Protože jsem se narodil do doby a polovinu života prožil v prostředí, kdy se nemohlo mluvit otevřeně, kdy se mnohdy zcela nesmyslně bránilo racionální diskusi, nic mi nebrání tuto zkušenost promítnout do svého postoje k této problematice.

Stejně jako pan prezident se domnívám, že zmíněná iniciativa Ministerstva vnitra skutečně není tím nástrojem, kterým se dá efektivně čelit stále intenzivnějším dezinformačním kampaním. O tom, že jsme jim trvale vystaveni, to je zcela evidentní. Stejně evidentní je, že tyto aktivity, směřující k účelovému a sofistikovanému ovlivňování myšlení a rozhodování veřejnosti, nejsou vedeny jen z jednoho zeměpisného směru a čistě jen z prostředí zpoza hranic naší země. A také to není jen o politice, politickém ovlivňování nálad ve společnosti – i když to je bezpochyby ten nejpreferovanější účel těchto „aktivit“ s nejnebezpečnějším efektem, kýženým politickým, mocenským a ekonomickým cílem těch, kteří tyto kampaně organizují a platí.

Je to ale i o naprosto všedním, každodenním životě, o tom, co si například pod vlivem reklamy kupujeme, co je nám podprahově vnucováno jako něco, bez čeho se neobejdeme, toho, co je ‚in‘ a co není ‚in‘, toho jak jsme ve všech svých rozhodnutích ovlivňováni nejen my, ale i naše děti.

„Cenzura a subjektivní posuzování toho, co, kdo, kde a jak prezentuje, co si kdo má myslet či nemá myslet (a jen pro úplnost - je velký rozdíl mezi kritikou, nesouhlasem a na straně druhé odsouzeníhodnou a zbytečnou vulgaritou a sprostotou), je ve svých důsledcích stejně nebezpečné a škodlivé náhradní řešení jako samotné „kampaně“.