Být předsedou vlády nebo prezidentem - těžké a vyčerpávající

Je to snadné zjednodušení, hodit všechny problémy na jednoho člověka. Přiznávám se i ke své dílčí odpovědnosti, protože jsem ho po nabytí zletilosti také volila. Ale ani zpětně si to nevyčítám. Ke konci působení ve funkci předsedy vlády a v čele ODS už byl trochu v křeči, ale jako prezident mne přesvědčil o svých dalších skrytých rezervách. Ale potřeboval si na to odpočinout (podobně to ostatně udělal současný prezident, Miloš Zeman). Je doufám viditelné, že funkce předsedy vlády je vyčerpávající, všichni na Vás tlačí, někdo dolézá, jiný vydírá, nezištně pomoci chce málokdo. Vidíme to také teď ohledně různých útoků na Andreje Babiše, včetně nevybíravých útoků na jeho rodinu. To musí být strašné. Takže být předsedou vlády - takovou funkci nelze závidět. Být prezidentem je v podstatě zajímavější, ale jen si vzpomeňme na ty neustávající útoky na Miloše Zemana když nastoupil do funkce prezidenta. To by také málokdo vydržel. A on to vydržel a ještě mocensky posílil. Proto jsou současné útoky čím dál víc bezzubé. 

Sametová nebo barevná revoluce?

Vraťme se ale k situaci po revoluci v roce 1989 (nebudu jí říkat sametová, podle mne to byla kombinace barevné revoluce a chuti lidí na změnu systému; bez přivolení aspoň části mocenských složek komunistů a bez oslabení Sovětského svazu a ztráty jeho vůle držet si politické satelitní státy by to nešlo už vůbec). Bude to pohled zcela subjektivní, někoho, komu bylo v době revoluce 14 let, ale četl, díval se, studoval, analyzoval a postupně se zapojil do dospělého světa. Nikdo neznal správný scénář, jak se dělá přechod ze socialistické ekonomiky na kapitalistickou, aby z toho nebyl průšvih. U nás z toho byl ten nejmenší průšvih ze srovnatelných zemí. Samozřejmě že lidi, kteří znali kapitalistický systém ze Západu, byli v obrovské výhodě (ti různí poradci z Německa, z Británie, z USA). Udělaly se chyby, ale také se tak rychle nerozevřely nůžky mezi sociálními vrstvami. Rozhodně nám tady nevznikaly hladomory, jako v Rusku za Jelcina, nevznikl pevný systém oligarchů s rozdělením teritoria jako na Ukrajině (ti se vynořili až později a ne v takové míře a s takovou mocí jako v jiných východních zemích), neřádila u nás v takové míře mafie, to byly spíš regionální problémy, ale celkově se dařilo udržet v chodu stát. Na novém systému vznikl problém pro ty, co měli velké úspory. Úspory v letech těsně po revoluci prostě nešly držet, byla ohromná inflace. Takže se vydělané peníze musely obratem proměňovat v jiné hodnoty (nákup auta, počítače, jiného vybavení pro podnikání, nemovitostí, movitých věcí). A třeba i nákup do té doby nereálně drahé dovolené. Třeba v Řecku v té době hledali česky mluvící prodavače do zlatnictví a jídelní lístky tam leckde byly v češtině - to jen pro ilustraci jak rychle jsme se vyhoupli v životní úrovni. Špatně na tom jistou dobu byli také státní zaměstnanci. Naopak ten, kdo začal podnikat, v 90. letech mohl snadno vydělat, pokud se trefil se zbožím, službou, po kterých byla poptávka. Pokud se netrefil, rychle skončil.

Další roky - postupná stagnace, rozdělení republiky a výprodej západním firmám

Z mého subjektivního pohledu se dobře dařilo do konce 90. let, kdy kvetlo svobodné podnikání, svoboda projevu byla bezprecedentní (ano, dneska zdaleka taková není). Špatným signálem bylo rozdělení republiky na Českou republiku a Slovenskou republiku. To nevnímám pozitivně, ale Slováci si chtěli vytvořit samostatný stát za každou cenu a bránit jim v tom by mohlo vést k ozbrojenému konfliktu. Chvíli předtím se dělila Jugoslávie, krvavě, a nikdo to nechtěl zažít u nás. Tedy mírová, politická rozluka byla bohužel jedinou cestou. Ekonomická situace se podle mého vnímání začala postupně zhoršovat s pronikáním velkých západních firem na český trh a vytlačováním jiných prodejců (hlavně těch, co si odkoupili prodejny v malé privatizaci).