Tak za prvé jsem si nevšimla, že by se zmíněný úřad v pomoci Evě Michalákové nějak zásadně angažoval. S detailní znalostí případu i všech kroků, které předcházely jeho medializaci v posledních měsících (já osobně jsem začala vládu interpelovat na jaře loňského roku), se zdá, že nejvíce času s ním ředitel úřadu Zdeněk Kapitán ztratil při mediálních výstupech, v nichž vysvětloval, proč úřad Evě Michalákové pomoci nemůže. Netvrdím, že je za tím špatná vůle. Přesto jsem jeho větší snahu a invenci nezaznamenala.

Za druhé je pro mě šokem, že úředníkům uniká to podstatné. Tedy že právě kauza Evy Michalákové může přispět k praskání ledů a následně výrazně pomoci i dalším rodinám, které stejně jako Michalákovi uvízly v pasti severských sociálních systémů. Jen mezinárodní tlak, který každým dnem sílí, může Norsko přinutit k přehodnocení postupů jeho sociálních úřadů a přispět k větší otevřenosti Norů při řešení konkrétních případů.