Dobrý den, já pro tento návrh zákona nebudu a vezmu to trošku z jiné strany proč. Víte, ono je mi ctí být v rozporu třeba s panem ministrem Dienstbierem. Nikoliv proto, že by mě to nějak osobně bavilo, ale tam je krásně vidět to dvojí vidění světa. To první vidění světa, které zastávám já, je to, že bychom měli občany vychovávat tak, aby byli schopni a zvyklí starat se sami o sebe. Toto je jeden z dalších návrhů, který směřuje k tomu, že občané, kterým tento stát umožňuje od bezplatných soudních žalob, bezplatných ústavních stížností, aby v zásadě mohli sedět doma a vždycky se najde někdo, kdo se o ně postará. Já si myslím, že i z výchovných důvodů je špatné přijímat další a další pečovatelská ustanovení, kdy se někdo stará o nějakou určitou skupinu obyvatelstva. A v tomto bych si to dovolil pojmenovat a je to neosobní, je to určité stanovisko řekněme hodně levicové, dovolím si říci, které má pan ministr Dienstbier, a to moje bych nazval jako liberální. Tam se to prostě pohybuje. Ale já si skutečně nemyslím, že je správné, abychom v zásadě přijímali další a další ustanovení, aby si lidé odvykli starat se o svoje práva. Naopak, oni si musí zvykat se o ta práva brát sami v situacích, které život přinese.

Druhá námitka, která je, asi už tady byla řečena, je samozřejmě přetíženost soudů, zejména soudu ústavního. Já jsem měl tu možnost, nebyl jsem sám, před - asi to byl rok, možná kolega Tejc si vzpomene lépe, kdy jsme navštívili Ústavní soud. Byla tam debata se všemi ústavními soudci o těchto navrhovaných opatřeních a zazněla tam dvě fakta. To první je známé - přetíženost Ústavního soudu, a to druhé je známé méně, a to je to, že již dnes Kancelář ombudsmana nebo ombudsman může vystupovat jako vedlejší účastník v těch řízeních, která uzná za vhodné, teď to trošku zjednodušuji, a to právo téměř nebylo za tu dobu, kdy ten úřad existuje, téměř vůbec využíváno. To znamená, ačkoliv už ombudsman mohl k Ústavnímu soudu, tak tuhle možnost téměř vůbec nevyužíval.