tuto chvíli připraveni plnit své závazky, si řeknou - proč bychom to měli dělat, když jiní nemusí. A začnou uvažovat o variantách, o kterých do teď netušili a budou se je samozřejmě snažit využívat.

Sám jsem obdržel spoustu a spoustu připomínek, návrhů tohoto zákona a myslím si, že je správné, abych s těmito připomínkami do diskuze seznámil Sněmovnu. Těch připomínek je hodně. Takže budu dokonce ještě tak hodný na pana ministra, že udělám jenom výběr těch připomínek. Nebudu je číst všechny, protože se jich objevilo opravdu hodně.

Hlavním cílem novely je takzvaná reforma osobních bankrotů, respektive chceme řešit situaci lidí, opakovaných dlužníků, kteří jsou řadu let v exekučním řízení a nejsou schopni se z dluhové pasti takzvaně jakkoliv dostat. Cílem, který se deklaruje, je tedy poskytnout dlužníkům legální "druhou šanci" a dosáhnout návratu ekonomicky vyloučených osob do legálního aktivního ekonomického života.

Návrh však neřeší situaci takovéto části dlužníků, ale přichází s takzvaným řešením, které je plošné. Týká se tedy všech lidí v exekučním řízení, i těch, kteří zvládají své dluhy platit. A má navíc refraktivní charakter, neboť návrh konkrétně směřuje k tomu, aby při rozhodování o oddlužení nebyla již zkoumána schopnost dlužníka uhradit své dluhy, ale pouze jeho schopnost hradit náklady řízení. Konkrétně odměnu 1 089 korun měsíčně na insolvenčního správce.

Navrhuje se zde, že i při nulovém splácení dluhů lze dosáhnout úplného oddlužení. Reálně by přijetí návrhu znamenalo, že dlužník bude osvobozen již po třech letech, pokud uhradí alespoň 50 % přihlášených pohledávek, po pěti letech, pokud uhradí alespoň 30 % přihlášených pohledávek - tato praxe platí již dnes - nebo, a to je nejhorší, po sedmi letech bude zcela oddlužen a to bez ohledu na výši uhrazených pohledávek. Tedy i v případě, že nezaplatí ze svých dluhů vůbec nic.

Návrh lze hodnotit de facto jako vyvlastnění majetku věřitelů. Věřitelům by předloženým návrhem vznikla značná škoda v odhadu - snad si můžu dovolit říci - desítek miliard korun. A jeho plošné nasazení na všechny případy nesplácených dluhů bude navíc otevřenou pobídkou k dalšímu budoucímu beztrestnému zadlužování.

Návrh byl připraven nestandardně, ale o tom zde již hovořil pan kolega Plíšek, to nechci opakovat. Myslím si, že by bylo správné nejdříve zpracovat ekonomickou analýzu, která by řádně kvantifikovala rozsah závazků předlužených osob, definovala a vyčíslila počet dlužníků s mnohočetnou exekucí, kteří mají zájem na řešení svého úpadku, jasně popsala a vyčíslila překážky pro vstup do oddlužení za stávajících podmínek a teprve následně zpracovat případnou novelu zákona o insolvenci, která by přinesla řešení pro osoby v dluhové pasti při maximalizaci benefitů pro stát a minimalizaci dalších nákladů pro věřitele.

Navržená možnost oddlužení, byť v delším trvání za sedm let namísto běžných pět let i ve variantě bez jakéhokoli uspokojení přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů, dnes min. 30 %, jen s podmínkou úhrady odměny a nákladů insolvenčního správce je nepřiměřeným zásahem do práv věřitelů, zejména ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Je přitom třeba zdůraznit, že zdaleka ne každý věřitel je spoluviníkem vzniku svých pohledávek. Mnozí věřitelé postupovali zcela zodpovědně a stali se obětí nezodpovědnosti jiných. A někteří dokonce vůbec vznik a výši svých pohledávek nemohli ovlivnit. Například společenství vlastníků jednotek, poškození (nesrozumitelné) pohledávek za náhradu škody a podobně.

Úprava by výrazně usnadnila spekulativní zneužívání oddlužení. Již nyní někteří dlužníci před podáním insolvenčního návrhu "optimalizuji", to je takové moderní používané slovo, tak proto říkám v uvozovkách, aby se nestalo úplně normálním to slovo, své závazky navýšením zadlužení, aby zbytečně neuhradili výrazně více než povinných 30 % svých závazků. Odstranění hranice minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů by umožnilo podobné jednání v mnohem větší míře a fakticky určité skupiny dlužníků motivovalo ke zcela nezodpovědnému zadlužování.

Stejně tak dlužník, který pracuje lidově řečeno načerno či v zahraničí a je evidován na úřadu práce, je nynější právní úpravou tak či onak nucen uhradit alespoň 30 % přihlášených pohledávek. Podle návrhu by takový tlak zcela zmizel. Navrhovaná právní úprava tedy nezvyšuje motivaci dlužníka vrátit se do systému legálního zaměstnání, ale naopak navyšuje motivaci setrvat mimo něj, neboť se zvyšuje rozdíl mezi prostředky, které dlužník vynaloží k dosažení oddlužení v případě vstupu do legálního systému zaměstnání, oproti prostředkům, které vynaloží k dosažení oddlužení při setrvání mimo něj. Návrh stanoví maximální hranici souhrnu pohledávek, na kterou již dlužník musí vždy uhradit alespoň 30 % pohledávek. Stanovená maximální výše pohledávek nezajištěných věřitelů, tisícinásobek existenčního minima neboli 2,2 mil. korun, je však nepřiměřeně vysoká. Není běžné mít nezajištěné závazky v takové výši, která je typická spíše pro nezajištěné úvěry typu hypoték. Vláda v tzv. RIA ostatně uvádí, že průměrná výše nezajištěných pohledávek je cca 400 až 800 tis. korun. Pokud dlužník nahromadil takovouto sumu nezajištěných pohledávek, jedná se již zpravidla o dlužníka mimořádně nezodpovědného nebo dokonce o dlužníka s až podvodnými úmysly.

Možnost oddlužení splněním splátkového kalendáře, jestliže dlužník v době tří let od schválení oddlužení splátky nezajištěným věřitelům alespoň 50 % jejich pohledávek, je dalším zásahem do práv věřitelů. Bonitní dlužník schopný ve třech letech uhradit splátkami více než 50 % pohledávek, by byl schopen během pěti let dnes podle stávající právní úpravy uhradit nejméně 83 % pohledávek. Úprava by nevedla k vyššímu uspokojování věřitelů, jak je někdy o návrhu zákona tvrzeno, ale naopak k nižšímu. Tato změna má údajně směřovat k vyšší motivaci dlužníka k výdělečné činnosti. Motivace dlužníka by přitom měla být kromě jeho vlastního zájmu na řádném průběhu oddlužení zajištěna spíše dohledem a působením insolvenčního správce než přehnaným osvobozením od placení dluhů.

Zodpovědný dlužník, který se poctivě snaží uhradit své dluhy, maximalizuje své příjmy tím, že přijme druhé zaměstnání, že začne na vedlejší činnost podnikat dávno před zahájením insolvenčního řízení. Těžko tedy předpokládat, že by dodatečná motivace mohla vést k jakémukoli navýšení jeho příjmů.

Vynětí obydlí ze zpeněžení by přivodilo zásadní nerovnost mezi dlužníky. Postavení dlužníka, který bydlí ve vlastní nemovitosti a nemusí platit nájemné, je mnohem lepší než postavení dlužníka, který má ze zabavitelné částky po dobu oddlužení uhradit nejen své základní životní potřeby, ale i nájemné. Dlužník, který se před zahájením insolvenčního řízení aktivně snažil uspokojit své věřitele prodejem svého obydlí, je tak znevýhodně proti dlužníkovi, který problémy ignoroval a své obydlí si ponechal. Zároveň taková úprava opět podstatně snižuje možnost uspokojení nezajištěných věřitelů.

Cenová hranice, od které musí dlužník své obydlí ke zpeněžení vydat, navíc nemá být stanovena zákonem, ale pouhým prováděcím předpisem. To odporuje ústavnímu principu, aby zásahy do majetku občanů, a to jak věřitelů, kterým je odnímáno uspokojení, tak i dlužníků, kteří jsou nuceni vydat, byly určeny zákonem. Je nevhodné, aby takto zásadní hranice byla určena jen prováděcím předpisem bez debaty v Poslanecké sněmovně. A to tím spíše, že v meziresortním připomínkovém řízení byla navržená nepřiměřeně vysoká hranice podrobena tvrdé kritice. Bylo by tedy absurdní, aby zákon (nesrozumitelné) stanovení této hranice podzákonným předpisem právě ministerstvu, které navrhovalo tuto nesmyslně vysokou hranici.

Pracovní skupina pro novelu insolvenčního zákona, která byla ustavena na Ministerstvu spravedlnosti, nedoporučila hlavní teze novely s odkazem na to, že nejsou známy jakékoli ekonomické analýzy, které by odůvodňovaly potřebu navrhovaných změn, zejména pak masivní oddlužení. Pokud bychom vyšli z počtu osob v exekuci, jednalo by se o cca 260 mld. korun českých. Naopak, tato skupina navrhovala nezavádět paušální řešení do budoucna, to jest neměnit stávající stav, jen řešit tzv. potřebné dlužníky individuální cestou. Pokud chce stát řešit předlužené osoby, které nejsou schopny dosáhnout dnešních podmínek oddlužení, tj. prokázání, že je dlužník schopen uhradit min. 30 % přihlášených pohledávek, jeví se pro samotný stát i pro věřitele jako daleko lepší a rovněž i nákladově výhodnější definovat potřebné dlužníky na základě stanovených parametrů a tyto pohledávky těchto dlužníků od věřitelů za stanovenou cenu odkoupit.

Při závazku státu uhradit věřitelům 20 % z výše deklarovaného objemu pohledávek by stát uhradit celkově 52 mld. korun, i kdyby tuto možnost připustil pro všechny dlužníky. Při úhradě nákladů do navrhované novely insolvenčním správcům, tj. 1089 korun měsíčně a 12 krát sedm let dlužník je i při nulové variantě, kdy není povinen uhradit za sedm let ani korunu, povinen hradit insolvenčnímu správci měsíční odměnu ve výši 1089 korun měsíčně, jinak se neoddluží. A deklarované (nesrozumitelné) pohledávek všemi dlužníky bude insolvenčním správcům zaplaceno cca 59 mld. korun. Z tohoto jednoduchého příkladu vyplývá, že pokud by dlužník uhradil státu odpovídající nákladům vynaloženým na insolvenčního správce, tak by stát inkasoval 59 mld. korun a tedy vydělal sedm miliard korun, a to ještě před tím než by jakýkoli dlužník uhradil cokoli navíc.

Pokud chce stát sám benefitovat na oddlužení tím, že sníží výdaje na sociální dávky dlužníků a současně bude inkasovat vyšší daně a odvody, bylo by vyloženě nemravné, pokud by tohoto výsledku chtěl dosáhnout čistě na úkor věřitelů. Naopak by bylo spravedlivé, aby stát nesl podstatnou část nákladů oddlužení, ze kterého sám chce benefitovat.

Další variantou řešení předlužených osob je zachovat stávající hranici 30 % a dobu oddlužení pět let a zohlednit zvýšené benefity státu na oddlužení aktivním zapojením státu ve formě mimořádné sociální dávky pro dlužníka. Tato varianta může být vhodnější pro stát o cca 100 mld. korun než předpokládaná novela. Mimořádná sociální dávka by dorovnala rozdíl mezi dosaženým uspokojením nezajištěných věřitelů a stanovenou hranicí pro minimální plnění ve výši 30 %. Sociální problém by tak podle některých názorů byl vyřešen v rámci sociálního systému. Lze přitom očekávat, že přiznaná sociální dávka bude podstatně nižší než jsou náklady na zaměstnanou osobu s konečným benefitem pro stát ve výši 100 mld. korun.

Cílem tedy je napřed zpracovat ekonomickou analýzu, nebo tak by to mělo býti, a potom předkládat nějaké návrhy novely zákonů.

Dámy a pánové, já jsem zde přečetl některé připomínky. Není to úplně tak, že bych se se vším ztotožňoval, nicméně je dobré, aby se všechny tyto připomínky staly podkladem pro naši diskusi o tomto zákonu. Návrh na zamítnutí a případné vrácení navrhovateli k přepracování už zazněl, já se k němu jenom touto formou připojuji a zatím vám děkuji za pozornost.