Z historie i ze současnosti víme, že demokratickým státním zřízením se zaštiťuje kdejaká země světa. O tom, že existují různé typy demokracie, není pochyb.

Díky účasti v projektu zahraničního mentoringu na podporu žen v politice jsem měla šanci vidět trochu zblízka vyspělou demokracii Dánského království.

Mojí mentorkou po dobu 1,5 roku je Irene Simonsen, která byla 10 let členkou dánského parlamentu. Měla jsem tak příležitost během svého pobytu v Dánsku nejen parlament navštívit, ale hlavně jsem měla možnost hovořit s několika jeho poslanci. Pravdou je, že již samotná návštěva pro mne byla úžasným zážitkem. Potkala jsem se tam totiž se skutečnou demokracií. Alespoň tedy dle mého názoru. Viděla jsem demokracii, která se opírá o dlouhověkou tradici, která je nastavena skutečně ve prospěch občanů a není lehce „upravena“ ve prospěch jen některých…

Tento dojem se pokusím popsat na poněkud humorné historce právě z půdy dánského parlamentu, na které bych ráda ukázala „vyšší“ stupeň demokracie v praxi.

Při procházení budovou, která má stejně jako asi každý parlament nekonečně dlouhé chodby a připomíná spíše labyrint, jsme s Irene na jedné takové dlouhé chodbě potkaly „stařenku a stařečka“, kteří zjevně přijeli do Kodaně z dalekého venkova. Evidentně trochu bloudili a mne hned napadla jediná možnost, a to že se během prohlídky budovy ztratili svému průvodci (i dánský parlament umožňuje organizované prohlídky). Hned jsem svou mentorku Irene upozornila, že se tento starý pár zřejmě ztratil a že bychom jim asi měly pomoci. Irene mi však odpověděla, že se patrně neztratil, ale zřejmě jen hledá správnou místnost svého „slyšení“.