Dobrý den, kolegyně, kolegové. Pane ministře, já vám nevěřím. Vy jste křesťan, křesťanský demokrat, křesťan. Vy na životě nelpíte. Vy věříte v posmrtný život. Já jsem taky jako Moravák chodil do náboženství. Ale poté, co jsem vystudoval medicínu, jsem záhy pochopil, že těch 5 000 mrtvých ohledaných lidí, každý z nich chtěl ještě žít zítra. Chtěl si ten život užívat co nejdéle. A to nejcennější na světě, co máme, je čas. Čas, který je nám vyměřen. A teď záleží, jak ten čas strávíte. A k tomu, abyste na konci, když už nemůžete, ten čas měl nějak slušně vyplnit, potřebujete peníze. A říká se tomu důchod. A teď vám prozradím... A víte, že všichni... A já jsem prduch, já jsem prdu... Já jsem člověk pracující důchodce. A víte, co dělá největší radost prduchovi, nebo vůbec důchodci? Nejenom to, že na tomto světě je, že si ho užívá, ale že pomůže svým děckám.

Že ty prachy, to se jmenuje důchod, každý ho máme jinak, podle zásluhovosti, že si ho užijeme nejenom my, ale že uděláme radost svým děckám. A víte, co se stane tímto, co vy děláte? Vy vlastně neochudíte samotné důchodce, vy tím okradete ty děcka, ty mladé. Protože v naší republice je normální, tedy aspoň na Moravě, že staříci pomáhají jejím mladým. Oni na to totiž nemají, takže jim zajišťují spoustu věcí. A jim dělá radost, když jim dají nějakou korunu. Vy tímto okrádáte ty mladé. Mě tím neokradete, já už jsem si život docela užil. A vy teď tleskáte. Jsem rád, že jste mi zatleskal, protože i vy to tak jako křesťan musíte cítit, že máte tady děcka, chcete se o ně postarat. Neberte děckám prachy!