Za Sametové revoluce jsme cinkali na náměstí klíči. Tedy já jsem se kvůli věku byla jen letmo podívat a prozkoumat. Ostatně technika obcházení náměstí při demonstraci je pořád skvělá. Nejsem ráda uvnitř davu, kdy o sobě už nemůžete samostatně rozhodovat. Ale na chvíli …
Víc svobody – můžeme si ji vzít – moc leží na ulici a ve volebních urnách
Takže hlavní důvody změny režimu byly získat víc svobody. Nesmělo se do té doby jezdit přes hranice, ani přes ty uvnitř RVHP. Získat víc svobody projevu, svobody shromažďovací, svobody vyznání. To byly hlavní cíle. Aspoň v mém okruhu. A pak tu byly vágní naděje na nákup zboží ze Západu, získání lepší životní úrovně. A někdo si nepředstavoval vůbec nic, jen se nechal strhnout děním. Také tím, že v okolních státech RVHP už změny proběhly. My jsme byli jednou z posledních zemí, kde ke změně režimu došlo. Protože nám toho až na nějaké ty občanské svobody moc nechybělo. Ale to jsme pochopili až o mnoho desetiletí zpětně.
To dobré z minulosti lze zopakovat
Za mne osobně byla doba devadesátých let dobou největšího rozkvětu. Kdo pochopil příležitosti doby, měl se najednou lépe než předtím. Hodně lidí začalo podnikat, proběhla malá a velká kupónová privatizace. V Řecku se číšníci učili česky a na obchodu se zlatem byl inzerát, že hledají zaměstnance hovořícího česky. Neuvěřitelné. Svoboda projevu – naprostá. Svoboda shromažďovací – úplně. Svoboda vyznání – super, dokonce ve škole jste mohli chodit na hodiny náboženství. Byla jsem tam dvakrát. Podruhé tam řekli, že starověký Egypt byl významný, protože tudy prošel Mojžíš. No, tak nazdar. Knihy dějepisu z devadesátých let jsou ty jediné pravdivé za celé dvacáté a dvacáté první století. Vřele doporučuji. Cenzura – žádná. Zdanění – snesitelné. Podpora podnikání -velká. Regulace – zcela minimální.
Zapomeňte na ty darebáky, ztratili svá zaklínadla
Tak si říkám, že bychom se měli vrátit v čase tam, kdy to fungovalo. S poučením z toho, co nefungovalo. A na nějaké vrchní cenzory Rakušany, finančně negramotné Stanjury a asociální Jurečky zapomenout, jako by se to nikdy nestalo. (Třesoucí se Rakušan v debatě s Okamurou, to byl pohádkový lék na nervy.)
Už podruhé máme možnost si říct: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? A jít to tam hodit. Už v pátek nebo sobotu. A v sobotu večer pak můžeme společně začít slavit nádech ke svobodě, kterou jsme ztratili, protože jsme o ni dostatečně nepečovali.
JUDr. Vladimíra Bondarenková, D.E.A., MBA
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu JUDr. Vladimíra Bondarenková, D.E.A., MBA
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
