Osm let vlády ČSSD dostalo město do poměrně dobré kondice. Jen největší škarohlíd, nebo zaujatec, by neuznal, že Brno po divokých devadesátých letech, které se tady prodloužily skoro o dekádu, prokouklo. Městská zóna se zbavila proluk a šedých zón, zadlužení se snížilo, objem investic do lidského potenciálu naopak vzrostl. Brno ztratilo pověst nejzkorumpovanější radnice v zemi a buduje si renomé střediska vědy, výzkumu a nových technologií. O tom, že nyní je turisticky významnou lokalitou, že k tradiční vile přibylo pár dalších magnetů a že Brněnské vánoce se staly celorepublikovým fenoménem, nemá cenu se ani rozepisovat.

Pokud ti, kteří do Rady města přišli s programem „čemu nerozumím, to zničím“ a svoje město vidí jinak, je to jenom problém jejich způsobu myšlení i nazírání na svět.

Ale to se již oklikou dostáváme k úvodní myšlence Tomáše Masaryka. Je o tom, že z nepoctivého programu jen zhusta vzejde něco dobrého. Na brněnské čtyřkoalici je nejhorší, že polovina stran vůbec netuší, kam chce město posunout. Místní pobočka Anofertu nemá kromě obecných frází a několika nápadů, drze vykradených z arzenálu tradičních stran, v programu nic konkrétního a recesistický klub Kšandičkovy party svoji politiku postavil na lžích, demagogii a kabaretním šaškování.