V letošním roce si připomeneme, v souvislosti s Mezinárodním dnem obětí holokaustu, i záchranu evropských židovských uprchlíků ve vzdálené čínské Šanghaji. 
Tuto i pro mne donedávna nepříliš známou historickou skutečnost, charakterizují slova pozdějšího prvního prezidenta státu Izrael Chaima Weizmannna pronesená v roce 1936, tedy přesně před 80 lety na adresu Číny: “Zdálo se, že svět je rozdělen na dva: Ten, kde židé žít mohou a ten, kam nemohou vstoupit.”

Čínská Šanghaj byla ve třicátých letech jediným místem na světě, které od příchozích nežádalo vstupní víza. Pro téměř 30 000 evropských židů (z tohoto počtu 450 československých židů) prchajících před německým nacismem znamenala tak svět naděje, kde mohou žít a snad i přežít. I když se v době japonské okupace Šanghaje v roce 1937 a především po nátlaku hitlerovského Německa v roce 1942 životní podmínky židovských přistěhovalců výrazně změnily k horšímu – nedostatek jídla, otřesné hygienické podmínky, epidemie, přesto téměř všichni židé v Šanghaji přežili. Šanghajský rabín Šalom Greenberg toto období popsal jako období, kdy: “Židé měli s Číňany podivný bratrský vztah, vztah lidí pronásledovaných,” a dodává: “I dnes jsou židé vděční Číňanům za to, že se k nim chovají jako rovní k rovným, jako k lidským bytostem.”